Krvesaj a Nekronella XII

A jak Vlad předchozího dne na hřbitově slíbil, tak i udělal, jelikož hřbitovní sliby se musí plnit. Na příští hodinu se dostavil v bílé košili s límečkem a slušivou kravatou s proužkem. Ve třídě plné upírů vypadal dost podivně.

„Promiň, Vendelíne, ale co ten tvůj nový úbor má zase znamenat?“ zeptala se ho podrážděně třídní učitelka. „Pan ředitel přece jasně řekl, že tento měsíc budeme třída upírů. Myslela jsem si, že právě tobě by to mělo nejvíc vyhovovat.“

„Já jsem teď pouhý smrtelník,“ klidně opáčil Vlad. „Jak by k tomu všichni ti upíři přišli, kdyby neměli z koho sát krev,“ dodal a nastavil zápěstí. „Tak prosím, upíři, poslužte si! Snad jste ještě nesnídali, mám tady pro vás pěkně naběhlou žílu.“

„Poslouchejte všichni!“ vyděsila se třídní. „Nikdo nikomu nebude sát krev, to bych na třídních schůzkách nevysvětlila. Krev zásadně nesajeme, ani jinak nekonzumujeme. Je to nehygienické a zdraví nebezpečné!“

„Jenomže teď tomu nerozumím zase já,“ přidala se k rebelii Nekronella . „Tak jsme všichni upíři, nebo ne?“

„Jistě že ano,“ opáčila zaraženě paní učitelka.

„Tak proč nemůžeme pít krev?“ podivila se upírka.

„My jsme totiž civilizovaní upíři, my krev nepijeme,“ pokoušela se z té šlamastiky vykroutit paní učitelka Olga trochou té metodické sofistiky, jak jí to učili na fakultě. „Dáváme si raději džus, nebo ledový čaj.“

„Ledový čaj pijou jenom buzny,“ utrousil Mirek.

„Co jsi to říkal?“ zbystřila třídní, v předtuše nějakých homofobních útoků.

„Že ledový čaj pijou jenom lůzři,“ změnil raději postoj Mirek. „Být takovým upírem se mi nelíbí. To budu zase raději normální kluk,“ dodal a začal si sundávat černý frak po dědečkovi.

„Já na to taky kašlu,“ spustila unaveně Laura, která celou diskuzi sledovala z první lavice. „Být upírem je vlastně pořádná otrava. Pít krev nesmíme, lítat taky ne, takže zbývá jenom ten pitomý zatuchlý převlek. Já chci být taky zase normální hola.“

Její proslov vyvolal ve třídě vlnu sympatií. Veškeré upírské převleky skončily ještě téhož dne v kontejneru a třída se vrátila do normálu. Ten večer se sešel s třídní pan ředitel a takto k ní pravil:

„Vidíte, paní kolegyně, co jsem vám říkal,“ netajil se se svým samolibým úsměvem. „Jakmile jim něco přikážete, okamžitě je to přestane bavit. To by v tom byl Drákula, abychom na ně nevyzráli!“

To ovšem ještě nevěděl, že Vlad chystá strašlivou odplatu.