I

Na břehu Oharky

Když otevřu okno, cítím žár, který proniká dovnitř z rozpáleného vzduchu. Trochu atypicky teplé jaro přešlo plynule v horké léto. Takové teplo se lépe snáší u moře. Vítr, vanoucí od moře k pevnině, horké klima příjemně ochlazuje. Přiznám se, že teplo jsem vždy snášel daleko lépe než mráz a sníh. Kdysi jsme do takového příjemného klimatu každým rokem se ženou jezdívali a užívali si relaxační mořské lázně. Kdysi. Před lety. Už nejezdíme. Jen ze setrvačnosti si občas prohlédnu nabídky cestovních kanceláří a představuji si nemožné.

Teď se ale dívám z okna. Na hřišti před domem si hrají děti. Některé si hrají s míčem, jiné lezou po jakési zvláštní konstrukci. A všechny komunikují mezi sebou podstatně hlasitěji, než by bylo třeba. Překřikují jeden druhého a jejich křik až nepříjemně vpadá do mé dopolední prázdninové siesty. Raději jsem opět zavřel okno, aby do pokoje nešel ten hluk a žhavý venkovní vzduch.

Na stole přede mnou leží staré rodinné album. Nebylo příliš používané. Jeho plátěné, světle hnědé desky jsou docela zachovalé. Přemýšlím, jaké bylo asi srpnové klima před sedmasedmdesáti lety, když se z okna rodinného domku na pokraji Budyně ozval křik právě narozeného dítěte. Rodička i porodní bába, asistující u domácího porodu, si určitě oddechly a šťastně se rozesmály. Bohužel, nejsem schopen si tuto, pro mne tak důležitou událost vybavit. Ani dlouhé procházky s maminkou po břehu Oharky. Přes boudu starého proutěného kočárku jsem toho moc neviděl. A i kdybych viděl, ještě jsem svět kolem sebe příliš nevnímal.

Teď si však prohlížím staré, zažloutlé fotografie řeky, dětský kočárek s velkou boudou, matku v letních květovaných šatech a otce, který mne zvedá vysoko nad hlavu. Je tam i sestra, která zvědavě nakukuje do kočárku a uvědomuje si, že už nebude jedináčkem.

Jednotlivé obrazy dávných dějů mi teď vyvstávají před očima jako jakási zvláštní výpravná feérie. Vůbec nerespektují chronologii života, objevují se přede mnou v nevyzpytatelném sledu, aby vzápětí na to mizely a uvolnily místo obrazům dalším. A já se bláhově pokouším těm pomíjivým obrazům dátv následujících řádcích nějaký smysl a řád.

Alba starých fotografií vypráví dávné příběhy. Některé z nich mají své pokračování v současnosti, jiné jsou bohužel již dávno uzavřené. Ten současný příběh se do alba teprve ukládá. Jaká bude asi jeho konečná podoba?

Já s maminkou na břehu Ohře

Rodiče v Budyni n. Ohří, kde jsem se narodil

Maminka

Já asi v jednom roce