Studánka, ze které chci pít

I v korunách stromů vidím tvoji tvář,

snad proto, že mi tak moc chybíš,

nad hlavou již netřpytí se ti svatozář,

já v tobě anděla přesto mám, víš,

tuším, že dokonalá nejsi a nikdy nebudeš,

přesto kus srdce svého chci ti darovat,

občas je ti fakt těžko a na Svět se naštveš,

před hnusem žití zapomněli tě varovat,

ty v bolesti sem tam vidíš spásu svou,

mě však s tebou neskonale blaze je,

tu černobílý obraz vybarví se krásou,

když tělo tvé nahé změní se v peřeje,

co balvany těžkostí v oblázky promění,

i já celoživotní nemotora mohu se smát,

chyb mám, až to bolí a stěží se to změní,

ve tvé blízkosti však ničeho nechci se bát.

15.6.2018