Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

TD - Rekordmanka

21. 08. 2021

970

Autor

Gora

MIMO SOUTĚŽ

Po pár metrech chůze pochopila, že bude muset setsakra natáhnout krok. Proč se vůbec nechala ve špitále ukecat k pochodu Praha – Prčice, snad ze zvědavosti? Copak právě ona je Emil Zátopek anebo šílenec? Kdyby jen to.

Když primář jejich oddělení sestoupil ze schůdků autobusu, zamžoural vševědoucíma očima za skly brýlí a posměšně pravil:

„Opravdu se v celé nemocnici nenajde člověk, který by dokázal ujít náročnější trasu,“

vyhrkla bez přemítání „Já to prubnu,“ a už se hrnula ven. Nikdo další se však nepřidal, a to ji zarazilo, ale už nechtěla brát slovo zpět. Ta „náročnější trasa“ měřila totiž třicet kilometrů.

Dveře zasyčely. Tak. Ostatní se popovezou ještě dobrých patnáct kilásků, tedy blíž k cíli. Zamávala děvčatům z nemocniční ubytovny a záviděla jim, že zůstala v klidu sedět.

A co teď? Nejraději by se neviděla! Nerudný primář byl rázem o dlouhatánský krok před ní. Chce se snad ve svém věku octnout v hledáčku kamery Televizních novin nebo na přední straně Mladého světa? Jeho nadšení sportovce nesdílela. Naopak.

Přes pravé rameno ležérně zavěsila plátěnou kabelku. V litrové lahvi se přelévala šťáva, kterou nevypila cestou v autobusu, ale ta bude beztak za chvíli pryč.

Jen totální cvok se pustí do takového dobrodružství, k tomu v mizerné obuvi.

Pohledem se zavěsila na kostkatou košili nevyžádaného spoluchodce. Táhl ji, snad nevědomky, za sebou. Co chvíli vyndal z naditých kraťasů jablko a chroupal, což ji dráždilo. Uvědomila si, že i když na startu vypadal zvláštně – žádné zavazadlo, nic, jen ty kapsy nadité k prasknutí, postupné ujídání jeho figuru vylepšovalo. Geniálně tak zaháněl žízeň i hlad. Byl prostě připraven na dlouhý pochod a náležitě vybaven. Zatímco ona vlastnila jen obyčejné tenisky ještě z časů tělocviku na zdrávce, žízeň, hlad a to nejhorší duševní rozpoložení, které se z hrdosti snažila skrýt. Nebavilo ji ani rozhlížet se neznámou krajinou, kde všechno onu třetí květnovou sobotu pučelo a vonělo. Jen, pokud uviděla nějaký kopec, zhrozila se ještě víc!

Zlomový patnáctý kilometr! Chodidla nesnesitelně pálila a nárty se hrozivě rozbolely, cítila každou kůstku v nich a každý větší kamínek pod nohama. Na stanovišti dostali od dvojice študáků štempl do turistického plánu, a když se na chvíli zastavila, nohy již dočista odmítaly poslušnost. Rezignovaně dosedla na pařez.

„Končím,“ hlesla.

Nesnesitelný člověk v kostkované košili před ní nic neslyší - nebo to jen předstírá?

Skupinky rychlejších a, božínku, i vcelku usměvavých chodců ji předbíhaly. Sakra, jak se dostanu k našemu autobusu, když teď uvíznu na trase patnáct kiláků před cílem? Nejspíš by mne nechal na holičkách, slavný primář i celý špitál!

Postavila se. První krok, pak další, robot v ní se bolestivě rozhýbal, ruce opět začaly komíhat, ale když při svém opoždění chtěla dohnat toho lhostejného samolibého chlapa, musela řádně přidat. Zadýchaně se mu opět pověsila pohledem na rozložitá záda. Ani se neohlédl, byla pro něj nicka, otravný přílepek na botě, vzduch.

Ty náfuko, já se nedám.

Však uvidíme, ctěný pane primáři předdůchodového věku, kdo z koho! Dělala co nejdelší kroky a brzy šli s nadřízeným vedle sebe. Psychicky jí to pomohlo. Už je rovnocenný chodec, ona, dočista nesportovní typ bez valného sebevědomí.

Bavili se o špitále, jak jinak. Brzy našli i další společnou řeč.

Zoufale hladová se zakousla do dvou voňavých jablek, vyndaných z jeho vytahaných kapes. Krize byla zažehnána. Napít vody dostali na další stanici, stejně jako razítko do průkazky s nadpisem Pochod Praha – Prčice 1981.

Nohy mašírovaly stále dál a snad i rychleji, už nemyslela na pálení ani na bolest.

„Poslední kilometr,“ utrousil primář a zamžoural lišácky zpod brýlí na dívku.

Cíl už je tak blízko? Snad mi to není líto, pomyslela si užasle.

Aniž by kdokoli z nich vydal jakýkoli povel, dali se oba zároveň do běhu. Když už vyčerpání, tak do posledního dechu! Zřejmě si jejich nátury byly víc podobné, než by se na první pohled zdálo.

Věžičky dvou prčických kostelů se objevily nečekaně brzy.

Točenou limonádu na náměstí snad ještě nikdy nevyžahla s takovou chutí. Při zpáteční cestě autobusem seděli dva novopečení špitálští „rekordmani“ vedle sebe.

Otírala si právě čelo kapesníkem, když se jí zeptal.

„Co říkáte, sestři - nebyla to nakonec docela prča, v těch Prčicích?“

Ani za nic by si to nepřiznala, ale souhlasně se pousmála.

37 názorů

kvaj

14. 09. 2021

Dát tip Gora

Však je to už dlouho. Nicméně mě jsi inspirovala k tomu, abych svou povídku upravil a obnovil.