Sedmimílové boty

Honza ráno vstal, bylo krásné letní ráno, všude na okně byly ledové květy a venku bílo bělounko, až se Honza zaradoval jak krásně venku je.

"Tak je léto tady, dorazilo i sem k nám." Honza měl dnes velký den, konečně byl dospělý, bylo mu právě 555 let a to už není žádné malé dítě, skřítek, nebo trochu větší trpaslík, ale konečně menší trollík.

"Honzo, Jane, Hansíku, tak už si konečně velký kluk, trvalo to možná o kapánek dýl, ale co je to 554 let, bylo mi ctí se o tebe starat a slyšet tvoje dětské vřískání a pištění. Ještě teď mi z toho vrabci zvoní zvonky v uších, kššš, kššš." Radovala se Honzíkova maminka nad jeho menším dospělstvím. Člověk roste a roste a než se naděje, je větší než sousedovic vořech, rodiče, větší než škola do které chodil i větší než komín u továrny, nebo rozhledna, kam s Mařenkou chodil a strkal ji ruku pod sukni, teda cože? Honza? Ne, vůbec tam nechodil, aby nekazil místní děvčata, tak slušný a vychovaný hoch to byl.

"A co mi dáš tentokrát maminko, už mám 554 párů vlněných rukavic na léto." Zvědavě vyzvídal Honzojeníček.

"Tentokráte ti Jenohonzíku nedám rukavinky teplounké do léta, aby ti v teple ručičky nezmodraly a neupadly, ale dám ti botky sedmimílové. Budeš všude za sedm mil, kam ujdeš milé sedm." Jak řekla maminka, tak vrazila mu boty do náruče.

"Teď si Jane svaž Honzův raneček, buchty ti na cestu nedám, kam by se ti potom vešlo 554 párů rukavic ode mě, vezmeš si je, viď?"

"Zajisté, rukavice beru si, vždyť sama si je šila pro mne, víš že s nimi i spím, tak rád mám své rukavičky od tebe šité."

"Jsi hodný hoch, tak už mazej, ať si z domu ven a bez pořádný nevěsty a půlkou království se nevracej holomku."

Honzík vyšel s ranečkem k prasknutí s 554 páry rukavic před dům a jako vzorný syn ještě mamince v parném letním horku na dvorku odházel sníh, pořádně to tam zametl koštětem, kterým maminka létala do práce a nasadil botky do mil sedm, totiž pravé kožené sedmimílové boty, ale ouha jak udělal krok, ozvalo se mňau a z druhým krokem zase mňau. Honza nad tím naštěstí moc nemudroval a vydal se do neznáma za stálého mňoukání, protože jako hodný syn, dál než na dvorku nikdy nebyl; nechtěl zlobit maminku, když by čirou náhodou spadl do studny, močůvky, pod most, ze skály, nebo z kostelní věže.

Honza vešel do lesa a divil se co za prapodivné kůly všude je, protože les viděl poprvé, když tu mu kupka sněhu spadla na plešku.

"Ještě že mám ty svoje rukavičky, takhle dlouho jsem nikdy venku nebyl a ruce by mi už určitě upadly."

"Mňau, mňau," ozvaly se sedmimílové boty.

"Chtěl jsem se zeptat botky sedmimilé už před sedmi hodinami, když jsem se začal brodit sněhem až po pás, proč vy na míle sedm mňoukáte?"

"My jsme boty mňoukací, sedmimňoukací."

"Ale mě maminka říkala, že jste sedmimílové."

"Tak to se spletla, čarodějnice jedna, my jsme boty sedmimňoukací a při každém kroku jedenkráte mňauknem."

"A k čemu je to dobré?"

"Zahání to nudu, mňau."

Honza dále přes les šel, louku i pole řádně pošlapal a vesel stále byl, protože nudu nepoznal, když mu boty sedmimňoukací do kroku mňoukaly. Dostal se až před hospodu, odkud jak jistě víte milé děti vaše maminka vždy přiveze na kolečku zkárovaného tatínka pod obraz. Tak jistě chápete v jakém nebezpečí Honza byl. Naštěstí Honza natrefil na hospodu pro abstinenty, kde podávali jen čistou vodu. Honza i s botami domňoukal až před hospodského.

"Uctivé ránopolednevečír, jsem Honzojan a hledám i bez hodin na zápěstí půlku království a pořádnou nevěstu k tomu. Tak mi nakázala maminka, než jsem vyrazil v letním ránu ven." Slušně se Honza představil a hned dal k dobru i cíl své cesty, protože komu se nelení, padají mu pečení holubi po kebuli.

Hospodský se po bradě poškrábal, aby pár lupů mohlo popadat kolem.

"Janehonzo, půl království nemám, ale vypadáš jako chytrý a zcestovalý muž, když vidím tvou hlavu plešatou. Dám ti svou Mařenku za ženu, léta jsem ji držel ve sklepě, aby ji kluci nezkazili na rozhledně, ale teď vidím jakou chybu jsem udělal, holka mi z toho úplně zkysla a musím ji ještě nadto stále živit sám, i když už dávno měla mít manžela."

"To bude těžké pořízení pantáto, když nemáte půlku království a jenom nějakou cuchtu ze sklepa."

"To se mýlíš Jeníčku, holka je to jako z lusku, dobře jsem ji živil a každý den měřil a vážil."

"Podívám se tedy na ni, přiveďte ji sem, nerad bych skončil v tom vašem sklepě."

"Posečkej chviličku, však uvidíš jak mi křivdíš."

Když se hospodský vrátil s dcerou, Honza jen valil oči nad její krásou, ostatně žádnou jinou dívku do té doby doma, nebo na dvorku, ani přes živý plot kol kolem doma neviděl.

"Tak co říkáš Honzíku? Tedy vidím i já, že se ti líbí, ruku na to ženichu." Honza ani nemuk', sotva natáh' ruku k chomoutu.

Svatba to byla veliká, hostinský ji vystrojil, pila se tam jen čistá voda a k jídlu bylo i pár suchých sušenek, Honzovy boty k tomu vesele mňoukali a tak zahnali nejen nudu všem na svatbě, ale i pěknou muziku připravily. Přiletěla i Honzova maminka na koštěti. Při míchání lektvaru pro souseda, spadla ji do kotlíku omylem jiná lahvinka a celá chalupa vybuchla, naštěstí koště i maminka to ve zdraví a pohodě přežili, i když se Honzíkova maminka musela pár hodin posilňovat nápojem, který doma soused tajně pálil, aby zahnala bolení hlavy. A tak nakonec zůstala bydlet u toho souseda. Hospodský novomanželům uvolnil místo na půdě, tak byl hodný. Novomanželům se špatně nežilo, Honza se vyučil hospodskému řemeslu a i on čepoval hostům čistou vodu. Mňau.