Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBezejmenná
Autor
Gora
Seděla pod schody. Průzorem, kdysi dávno vytvořeným zručným kameníkem vyhlížela na hlavní třídu. Léto v Krušnohoří trvalo jen pár týdnů a vlídný podzim se nečekaně brzy převlékl do zimníku.
Skrýš s rozhlednou v centru lázeňského dění býval až dosud Bezejmenné úkrytem i stínem, zatímco dnes cítila, jak jí promrzá tělo až na kost. Zvědavě vystrčila packu ze škvíry na schod a ucukla. Sníh věstil něco nepoznaného, co přímo pod tlapou měnilo skupenství.
Divoké svištění vichru z okolních kopců porostlých hradbami smrků, mléčnou mlhu kolem jáchymovského potoka, která objímala v tento čas údolí městečka dlouho a pevně, to všechno už Bezejmenná znala, stejně jako si osvojila hry s padajícím listím, lov červené rybky ve fontáně, zdárné přeběhnutí rušnou silnicí. Měla odhad, kdo z lidí na ulici pro ni má v kapse či kabelce něco dobrého a komu se raději vyhnout! Pro lázeňskou kočku zkušenosti k nezaplacení. Zejména správcová Elektry má na ni spadeno a honí ji s koštětem v ruce!
Teď hleděla jediným zdravým okem na bílou spoustu, která zasypávala keře, stromy v parku i samotné schody.
Nebyla lázeňačkou odjakživa.
Bydlívala v domě s balkónem u paní v puntíkované šatovce. Každý den vytáhla z vysoké vázy paví pero, aby poškádlila kotě, jímž tehdy byla, a tyrkysové oko mrkalo, míhalo se po podlaze a ona té hře nikdy neodolala, skákala po něm a stará paní se bublavě smála až do kašle. Ale potom si už nehrály, paní polehávala a nakonec z bytu odešla a kočka jen pomalu ujídala granule z vrchovatě naplněné misky a nic ji netěšilo.
Najednou stál mezi dveřmi cizí mladík. Všechny dobře známé věci, peřinu s vůní bytu, košík, kde kočka spávala, postupně odnášel do auta. Nakonec i ji. Zastavili až na parkovišti v Jáchymově. Mladík otevřel dveře a zatleskal. Smýkla sebou vyplašeně pod vedlejší zaparkované vozidlo a dívala se, jak mládenec odjíždí. Seděla pod podvozkem, podběhla druhý, třetí a zmateně mezi nimi pobíhala. Až když padl soumrak, vydala se přes silnici k domu s mohutným schodištěm, nad nímž svítil nápis Agricola. Ten den se kočka Mína stala Bezejmennou.
Také dnes čekala na svého člověka zbytečně. Na recepční z Agricoly, jedinou, kdo ji zaregistroval ve skrýši pod schody. V pauzách tam totiž vycházela k popelníku kouřit. Stříbrná kočka pokaždé přistoupila o něco blíž. Ale sáhnout na sebe nenechala, jen slupla nabídnuté sousto.
Žena nepřišla. Ani včera a ani předtím. Samotářku nakonec vyhnal od vchodu chlad zimní noci. Kolonáda byla nezvykle opuštěná. Kulatá kavárna u kruhového objezdu měla svá veliká okna beznadějně tmavá. Ani z restaurace, štamgasty bůhvíproč nazývané Peklo tentokrát nevycházeli nadmíru rozjaření hosté. I kulturní dům, ráj pro tanečníky, třikrát v týdnu bouřící do noci, oněměl.
Na kanále, který nikdy nezamrzal, ohřála Bezejmenná tlapky. Suterén pod bazénem byl zajištěn mříží, jeho obyvatelka však snadno prolezla dovnitř. Stočila se na zbytku zaprášené skelné vaty u rozvodné roury. Ještě před rozedněním stejně musí vyrazit ven za potravou.
Kontejnery poblíž zadního traktu byly pokryté jinovatkou. I tak však cítila vůni potravy. Mžourala slepenýma očima a navyklým pohybem se vyhoupla na dekl, ale tentokrát sklouzla dolů. Hlukem na sebe upozornila správcovou, která se naproti u Elektry oháněla koštětem po čerstvé sněhové nadílce, aby si posledních pár klientů, lázeňských robinsonů této netypické zimy nezlámalo nohy.
Kočka zalezla do skrýše. Zbytky skelné vaty, určené původně k zateplení potrubí, poskytly Bezejmenné mrazuvzdornou vrstvu, ale po čase i těžký infekt spojivek. Střídání denního a nočního času ve své sluji s již oběma zanícenýma očima téměř nevnímala. Občas olizovala kapky vody, když zaslechla známý zvuk pod trubkami z plastu. Musela zapojit jiné smysly než zrak, aby přežila. Pokud právě nespala, udržovala si stříbrný kožich. Packami se snažila sundat hnisavou krustu ze svých víček, ale ta byla po několika dnech tak tvrdá a oči tak bolavé, že to nedokázala.
Když zaslechla křupání bot ve sněhu blízko mřížky, blízko jejího úkrytu, naježila srst a zasyčela. Co když ji i odtud jde správcová s koštětem vyhnat? Někdo tam venku promluvil klidným, ale naléhavým hlasem. Byla to recepční z Agricoly!
O kočce se dozvěděla od údržbáře bazénu. Šla tedy najisto. Na bobku, s otevřenou přenosnou klíckou vedle sebe vysvětlovala tam, do šera za mříží, že byla dlouho nemocná a nemohla přijít. A také už v Agricole nepracuje. Trpělivě se vemlouvala němé tváři do přízně a vůbec si nepřipouštěla, že by u vylekané kočky nepochodila.
Nemýlila se. Ještě chvíli trvalo, než se Bezejmenná postavila na vratké nohy a vydala za tím konejšivým hlasem.
65 názorů
Evo, já děkuju, takový vliv, který předpokládáš, tu asi nebude, ale i tak mě tvá slova povzbudila.
rada som čítala, Irenka, vďaka
cením si, že tento pekne a pútavo napísaný príbeh v nás, čitateľoch (podľa reakcií) prebudil veľa dobra
Děkuji za osvětlení funkce "reflektoru"... není jen tak udržet jednu linii, a to je v Bezejmenné celkem nenáročná zápletka. Díky! Budu mít při dalším psaní na zřeteli.
Vypravěč je samozřejmě třetí osoba, ale drží si celkem pevně perspektivu kočky. To je poznat třeba na tom, že podává (většinou, ne úplně důsledně) informace v omezené perspektivě toho, co může vědět ta kočka. Například ten flashback toho, jak byla vyhnána z bytu, je podaný jenom s tím minimem informací, které mohla nasbírat kočka - víme jen, že je to cizí mladík, že bere věci, co kočka dobře znala apod.
Tenhle způsob vypravěče je celkem populární od nástupu moderny, dneska už je standardní a objevuje se skoro v jakékoliv literatuře, ale 19. století ho skoro vůbec neznalo, opravdu cíleně byl tenhle vypravěč vymyšlen a použit Flaubertem, pak používán Kafkou a dalšími. Vypráví v třetí osobě, ale není vševědoucí, jako byl klasický vypravěč v 19. století, ale nahlíží svět zúženě, perspektivou jedné z postav. V odborné literatuře se tomuhle vypravěči říká reflektor a stojí mezi ich-formou a vševědoucím vypravěčem. Různé texty ho zapojují různě silně. Jeden z poznávácích znaků je mimochodem to, že postava, z jejíhož pohledu reflektor příběh podává, je většinou bezejmenná:) (protože ten, kdo vypráví, často nepotřebuje jméno - v ich-formě vypravěči taky často nemívají jméno).
reko, děkuju!
Největší obavu jsem měla z toho, abych příběh neučinila příliš dojemným a prvoplánovým (jako, podle některých komentářů, moji asi zde "nejznámější" povídku o psu Aslan, který ji v ich formě celou "vypravuje") nechtěla jsem se podruhé pustit na tenký led, odhadovat, jak kočka uvažuje, JEN vyprávět její příběh jako nezaujatá pozorovatelka, kterou jsem ve skutečnosti byla... a přesto někde "přebírá vypravování" recepční... moc děkuju nejen za tenhle postřeh, pokusím se těch několik míst malinko upravit na pohled vypravěčky. Přehnanou metaforku také.
Ale stejně - podle čeho usuzuješ, že je to pohled kočky? Že ji zastudil sníh, že cítila vůni jídla? Doufala jsem v nadhled anonymní vypravěčky. Proč by "někdo třetí" nemohl celý příběh odvyprávět?
Hezká povídka. Je to solidně, pěkně napsané, je na ní podle mě vidět, že sis dala práci se stylem, ty formulace působí vycizelovaně. Občas bych osobně asi trochu ubral z nějakých metafor (třeba "že by zůstala ke všem strázním této podivné zimy netečná" mi přijde trochu moc), ale to je jen drobný detail a každý to může mít jinak.
Spíš jsem chtěl napsat pár poznámek k tomu, jak je ten příběh odvyprávěn. Začínáme perspektivou Bezejmenné, pak se čtenář po pár větách dozví, že je to kočka. To je hezký nápad, že to není hned vyzrazeno. Nicméně s tímhle dodatečným doplňováním informací pracuje povídka celou dobu. V přítomném času povídky se toho tolik nestane - kočka přeběhne z místa na místo, schová se v úkrytu, tam čeká, pak ji recepční zavolá a ona za ní přijde. Celá povídka je hodně vystavěna a vysvětlována ve flashbacích - dostáváme informace o tom, co kočka prožila, s kým vychází apod. Když je to ale ve flashbacích, zvlášť takhle krátkých, tak to trochu utíná šanci na drama. Asi to sedne k té lyričnosti povídky a možná rozumím tomu, proč jsi se to rozhodla vyprávět zrovna takhle, na druhou stranu je pak ta povídka tak trochu statická, protože známe současnou situaci a příběh sestává hlavně ze sbírání informací o tom, jak to bylo dřív. K tomu mě ještě napadá druhá věc, že je ta povídka celkem důsledně vyprávěná z perspektivy kočky, ale na pár místech tu perspektivu opouští (například "Recepční v Agricole byla jediná, kdo ji zaregistroval ve skrýši pod schody. V pauzách tam totiž vycházela k popelníku kouřit. Trpělivě lákala stříbrnou kočku k sobě, a ta pokaždé přistoupila o něco blíž." nebo "Hledala, ptala se a údržbář řekl, že zahlédl kočku, jak leze do suterénu zadního traktu." kdy se najednou díváme na příběh z pohledu recepční). Chápu, že je to možná proto, že je takhle lehčí předat informace čtenáři, co se děje. Nicméně mi to přišlo docela škoda, podle mě by ta povídka byla lepší, kdyby se celou dobu striktně držela té kočičí perspektivy.
Zeanddrich E.
16. 09. 2021I kočky to mnohdy mají těžké na tomto světě
V rámci možností měli bychom si navzájem ulehčovat svůj úděl, když ..už se potkáme
(( ...)).
Vyplatilo se vrátit se a v klidu si celý text přečíst. Máš vážně dar ty obyčejné věci popsat tak lehce a přirozeně, jakoby tam člověk byl.
První věta -- na to, že se jedná o první větu -- je možná příliš komplikovaná;brzdí "počáteční spád", který bývá vhodné povídkám "udělit".Hned na to však oceňují slovní obrat "převlékl do zimníku".Začínám si zvykat na tu "poetickou nespádovoat" -- líbí se mi;méně už ten strastiplný životní osud, který se před protagonistkou náhle rozprostřel.Tušený špatný konec, který se náhle (a nečekané aktuálně) obrátí v dobrý,mi skoro vehnal slzy do očí (a předpokládám, že to zdaleka nebylo způsobeno jen mou současnou náladou).Tip.
Přemku, dlouho jsem tě tu nespatřila, ale nová kniha tě omlouvá. Nemusím snad podotýkat, že děkuju a že se těšíme...
Díky i za hodnocení mé nejnovější povídky, moc potěšilo!
Se zaujetím jsem si přečetl tvoji povídku a pozorně jsem sledoval její působení na čtenáře. Emociální míru soucitu jsi skvěle vyvolala, až po dotazy, jak příběh dopadl po tvém stručném zakončení. Znám tvůj vztah k přírodě a zvířatům. V povídce si ho uplatnila v plné míře. Znám i tvůj optimismus a víru v dobro. Takových literárních projevů si vážím, škoda, že jsem v poslední době byl zaměstnán v jiném gardu a mnoho písmáckého nadšení mi uteklo. Slíbenou knihu dostaneš do konce měsíce.
Zmínil jsem tady, že jsem si v souvislosti s povídkou vzpomněl na básň od Sergeje Jesenina - píseň o psu. Bylo by asi dobré ji sem vložit.
Sergej Jesenin
Píseň o psu
překlad Jan Zábrana
Ze sbírky Zvony v trávě
Tam, kde visí plachta tenká,
za rohoží u vrátek,
sedm štěňat vrhla fenka,
sedm rusých štěňátek.
Do večera lízala je,
zahřívala, laskala,
až pod teplým tělem zkraje
závěj sněhu roztála.
Ale večer, po setmění –
slípky šly už na hřad spát –
přišel sedlák zamračený
do pytle všech sedm dát.
Běžela – a strach ji bodal –
za ním, co jí stačil dech.
Dlouho nezamrzlá voda
točila se ve vírech.
Když se vlekla s hlavou tupou
od rybníka nazpátek,
byl snad měsíc nad chalupou
jedním z jejích štěňátek.
V modré noci čenich zvedla,
táhle vyla do nebes.
Vytepaná luna zbledlá
svezla se za černý les.
Chtěla sousto, neví, proč jí
přilét kámen, proč zní smích.
Utonuly dvě psí oči
jak dvě hvězdy v závějích.
blacksabbath
13. 09. 2021Dokázala jsi povídkou vystihnout opuštěnost kočičky a její touhu po životě...a nejen to......všímavá paní d dobrým srdcem si důvěru kočičky zasloužila.....no leckdy to takhle dobře nedopadne....ale to by byl jiný příběh....napsala jsi to krásně!!!!!!!!!!!!!
Majaksi, díky ti!, na záchvěv ještě kouknu, asi se mi zde nepovedlo přesně se vyjádřit, klišé taky nemám ráda, ale když já jsem ten "záchvěv" vídala u těžce nemocných i u svých zvířat, ale to by byla smutná povídka... a onen tebou vypíchnutý odstavec jsem trochu poupravila, hlavně "vykulené oči" jsou pryč... DÍK.
kvaji, děkuji moc... i za drobnou korekturu.
Dá se někde nahlédnout na Jeseninovu Píseň o psu, mohl bys poradit?, a děkuju...
Jinak mě tento tvůj příběh dojal a zasáhl stejně, jako Píseň o psu od Sergeje Jesenina.
Ten příběh je hodně silný a dobře jsi v něm vystihla všechny podstatné momenty. Možná by to chtělo trochu jasněji oddělit, kdy děj vyprávíš z hlediska kočky, a kdy z hlediska někoho jiného.
Děkuju, Renato, taky to těžko snáším, i v Chorvatsku jsem viděla podobné obrázky...
Hani, děkuju, já mám pokaždé radost, že máš radost... paní recepční kočičku odvezla ke své mamince na domek - a pokud vím, mají se výborně... dík!
Ireeno, právě tohle jsem teď prožívala připohledu na opuštěná zvířata v Makedonii. Taky jsem přemýšlela o tom, jak přežijí zimu. Moc krásně jsi se do toho vcítila.
Gora - věštění máme v rodině. Otec celý život tvrdě pracoval na tom, aby se stal mágem (opravdovým, ne pouťovým), a jen těsně mu to nevyšlo. Já tak velké ambice nemám (od doby, co běžel v kinech Pán Prstenů, čaruje kde kdo. Už to není tak cool jako za "totáče"), ale koupil jsem si ručně malované tarotové karty od Weather Factory a vykládám lidem na potkání budoucnost. Tobě, jako vážené redaktorce místního portálu, bych věštil grátis (do pošty). Máš zájem? ;-)
krásne a dojímavé ako všetky Tvoje človečie a chlpáčikovské príbehy...nehanbím sa, že vždy pri nich slzím, dnes o to viac na konci od radosti, že mačičku konečne našla spriaznená duša a má šancu prežiť zvyšok života "vo svojom" a milovaná...
Kamamuro, díky za vyčerpávající komentář a věštění budoucnosti povídky zejména... Jamardi se možná jen nepatrně nepřesně vyjádřila, o myšlení kočky to opravdu není. Díky, žes připomněl Kocoura Modroočka, taky mám ráda tvorbu pro děti i dospělejší :-)
Ale jo, je to docela dobře napsané. Připomíná mi to Příběhy kocoura Modroočka, což je kniha, kterou jsem měl jako dítě dost rád, i když samozřejmě tam byl Kočičák, což je postava, které se těžko něco může vyrovnat.
Nesouhlasím s Jamardi, že by to byla povídka "dobře popisující myšlení kočky"; jsem přesvědčen, že myšlení kočky je vír až uragán instinktů a různosměrných, bezprostředních impulzů. Nicméně povídka místo toho dobře popisuje způsob, jakým lidé projektují své myšlení do zvířat (zlí jazykové například tvrdí, že pejskaři jsou jedinci, kteří nedokáží mít v lásce lidi, a tak si pořizují bezbranné, poslušné zvíře, které má tu výhodu, že neumí mluvit.) Kočky nicméně nejsou psi; když se jim něco nelíbí, seknou drápem nebo utečou, i když samozřejmě se na evolučním kolbišti nemohou s druhem Mostrosum Furiosum měřit, to nedokáže žádné zvíře, ani tygři, ani orli, ani chobotnice.
Sečteno a podtrženo - pěkná povídka; ne sice úplně můj šálek kávy, ale mezi tradicionalisty a konzervativci jí předpovídám velký úspěch.
Evženie Brambůrková
12. 09. 2021To jsi celá ty. Zase budu přemýšlet, zda se kočce daří lépe.
Jo, je to na tom textu znát, že jsi mu věnovala dost času - nenašla jsem, co bych vytkla... teda, ne že by mě to mrzelo :-)
Dík moc, mnohokrát upravované, Janino, aby to TAK vyznělo... pořád se učím:-)
Myslím, že psát "uvěřitelně" o zvířecím prožívání je docela kumšt. A ty tohle umíš.
Mám taky radost, Karle, že se ti to líbí, dost jsem si "vyhrála", i když to možná není znát.
To mi, Irčo, opravdu udělalo radost. Nakonec se dostalo i na toho ubohého tvorečka. Ne vždy to tak dopadne. Dojemné, s citem napsané.
I já jsem si moc přál šťastný konec alias anglicismem happy-end, tak mi spadl kámen ze srdce, když se dostavil. Další příjemný pocit jsem měl po tvé informaci týkající se oček.
Byla to nečekaná situace, když navždycky odešla její přítelkyně a živitelka, na kterou si zvykla a v jejíž blízkosti se nemusela starat o živobytí. Odkázaná pak na sebe v cizím lidském světě to měla moc těžké. A tos dokázala povídkou vystihnout.
Irenko, díky. Mám radost, že se podařilo antibiotiky zánět v očích vyléčit.
Jarmilo, děkuju ti... myšlení kočky se snažím nepopisovat, jen jednání, její myšlenky nemohu znát, a tak se do nich raději nepouštím...... dík.
Pěkně popisuješ myšlení kočky. S důvěrou je to těžké. Potěšilo mě, že to dobře dopadlo.
zvieratká - bezdomovci to vo svete ľudí nemajú ľahké ... tvoj príbeh sa skončil nádejne, taký želám všetkým strateným a z domova vyhodeným tvorom ... aj som si poplakala, pekne napísané
Irenko, krásně a procítěně jsi popsala smutný příběh Bezejmené, kdysi Míny, která se stala bezdomovkyní "díky" bezcitnému člověku, který ji vyhodil na neznámém místě a ujel. Mohl ji odvézt do útulku, kde by nestrádala (nepřišla o zrak) a měla naději, že najde nový domov. Ještě, že laskavá recepční Bezejmennou našla a patrně se jí pak ujala. Možná, že zajistila i ošetření a další léčbu očí a zrak se kočičce vrátil. To už si jen domýšlím a moc bych si to přála... TIP