Můj Boss (je ledovec) 10.díl

Můj Boss (Je ledovec) 10.díl

„Omlouvám se.“ Rychle popadnu ubrousky na stole a chci mu pomoct, když mě od sebe odmrští. Spadnu na zem a znovu si odřu stejné koleno, které opět krvácí. „Co tady děláte?“ Jeho výraz a tón hlasu by zmrazil každého na tomto podlaží, ale já se s námahou zvedla a znovu podala ubrousky. Neuteču! Tentokrát je s malým zaváháním přijal. Všimla jsem si pilulky, která se odkutálela ke gauči. Možná by pan Patrik chtěl, abych se co nejrychleji ztratila, ale to neudělám. „Tady. Na co to je?“ Pohrdavě si mě měřil pohledem. „Vyhoďte to.“ Přikázal a ozvalo se zakňučení žaludku. „Máte problém s trávením?“ Zvědavost mi nedala a trochu jsem se přiblížila. Překonala ledovou bariéru a dotkla se. Vytřeštil oči a chtěl mě znovu odstrčit, ale nevyšlo mu to. Na mě nic nezabere podruhé.  Jednou rukou chytím tu jeho a druhou silněji přitisknu na vypracované břišní svaly rýsující se pod mokrou košilí. Další zapištění a následně vystřelení křeče. Každý záchvěv jeho těla se vracel v intervalech. Slabě se chvěl pod cizím zkoumavým dotekem. Kapka strachu mu neuškodí, pomyslela jsem si a pomalu se stáhla. „Co si to dovolujete?! Okamžitě vypadněte! Vy vy maškaro.“ Očividně si nepamatuje ani moje jméno. Trochu mě to zamrzelo, ale nakonec ho bude vědět. Přinutím ho.

„Uklidněte se. Dám vám něco lepšího, než tohle.“ Na stole najdu krabičku s léky z poloviny prázdnou. Vezmu to sebou a cestou vyhodím do nejbližšího koše. Ten nákup se mi bude hodit. Došla jsem ke stolu, kde byla pohozená taška z obchodu. Zašátrám a najdu potřebné věci. Na moment zmizím v kuchyňce, kde připravím rychle odvar a dochutím medem, aby nebyl hořký. Opatrně nesu hrneček, abych ani kapku nerozlila. Dveře do kanceláře zavřel. Slušně zaklepu a když se neozval vstoupím. Těch léku bude mít víc. Zrovna ho nachytám, jak chtěl spolknout další pilulku. „Nedělejte to. Bude vám ještě hůř.“ Houknu a stihnu to včas, než se napije vody. Dám ruku před jeho pusu. „Vyplivněte to.“ Je tvrdohlavý. „Nebo chcete, abych vám pomohla? Je to stejné jako při zaskočení sousta v krku. Chytím vás kolem pasu a…“ Nenechal mě domluvit a zmizel v koupelně. Po chvíli vyšel ven. Zapínal si poslední dva knoflíčky u suché košile. Místo ledového klidu z něj sálal výbušný hněv. Nedokázal kontrolovat svoje emoce. Obešel stůl a vzal do rukou nějaké papíry. „Isabela Dongová.“ Vyslovil mé jméno s opovržením a očima pátral po každém kousíčku od špiček bot po poslední vlas. „Co jste zač?“ Sednul si a ruce sepjal před sebou. Lokty položil na stůl a jeho pohled se změnil. Tentokrát dokázal ovládnout svůj hněv a přemohla ho zvědavost. Zlehka se usměju a dám před něj hrnek. „Dobrá víla?“

Zkusila jsem to, ale pan Patrik se nezasmál. „Zjistíte to, až  se napijete.“ Dám před něj hrnek a čekám. „Je v tom jed? Nebo uspávací prášek? Droga?“ Měřil si hrnek, z kterého se kouřilo. Vzal ho a přiložil k ústům. Přivoněl a nadzvedl obočí. „Napijte se!“ Vyzval mě. Palice jedna tvrdá, ale se mnou to nebude jednoduché. Díky za lekce psychologie, takhle poznám svého úhlavního nepřítele lépe. „Když to nechcete, tak si to vypiju sama.“ Vezmu mu hrnek a hltavě se napiji. „Hm hm… povedl se mi. Budu zdravá jako rybička na rozdíl od vás.“ Ušklíbnu se na něj a chci to vypít, až do dna, když mi hrnek vytrhl. „Udělám vám nový.“ Nabídnu se. „Přece nebudete pít….. po mě.“ Skoro jsem dostala infarkt. Opravdu to dopil. „Kdo ví co by jste dala do toho dalšího. Nevěřím vám.“ Chytnul se za břicho. „Co jste….k čertu.“ Přistoupila jsem blíž a otočila ho v křesle. „Musíte si lehnout.“ Nechal si pomoct na gauč, kde se natáhnul. Gestem mě posílal pryč, ale já stejně zůstanu. Ruku položím na jeho břicho a pomalu přejíždím sem a tam. Zatnul zuby, ale nakonec se to stejně stalo. Zavrčel jako raněné zvíře. „Za chvíli to přejde. Vydržte to.“ Pokračuji v hlazení a cítím jak se jeho tělo uvolňuje z křeče. „Je to v pořádku.“ Opakuji do doby, než se všechna bolest vytratí. „Co jste to se mnou udělala?“ Ptal se a on sám zjišťoval, že je mu mnohem lépe, když popadl nový dech. Dokonce ani prášky nezabraly, tak rychle a účinně. Chytil mě za ruku a silou mě donutil přestat. Posadil se. „Co v tom bylo? Pravdu.“ Její dotek mě uklidnil. Nechápu to. Proč mi to nevadilo? Nikdo to pro mě nikdy neudělal a najednou je tu ona. Skoro my praskla hlava jak usilovně se snažím odhalit pravdu. Je moc brzo dělat ukvapené závěry. Určitě to musí mít nějaký důvod a já na to příjdu. „Pane Patriku? Jste v pořádku?“ Díval se před sebe do zdi a nevnímal okolí. „Pane Patriku?“ Dotkla jsem se jeho ramene. Postavil se a já to nečekala. Zavrávorám a padám. „Nemehlo.“ Chytil mě. „Jste vždycky, tak nešikovná?“ Jen ve vaší přítomnosti, ale ve skutečnosti neřeknu nic. Zavrtím hlavou. Nejsem schopná se na Patrika podívat. Zmizel v koupelně a přinesl náplast. Donutil mě sednou do křesla a sklonil se. Přelepil mi krvácející škrábanec na koleně. „Já půjdu. Nashledanou.“ Vykoktala jsem rychle a zmizela za dveřmi. Vzala svoje věci a hrnula se do výtahu. Ještě teď mi tluče srdce jako o závod. Stále cítím jeho dotek na místě, kde byla náplast. Dveře od výtahu se zavřely a já si úlevně vydechla. Místo toho, aby se výtah rozjel se znovu otevřel. „Odvezu vás.“ Škubla jsem sebou, když nastoupil těsně vedle mě. Přiložil černou kartu a výtah sjel přímo do jeho garáže. „Já … půjdu sama.“ Křečovitě držím tašku s nákupem. „Bez karty se odsud nedostanete. Jedeme.“

„Nasedněte!“ Vyštěknul a já poslechla. Copak tenhle den nikdy neskončí?