TD - Až půjdeš po cestě

   Ani si už nepamatuji, proč jsem se toho rána vydal na cestu. Sám, vyhladovělý, opuštěný, bez cíle jsem bloudil krajinou mimo značené i neznačené cesty. Prosekával jsem si cestu hustým porostem nejrůznějších keřů a ostružin. Ruce i nohy rozdrásané do krve, o zpocené tělo se čas od času otřel vítr. 

   A najednou přede mnou stála ona. Chvíli jsme na sebe mlčky koukali. Usmála se a řekla: "Spousta dlouhých kroků jsi ušel sám. Těch posledních pár půjdeme společně." Došli jsme na místo, kde rostlo jen několik náletových dřevin, suchem spálená tráva ztrácející zeleň, bez ladu a skladu rozházené kamení a nikam nevedla žádná cesta. Mraky nad námi najednou pluly až podezřele nízko.

   V tu chvíli jsem si vzpomněl, jak mi kdysi, když jsem ještě dělal u divadla, ona, starší dáma, činoherní herečka vystupující v komediích, slíbila, že mě sem vezme. I tehdy mraky pluly nízko nad zemí a tehdy, stejně jako teď, jsem jim záviděl, kolik toho z našeho světa mohou vidět. Bylo rozhodnuto. Od toho okamžiku už můj život nebyl nikdy takový jako dřív. 

   Znovu se usmála a tiše mi zašeptala: "Říkala jsem, že Tě sem jednou vezmu!"