Únos

Krátím si čas koukáním z okna na paneláky (ten můj je šedivý a má třicet pater). Na kruhovém objezdu rotují auta okolo žluté mešity s modrou kopulí. Venku začíná padat tma, z níž se vynořuje skupinka zahalených žen, které se vrací domů s večeří. Některé tlačí káru místo koně nebo osla. Troubí na ně bezzubí šoféři rozštěkaných aut. Nevím, jestli právě nevytrubují svoji manželku, za nikáb se schová ledacos. Přes tlustá skla okna není nic slyšet, vše se odehrává jako němý film. Kdybych byl bohem nebo umanutým režisérem, přeskládal bych figurky města tak, aby netrpěly neustálým strachem. Naštěstí se se ode mě nic nečeká, pouze plout v davu, co jsem si vytvořil v hlavě.

Drnčící zvonek mě vrací zpátky do reality. Sjedu dolů výtahem, který se vždycky rozhoupe tak, že mám chuť vystoupit. U vchodových dveří už na mě čeká poslíček s pizzou.

Povím vám jeho příběh, byť jsem ho nikdy neviděl. Jmenuje se Ahmad. Abdul. Farid. Nebo Hasan. Ale jméno nehraje roli. Hasanů jsou tisíce (prý pizzu rozváží i jedna žena, ale to si vůbec nedokážu představit) a jejich osudy jsou si podobné jako vejce vejci. Hasan denně nasazuje krk na mopedu, aby uživil rodinu včetně sestry a jejího manžela. Musí se zdaleka vyhýbat vládním budovám a mostům. Když bouchne bomba, otočí se a jede jinudy. Nebo to vzdá a vrátí se. Občas si ho vezmou do parády hlídkující vojáci – co kdyby místo pizzy vezl bombu?

Dávám mu peníze bokem. Když se ukloní, udělá mi to dobře. Mně chybět nebudou a jeho rodina z nich bude žít dva týdny. Uvelebím se na gauči a pustím si kabelovku.

 

Rozloučím se s Johnem. Popřeju mu hezké odpoledne, protože se to očekává. Ani nevím, jak se ten kluk z ochranky jmenuje doopravdy, a upřímně řečeno je mi to fuk.

Vyjdu z velvyslanectví a namířím si to k Burger Kingu, aniž bych opustil bývalou zelenou zónu zřízenou po roce 2003, které dominují památky, zahraniční zastupitelství, ambasády, rychlá občerstvení a vojáci. Rakety občas dopadají i sem, ale pořád se jedná o nejbezpečnější část Bagdádu. Zkuste si vyjít mimo zónu! Třeba na šíitské předměstí, kde každý druhý touží projevit svůj světonázor tím, že hodí granát do tržiště plného lidí nebo napěchuje dodávku výbušninou a odbouchne ji při náboženském svátku. Pak zřejmě onanuje nad tím, jak sanitky nestíhají odvážet raněné.

Sednu si ven (zas je vedro k padnutí). Začnu se ládovat cibulovými kroužky. Vymačkám si na hranolky kečup s majolkou a vrhnu se na dvoupatrový hamburger. Napiju se koly. Unylý zápach fast foodu je nezaměnitelný. Zrovna tak bych mohl sedět v Praze a přemýšlet o zdánlivých banalitách, jako kam si zajdu na pivo nebo kdy mi pojede poslední metro. Musím se tomu smát. V kulisách vraždících bomb nejhoršího místa na světě podle žebříčku kvality života se vám jeví banality jako balzám na duši.

Ptáte se, jak jsem se ocitl v Bagdádu? Vedla mě touha přesvědčit rodiče, že nejsem žádný budižkničemu. Přihlásil jsem se na ministerstvo zahraničí do Odboru států Asie a Pacifiku jako výpomoc pro archivaci. Závistivě jsem míjel salónky, v nichž se debatovalo o strategických záležitostech nad kávou a chlebíčkem. Měl jsem dost času, abych si veškeré spisy pečlivě prostudoval, než jsem je uvěznil do archivu. Po půl roce mě přijali na pozici účetního. Bylo to služební místo, které po roce v Praze pokračovalo vycestováním na velvyslanectví v Bagdádu. Nebránil jsem se, někde člověk začít musí.  

 

Míjím checkpoint, u nějž postávají dva po zuby ozbrojení vojáci. Pokračuju dál směrem k domovu, jenž je obýván výlučně Evropany, kterým zavedli internet a televizi, protože by bez toho neusnuli.

Předjíždí mě černá dodávka, na chodník si tu nikdo nehraje.

Čekal bych, že šofér dupne na plyn a zahalí mě do oblaku kouře jako obvykle. Dodávka však zastavuje. Že by si to se mnou chtěl vyříkat? Ale bude se muset pochlapit s angličtinou, v arabštině to nezvládnu.

Z posuvných dveří vyskáčou dva zarostlí výrostci. Jeden na mě namíří samopal a druhý mě popadne za paži a dostrká do dodávky. Další mi přetáhne pytel přes hlavu. Vše se odehraje tak rychle, že nestačím ani hlesnout.

Jak dlouho jedeme, netuším.

Po několika hodinách přemáhání opatrně požádám o zastavení. Odpovědí je mi nepřátelské zahuhlání, z něhož nepochytím ani slovo. V tu chvíli rezignuju. Po stehnech mi steče moč do lakýrek.

Někdo mi dá pěstí do nosu, až uvidím hvězdičky.

„Once more, you pig, and we will cut your head off!“

S angličtinou se pochlapil. Pochopil jsem, než dojdeme někam do hor, kde mě zastřelí, pauzy dělat nebudeme.  

Další dny trávím zavřený v chatrči. Jídlo mi nosí únosce se samopalem. Moje špinavé potřeby vyřešili kyblíkem. Jediným společníkem je mi kohout, který pobíhá po dvorku a zvesela kokrhá. Říkám si, kdo z nás dvou přijde na řadu jako první.

Když zaskřípají dveře, nadskočím strachy. Ještě není čas jídla.

Únosce přichází s hranatou televizí Sony a táhne za sebou kabel. Těžko říct, kde bere elektřinu. Hlavní je, že se netváří zle. Odplivne si a posadí se na moji židli. Zůstanu stát vedle něj jako dítě na hanbě.

„Look!“ vyzve mě. Poznávám vysílání Al-Džazíry. Něčemu rozumím, ale celek mi uniká. Pak spatřím svoji fotku. Žádají o výkupné.

Když odejde, sednu si na židli a dám si nohu přes nohu. Úplně to vidím. Vláda zaplatí výkupné a já se vrátím do Prahy vládním speciálem. Vystoupím z letadla. Pomalu sejdu schody. Rodiče budou ronit slzy jako želvy. Kamery pojedou naplno.

Bude to návrat hrdiny se vším všudy.

Dny plynou jeden jako druhý. Oknem koukám na prázdný dvorek a chátrající plechový plot. Můj jediný společník padl za polévku. Jídlo mi podávají škvírou ve dveřích, aby sem nemuseli chodit. Nevím, kolik uplynulo měsíců či let ode dne, kdy mě sem odvlekli. Snažil jsem se doptat přes zavřené dveře, kolikátého je. Vždy bez odpovědi.

Nevadí mi, že jsem zavřený v jedné místnosti. Sám sebe se nezbavím, ať už budu kdekoliv. Nemám, kam bych se vrátil. Vzpomínám na Prahu a na klid, s nímž jsem si nevěděl rady. Mohl jsem chodit na procházky a do kina, místo toho jsem vysedával doma. Nikam mě to netáhlo. Chodil jsem jenom do práce, a když jsem se vracel, plížil jsem se kolem domů a přál si být neviditelný.

Těšil jsem se na slávu s televizními štáby za zadkem, ale armádní speciál zůstal v hangáru. Stát má jiné priority než svoje občany, tak to je a vždycky bylo.

Jestli mám umřít, umřu tady. Jen ať mi neřežou hlavu, to by máma nedala. Jako bych slyšel tátův hlas: „Neměl jsi tam jezdit, říkali jsme ti to.“ Myslí na mě vůbec někdy? Nebo jim stačí ke štěstí to, že jsem pravděpodobně naživu?

Poprvé mi ublížili na základce, když mi nacpali hlavu do záchodové mísy. Byla to zábava, účinný lék proti nudě, který neměl dlouhé trvání. Ne tak pro mě, můj život byl v troskách. Aby toho nebylo málo, doma se na mě vrhl se na mě otec s řemenem.

Nabyl jsem dojmu, že si za to můžu sám. Jakmile ti ublíží, je to tvoje vina. Když ti zničí oblečení, kup si nové!

 

Projedu kartu turniketem, který mě pouští do budovy. John mě zdraví jako první. Spokojeně mu pokynu rukou a pokračuju k výtahu. Jdu na recepci, kterou uspořádali kvůli mně, kvůli klukovi, co tlačil vozík po chodbách ministerstva. Kvůli nule, která nikdy neměla štěstí. Uvědomuju si, že budu muset s každým prohodit pár slov, i když mi to není po chuti. Jenže copak se hrdina může tvářit kysele?

Přivítá mě velvyslanec s houfem svých nohsledů: „Vy jste nám ale nahnal strach.“

„Pouze jsem…“

„Jste vskutku obdivuhodný člověk,“ přeruší mě velvyslanec a obejme mě. „Povězte mi, co vás v tom pekle drželo nad vodou, než vás únosci propustili?“

Koukal jsem se z okna na dvorek, na plot a poušť, napadne mě. Hlavu jsem měl prázdnou a čistou jako první sníh. Nic mi nechybělo. Jenže to není odpověď, kterou chtějí slyšet. Očekávají plamenný příběh, který si budou předávat jako pochodeň.

„Každý z těch 2 374 dní, co mě věznili, jsem si připomínal, odkud pocházím. Nejvíc mi chybělo naše plzeňské a holky v sukních.“

Několik lidí začne tleskat a postupně se k nim přidávají další. Ukláním se do všech stran. Chci si tuhle chvíli vrýt hluboko do mozku.

 

Projedu kartu turniketem, který zapípá a odmítne ji.

„Kde najdu Johna?“ zeptám se ochranky.

„Jakého Johna?“ zpraží mě hromotluk v přiléhavé košili.

„Dělal tady.“

„Okamžitě vypadni, obejdo!“

Vypochoduju ven jako opařený.

Vymazali mě z databáze. Přestal jsem existovat.

Blížím se k paneláku, v němž jsem přežíval, než mě unesli. Předpokládám, že se ani nedostanu dovnitř. Ale zkusit to musím, na ulici spát nemůžu. Jak se budu živit, netuším. Na velvyslanectví však žebrat nepůjdu!

První, co mě napadne, je, že budu rozvážet pizzu. Budu první cizinec, který kdy v Bagdádu dělal poslíčka. Určitě o mně budou psát noviny po celém světě, než mi někdo hodí bombu pod moped.  

---