Obraz

OBRAZ

Všimla si, že se rozhodl malovat. Po tolika týdnech, kdy si barev ani nevšiml. Pozorovala ho zpovzdálí. Bála se, že ho vyruší a on ztratí inspiraci. 

Co asi namaluje tentokrát? Vzpomínala na procházky kolem řeky. Letní slunce je hřálo svými paprsky a oni se procházeli ruku v ruce po břehu. Bylo krásně teplo. On se rozhodl skočit do vody. Vůbec mu nevadilo, že nemá plavky. Nezajímalo ho, jestli jsou sami. Ona se neodvážila a jen ho sledovala ze břehu. Kapky pomalu stékaly po jeho opáleném těle a její obraz se občas zrcadlil na hladině.

Stále jen seděl před plátnem, paletu v ruce, štětec ve druhé.

Přemýšlel.

Opatrně se nadechla, nechtěla ho vyrušit ani svým dechem.

Jeho obrazy jsou krásné. Plné barev a podivuhodných tvarů.  Má je rozvěšené po celém domě. Každý pokoj zdobí alespoň jeden. Zvykla si na to, že ne každý je dokáže ocenit. Ona znala jejich cenu ráda a ráda si je prohlížela dlouhé minuty.

Plátno bylo stále bílé. Jako by se bál narušit jeho celistvost.

V hlavě se jí vynořil obraz zasněžené louky. Smáli se a společně váleli ve sněhu. Máchali rukama nahoru a dolů ve snaze uválet ve sněhu anděly, kteří se dotýkali křídly.

Pamatovala si, že byl sněhovými anděly fascinován.  Nemohl se nabažit obrazu, který společně vytvořili, a bál se, že se druhý den ztratí. Ráno přišel hustý sníh a andělé byli pryč.

Třeba chce na plátno zachytit tu dávnou vzpomínku.

Odešla ze dveří pokoje do kuchyně. Pohlédla na hodiny. Sedm hodin večer, je nejvyšší čas. Všimla si, že na podlaze se pohybují malinké černé tečky. Už zase mravenci. Po celém domě si vytvářeli nevítané cestičky.

„Už to mám!“ vítězně vběhl do kuchyně.

„Pojď se podívat.“

Uprostřed plátna byla jediná černá tečka. Celistvá plocha byla narušena. Na podlaze postřehla průvod dalších černých teček.

„Pojď už spát, zítra musíš do školky.“

Vzala syna jemně do náručí, polaskala se s jeho buclatým tělíčkem. Políbila jeho ruce a odnesla svého malíře do koupelny.