Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKde domov můj? - díl druhý
Autor
annnie
Kde domov můj?
Díl druhý
88
Vzpomínám si na nekonečný konec
jednoho listopadu
rok před Listopadem v
na týden vypůjčeném studeném
prázdném bytě
bez topení
s vysazenými okny
kdesi pod Nuselskými schody
kde už vážně ani láska
neměla moc
nás zahřát,
a to jsme se fakt ještě hodně milovali
Kam půjdem za týden, bylo ve hvězdách
To bylo poprvé
Ach, kéž tak naposled...
89
Vzpomínám si, když se pokusím
ty obrazy vyvolat,
na ten žižkovský činžák
s pavlačí podepřenou kůly
se společným záchodem s panem Krejčíkem
Tam jsem se naučila bravurně čůrat do umyvadla
Tam mi tak zhruba po roce začalo růst v břiše
to malé, bezbranné cosi
co o šestnáct let později
s nenávistí opustilo domov
Vzpomínám si na své oči tenkrát
92
Vzpomínám si na vypůjčený domek
kde tolik
chtěla jsem být šťastná
kde v noci jsem se vzbudila
v místnosti plné kouře
Mohli jsme všichni umřít:
já, ty i to cosi,
co mezitím dostalo jméno
a tvrdilo,
že nepřežije bez mého prsu
O zášti ještě nemělo ani šajn
94
Vzpomínám si
skutečně bez pohnutí
na náš
domek ve psím víně
co přišel vepsí
Ano, cosi jsme tam jakžtakž vychovali
Ano, leccos jsme tam zažili
Namalovals tam pár obrazů
Ano, hodně jsme se tam změnili
Zřím zřetelně své hladomorné zřítelnice
ten den, kdys odešel
ten den, kdy jsem ti musela říct Odejdi
Ale – zvláštní...
vůbec si nevzpomínám,
jak vypadaly, když jsem ho opouštěla já
55 názorů
Hezky pojaté vzpomínky.
Nejvíc se mi líbilo
domek ve psím víně
co přišel vepsí
:) Směrem do dospělosti, já tomu věřím. A potom k moudrému, laskavému, velkorysému stáří... Tedy - pokud bude tenhle svět trvat dostatečně dlouho :)
Ale jo, ten příměr vlastně možná docela sedí. Teď je ještě otázka, jestli jsme v puběrtě směrem do dospělosti nebo se skrze ni vracíme do dětství, kdy budeme potřebovat čím dál víc opečovávat :). To asi podle vývoje ve světě. Zatím spíš asi směřujeme do kojeňáku :)
Zboro, tenhle dialog mě baví. Nejsem ovšem zrovna Velká Filosofka... Myslím, že je to prostě fáze vývoje - pokud se nepletu, např. podle Steinera je nyní společnost ve fázi puberty. Revoltujeme proti hierarchii, myslíme si, že smrt se nás netýká a oblíkáme se jako teenageři :) Kluci spolu ještě občas bojují, ale na válku už si moc hrát nechtěj, a holky přišly na to, že jsou i jiný hry než na maminku a na princeznu... Vlastně jsme z určitýho pohledu docela zábavný. A věří-li člověk, že tu není naposled, je to Velký Napínavý Dobrodružství. Se všema rizikama, co dobrodružství přinášej...
To ovšem neznamená, že se nad náma cynicky ušklíbám. Snad jen někdy trochu nad sebou...
Přeju krásnej den, Pá a.
Já hlavně trpim, Majaksi, když někde zahlídnu jak jsi hrozně okázale nad věcí.
Souhlasím, annnie. Karty byly rozdané. Moc na výběr nebylo. Z toho pramenilo jasné místo ve společnosti a řád, kterého se bylo nutné držet. A spousta generací před námi, které usilovaly o to, aby se jejich děti měly líp, žila v domnění, že tím, že je od tohoto řádu, povinnosti a poslušnosti osvobodí, uleví se jim. A ono se to nestalo. Čím to je? A nemůže být ta neschopnost či nemožnost dostatečný seberealizace, míjející se komunikace, neuspokojivej duchovní život, fyzický i psychický problémy a vlastní viny, svírající srdce, nebo třeba taky neukojitelná touha po svobodě nějakou neschopností vybrat si mezi všemi těmi nepřebernými možnostmi?
Majaksi, ty žiješ! Jaká radost vidět tě tu stejně milého jako dřív!!! Myslím, že Zbora je muž. Měj se krásně, ty Něžné Křehké Stvoření!
Zboro, myslím, že dřív lidi netrpěli o nic míň - jen neměli čas to řešit, na pomoc měli sotva tak faráře (byl-li dobrej) a utrpení považovali za nutnost, eventuelně boží vůli (popřípadě trest). A za druhý to utrpení bylo často hierarchicky rozděleno dle pohlaví, věku a společenský vrstvy... A o emocích se mluvilo - pokud vůbec - spíše s opovržením... Na prvním místě všude napříč společností byla v první řadě Povinnost a pak Poslušnost... To je aspoň moje laická představa o zlatých časech :) v devatenáctém a minimálně do poloviny dvacátého století...
Je to tak. Ale zase i to je o pohledu. V současné době všichni na všechno nahlížíme hrozně neuroticky - můžeme; máme se navenek dobře, tak alespoň strašně trpíme uvnitř. Dříve to bývalo většinou naopak. Nemyslíš?
Nevím, jestli jsem ti poslala avízo k odpovědi výše, jsem už dnes trochu vymletá :) Tak radši teď.
Jo - ale pod tím "dobře" jsou traumata z dětsví, neschopnost či nemožnost dostatečný seberealizace, míjející se komunikace, neuspokojivej duchovní život, fyzický i psychický problémy a vlastní viny, svírající srdce, nebo třeba neukojitelná touha po svobodě... Pozitivní ovšem je, že to všechno je jen náš "učební plán" a že na tom všem můžeme pracovat...
Ono je to možná ale také optikou pohledu, nemyslíš? Spousta lidí okolo mě se má podle mého vzásadě dobře, ale kazí si to tím, že by se chtěli mít nějak jaksi lépe, jinak, a vůbec nepočítají s tím, že by taky klidně mohlo být možné, že se budou mít hůř, což je ovšem neakceptovatelné. Naše společnost jaksi počítá s určitou nespokojeností jako hnacím motorem pro světlé zítřky, jenže...
Zboro, popravdě: já myslím, že všichni jsme tak trochu voyeuři, aspoň do určité míry. Zajímá nás z lidských životů především to, co v tom našem nemáme, nejčastěji tedy velké vášně, zvláštní náhody, dotyky nadpřirozena, velké peníze, temná tajemství, neštěstí zrovna tak jako enormní úspěch a sláva, popřípadě neobvyklé sexuální praktiky :) :) :) Nicméně jako autorka na to nehledím a pokud v jakékoli situaci najdu něco, co mě zaujme, zpracuju to (mám-li čas). Ovšem můj pohled na věc je, že člověk je bytost tragická, plná traumat a bojů směrem dovnitř i ven a i když se snažím vidět věci s humorem, vlastně můj hlavní životní pocit je asi soucit a touha porozumět... Jinými slovy: to, že se někomu všechno daří a má báječný život, považuju pouze za mezistupeň uprostřed období, kdy se mu tak úplně skvěle nedaří... Je to má dosavadní životní zkušenost (obecně, nikoli pouze z mého vlastního osudu).
Možná je svět mája, stvořená grafomanickými romanopisci :) ... A básníky :) :) :)
Víš, já semtam dumám, jestli za tím, že podobné texty fungují, není kolikrát "pouze" jistá čtenářská účast k neutěšenosti odvyprávěného příběhu. A forma vlastně není až tak důležitá. Stačí, že autoři popisují něco zásadním způsobem destruktivního.
Kdybys chtěla napsat, že se Ti všechno daří a že život je veskrze báječný, myslím si, že by to vyžadovalo daleko větší nasazení, aby dílo mohlo počítat s úspěchem.
Zboro, díky. Je to zpověď, ale velmi selektivní, neboť to není primárním účelem tohohle textu. Což doufám v závěru bude k pochopení. Přeju pěknej den a.
Zeanddrich E.
30. 08. 2021Promiň, nevšiml jsem si hned, že jde už o druhý díl..
((...)).
Sleduji kolem sebe (ale neboj, nebudu to ..tady teď rozebírat), že ti ..nejlepší lidé kolem mne mají většinou dosti nadprůměrně těžký život:..
.
Ukrytá v máku, moc děkuju. Ovšem podotýkám, že jde taky o umění to přečíst. Jsem si toho dobře vědoma a za to tedy dík tobě. Měj krásný pondělí, Pá a.
Zeanddrichu, ano, hutné. Ono je pro vnímavýho čtenáře, kterej si na to je ochotnej udělat čas lepší číst to jako celek, takhle je to useknutý jak řečnickou sekyrou...
Odvíjí se to v dlouhým čase, ale primárně nejde o shrnutí mýho života - jsou to jen ilustrativní výseče k tématu domova...
Diky moc a.
Zeanddrich E.
29. 08. 2021Budu se k tomu muset vrátit:)
(je to ..dosti ..hutné pro mne:) )
((jinak se dívám, že jsi také ..nějak zabrousila do ..svývh devadesátých let :) ))
Atkij, děkuju. Až jsem se trochu začervenala... Doufám, že závěr (kterej to zas trochu pootočí) tě nezklame... Měj se krásně a.
Evženie, naopak. Zažila jsem tolik tolik krásnejch věcí, že bych si to mohla sama závidět :) Ale byly spíš na začátku, pak jich ubývalo... a ubývalo... nojo. Nelituju. A ani nijak zvlášť nevzpomínám. Je to včerejšek a včerejší Anna...
Děkuju. Přeju krásný dny a.
Alegno, život zdrcnutej do jedný básně vždycky vypadá napínavě :) Ale fakt je, že já denně Bohu děkuju, že i když svůj život nepovažuju za úplně jednoduchej, rozhodně je velmi velmi velmi barevnej... Díky. Přeju barevnou noc i zítřejší den. Pá a.
Snakeu, děkuju. Sám o sobě tenhle díl nemá úplně smysl, takže se drobí na ty jednotlivý momenty. Smysl to dá (doufám :) ) dohromady. K tý odvaze: no, některý věci zveřejnit není snadný. Ale bez nich ten text z pohledu přímýho účastníka (tedy mne) nemá hodnotu... Je velmi příjemný slyšet, že to někdo oceňuje... Měj se krásně a.
Black... Teďs mě teda vážně dostala. Jestli to opravdu uděláš, asi ti budu muset udělat diplom... MOC děkuju. Doufám, že konec ty střepiny ospravedlní...
Přeju nádhernej čas. Pá a.
Jamardi, vlastně to trvalo do rozchodu ještě deset let, ta datace upomíná k těm nadějným začátkům. Rozešli jsme se, až když jsme ho celý zrekonstruovali :)... Nicméně dopadlo to nejlíp, jak to dopadnout mohlo.
Děkuju, že se do toho textu sama pokládáš. Měj se krásně a.
Ráda jsem si pročetla všechny Tvé otevřené roky. Tvá sdělení mě dokáží vždycky zaujmout, protože máš neskutečný vyprávěčský dar. Zde výběruji hlavně za poetiku roku 94. To je moje poezie.
Evženie Brambůrková
29. 08. 2021To nejsou zrovna hezké vzpomínky. Ale určitě nebyly jen špatné chvíle.
Jsou tam pěkné momenty - osobně se mi nejvíc líbil ten obrácený pohled v úplném závěru, taková introspekce a upřímnost vyžaduje odvahu.
dneska ztichnu a pak.....počkám si na závěr.....a pak ....si dám trochu práce a překopíruju si to do celku a znovu si celé přečtu....annn. vážně....tohle mi tahá z těla střepiny...*/************************
Smutné je, že když se páru podařilo získat slušný domek (není na něj žádná stížnost), rozešel se. Je to tak v životě všelijak.
Vesuvanko, děkuju. Ale připomínám, že na slzy je brzy :)! Počkej si na konec... a zatím se měj krásně, pá a.
Smutné vzpomínky... Ve všech částech, začínajcích nadějí, přichází nakonec zklamání. Nejsmutnější mi přišla část 89 a 92, TIP
Čudlo, to je tak krásný, cos mi napsal. Dojalo mě to. Věřím, že vám to vydrží. Srdečně zdravím tebe i tvoji paní. Mějte dnes další nádhernej den a.
Dievča... Ano, hnízdo, to je to, oč tu běží. A co všechno ho dělá hnízdem. Ty vždycky vyhrábneš tu podstatu... Díky. Přeju měkounce vystlanej den a.
Kdykoli ve svém okolí vidím rozpad vztahu, je mi líto, že jim to nevydrželo. Chápu, že jsou jisté hranice, za které se prostě jít nedá. Jsem ženatý 45 let a vždy jsme s manželkou dokázali před tou hranicí zabrzdit, říct si kde je chyba a z té chyby se poučit. Věřím, že spolu vydržíme, dokut nás smrt nerozdělí a jak jsme si to ve svatební den slíbili. /*
dievča z lesa
29. 08. 2021hľadať argument pre načechranie zlámaných krídiel ... treba prilietať do chatrného hniezda, nakŕmiť, zohriať, povzbudzovať k prvému letu ... hviezda Slnko existuje? ... dlhodobo vytreštené oči nemajú silu oddýchnuť si ... až raz ...* ... pekne si ma previedla spomienkami
Goro: je to jen prostředek. Ve smyslu střed díla i ve smyslu cesty šípu k terči. Velmi dobře rozumím tomu, co říkáš a taky jsem takové reakce čekala, a jsem ráda, že to tak vidíš. Doufám, že ale báseň zafunguje jako celek, tak byla psaná a tak je třeba ji číst - jenže písmák pro dlouhý zamotaný věci není ideální prostor, proto ten seriál. No, možná nezafunguje, sama jsem na to zvědavá. Každopádně zatím díky za pozorné čtení. Přeju pěknej den a.
Annnie, tentokrát /nej/ 88, schází mi /v dalších/ ten nadhled z první části anebo příliš detailů... ale ráda jsem četla. Oči/pohled jako hlavní téma jsou zajímavé...
Harpazeine, bohužel musím přiznat, že jsem povrchnější, než bych chtěla být... Nicméně děkuju za kompliment. Je zvláštní, že sis z mejch textů přečet zrovna tu o Richardovi. Jsem tomu ráda.
Jo, a vítej v Písmákově! Ať se ti tu líbí a.
Cassy... vypověz...
Tvoje řádky jsou pro mě hodně důležitý. Děkuju. Měj dobrej čas a.
PeS: Jak můžou rackové pronásledovat metro???
v tom období prožíval jsem (taky) zlomové okamžiky svého života...bože (i když jsem ateista) třeba to všechno jednou vypovím...tvoje řádky jsou jako uvolněný špunt...vteřiny tryskají...chvíli semtimentáně sním...chvíli mrznu na bodě nula...rackové od Karlova mostu pronásledují metro...zapomeň...