Vrtiška a Záhada prvního září - díl pátý, superfinále!

"Určitě ti lumpové budou v nějakém hnusném vlhkém sklepě, vsadil bych na to svoji Nokii, kdybych ji neměl tolik rád."

"Ale Jiří tohle město bylo přeci postavené na stříbře, vzpomínáš jak jsme v poklusu celí zpocení a udýchaní obdivovali místní pamětihodnosti za Ferdovými zády?"

"Haf, mňau, grrrr, haf, haf?"

"Ano, ale co s tím má společného naše superpátrání?"

"Všechno!" Jiří a Ferda se supernechápavě podívali na Lindu, vůbec netušili o co všechno v Kutné hoře běží.

"Vždyť se rozhlédněte, tohle město vyrostlo ze stříbra a únosci utekli sem, tudíž to tady musejí dobře znát a vůbec bych se nedivila, kdyby byly teď v podzemí, kde se těžilo stříbro."

"Ó, ty jsi supergeniální Lindo, vezmeme to přes České muzeum stříbra, kde jsme mimochodem šli kolem, Ferdo."

"Haf háf..."

"Ale nejdřív se posilníme, ještě doma jsem nám udělal vydatnou a zdravou svačinku, obložené chleby s máslem, cibulí, česnekem, pepřem, křenovou pomazánkou a chilli papričkama Carolina Reaper, které jsem tam důkladně rozkrájel, bude to mňamkózní pochoutka."

Jiří vytáhl chleby a všichni se do nich s chutí zakousli, jak byli strašlivouce ukrutánsky vyhládlí z maratonu při prohlídce města s Ferdou, tak by snědly snad i hřebíky.

"Haúúúúúú, pšíky, pšík, úúúúú."

"To strašněé pálíííí, Jiřííí."

"Asi jsem to kapánek přehnal, pffff, éé, blé, ééé."

"Voduuuuuuuuu." Křičela Linda a běhala zoufale kolem Jiřího a Ferdy.

"Ta kašnaááá, šli jsme kolééém, běžíméééé." Všichni tři vyrazili jako šílení a vběhli do kašny, kterou úplně celou vypili, až tam nezbyla ani kapička.

"To bylo strašlivě hrůzotanánský Jiří."

"Už nikdy nebudu dělat jídlo."

"Haf, grrr, haf!"

"Pojďme do toho muzea, přidáme se k nějaké výpravě do podzemí, kde se nenápadně odpojíme."

"Tam určitě drží to nebohé první zaří Lindo, cítím to v kostech."

"Hááf."

Pak se jako mátohy vlekli přes město, cíl byl nadosah.

Dovlekli se k muzeu a spořádaně si stoupli do fronty před pokladnou.

"Součástí báňsko-historické expozice Českého muzea stříbra je středověké důlní dílo v prostoru mezi hlavní budovou muzea, Hrádkem a chrámem sv. Barbory. Toto dílo bylo objeveno v r. 1967 při hydrogeologickém průzkumu historického jádra města. Zhruba v hloubce 22 m pod Jezuitskou kolejí byla objevena stará štola. Objevitelé byli zprvu přesvědčeni, že se jedná o slavný důl Osel, který až do poloviny 16. století patřil k nejhlubším a nejbohatším kutnohorským dolům a který byl právě do těchto míst písemnými prameny lokalizován. Další průzkum však prokázal, že se jedná o dokonale zachovanou středověkou odvodňovací štolu, raženou v dlouhém časovém úseku od 14. až do počátku 16. stol. Nejstarší části této štoly, tvořené bohatým chodbovým patrem nad nyní zatopeným a zatím neprozkoumaným rozsáhlým důlním dílem, původně propojovaly jednotlivé těžní jámy, ležící na oselském a čapčošském žilním pásmu," četla Linda na ceduli.

Pak se otočila k panu Vrtiškovi: "Hlavně, abychom v těch štolách nezabloudili. To by pak bylo s 1. zářím dočista ámen."

"Nestraš, Lindo a ty, Ferdo, vyndej z KáPeZetky křídu. Budeme si dělat značky. Tak nezabloudíme.

"Fáááf, haf," odpověděl Ferda. To v psí řeči znamenalo, že už ji má dávno připravenou.

"Vstupné je prosím 70,- Kč pro dospělého a 45,-Kč pro dítě. Psi do muzea nesmí," informovala je paní pokladní.

"Haf, haf, vrrrr, haf, hauf, " štěknul Ferda.

"Rozumím, Ferdo. Ty se za námi prosmýkneš. Sejdeme se tedy za první zatáčkou." pravil pan Vrtiška.

"Tak tedy jeden dospělý a jeden dětský."

"Já rozhodně nejsem dítě, Jiří!"

"A já to platím." Linda už nic neřekla a pokladní nejistě vydala lístky a ukázala jim na spořádaný pětistup návštěvníků, kteří stáli ve čtvercové sestavě v pozoru jako římští vojáci v lepších časech, čekající na Caesara, totiž průvodkyni.

"Ták jsme všichní, konečněé, tady si vemte přilbí, kdo se ztratí, toho nehledámé, protože je to zbytečný. Ták pojďte za mnoú." Řekla jim průvodkyně, když vyrazili do podzemí, vypadalo v ten den obzvlášť záhadně a tajemně. Ferda měl čas se převlíct do hornického úboru a za chvíli byl nenápadně u Jiřího a Lindy.

"Ták tády se těžilo stříbró, támhle taky a tady se těžilo taký stříbró." Prováděla mezitím průvodkyně návštěvníky. Ferda už kreslil křídou čaru po zemi, stěnách i stropě.

"Mizíme, tady je nějaká odbočka." Zavelel Jiří a záhadolopátrací tým zmizel za vlastní superzáhadou.

"Ták, tadý se dobře rozhlídněté, protože i tadý se těžilo stříbró a to je šecko, odevzdejte přilbí. Nó, ták vidím, že nejsme všichní, čekat na ně nebudém, jsou ztracení." Konstatovala průvodkyně a šla si dát Caesarův salát, než půjde s další skupinou do podzemí.

Mezitím Jiří s Lindou a Ferdou vesele čmárali po zdech křídou, když v tom uslyšely zdálky ZVUKY!

"Mám takový dojem Jiří, jako bych slyšela zvuky."

"Hm, taky se mi zdá."

"Haf, haf, haf," souhlasně přihafal Ferda.

"Pojďme za nimi, Ferdo raději se převlékni do policejní uniformy, nejspíš dojde na zatýkání," což Ferda neprodleně učinil.

Chodby za moc nestály, jako by byly dělané pro nějaké pidilidi. Zvuky stále sílily, až bylo jasné, že pocházejí od toho jak někdo v podzemí čutá. Konečně je spatřily, podzemní skřítky! Měli malinkaté krumpáčky s kterými dělali "čut, čut, čut," jak dolovali malinkaté kousíčky stříbra. Pidichodbička se roztáhla do pořádnýho prostoru, pátrací trio se proto skrylo za první příhodný šutr, takže byli dosud skryti.

"Jiří, máme problém, chce se mi čůrat."

"A sakra, to ta kašna. Na mě to taky jde, když o tom tak mluvíme."

"Rrrrrrrrr." Ňafl Ferda, což v psí řeči znamenalo, že to na něho jde taky.

"Vidím prvního září, je támhle na té vyvýšenině."

"Aha, už ho taky vidím Jiří, tak ty skřítky odčůráme a zbavíme se tak dvou problémů naráz."

"Skvělý nápad Lindo, na skřítky stačí minipovodeň."

"Já na to potřebuji trošku soukromí," špitla Linda.

"Pak vytáhneme z kufříku plácačky a půjdeme hrrrr na ně. Vezmeme jich sedm jednou ranou jako v té pohádce od bratří Grimmů," dodala ještě a a odpochodovala za nejbližší zatáčku.

"Vrrrr, hau - haf," šteknul Ferda, čo znamenalo v psí řeči něco jako ach ty ženy.

"Jo-jo, Ferdo, ale byl do dobrý nápad. Že ano?"

Ferda mezitím odběhl, aby také zvedl nožičku v soukromí a Jiří ty dva napodobil.

Netrvalo to ani než bys řekl "pal" a všichni znovu stáli před vyvýšeninou, na které sedělo smutné l.záři.

"Teď je třeba do detailu vymyslet a provézt plán neboť je to hop nebo trop," pravil Jiří.

Jenže jak už nebyli schovaní za šutrem, tak je skřítci spatřili a seběhli se kolem nich.

"Co tu chcete? tohle je naše území a to jsme byli my, kdo postavil Kutnou horu, než nás lidi vyhnali."

"To je mi líto," pravil Vrtiška, "ale my chceme jenom prvního září."

"První září je naše, je to náš vězeň." Linda se naklonila k Jiřímu a špitla mu do ucha:

"Vidíš, měli jsme je spláchnout." Jiří Lindě neodpověděl a pokračoval ke skřítkovi.

"Ale co chudáci děti? Nemohou nastoupit do škol a to se tak těšily, jak po dvou prázdných a bezútěšných měsících znovu nastoupí do škol, aby se dozvěděly plno zajímavých a užitečných věcí, které pak využijí ve svém budoucím zaměstnáním."

"Dobrá, tvá řeč cizinče mě přesvědčila," řekl nejmenší z nich," vemte si prvního září a už se tady nikdy neukazujte, ty pomalované stěny pak začarujeme po vašem odchodu."

"Děkujeme," odpověděl Jiří a zase on se naklonil k Lindě, "vidíš, šlo to i bez záplav a násilí." Linda už nic neřekla, ale tvářila se nevrle.

Jiří pak sebral prvního září a přehodil si ho přes záda a výprava vyšla ven.

"Ták tadý se těžiló stříbró, dobře si tu chodbu prohlídněté, neliší se niják od těch ostatních,..." vykládala průvodkyně svůj odborný výklad další skupině, když tu kolem nich prošlo pátrací trio s prvním zářím.

"Co tadý děláté, vždyť jste ztracení."

"Už jsme nalezení, ale díky za zájem." Odpověděl Jiří a zdekoval se s Lindou a Ferdou k východu. Venku se otřáslo první září s prodělaného únosu.

"Moc vám děkuji za záchranu, teď ale musím neprodleně úřadovat." A bylo fuč. Ferda s Lindou a Jiřím na sebe jenom valily oči, jak se nestačili divit. Za chvilku pak bylo prvního září -ráno- všude a děti mohly konečně do vytoužených škol.