O kohoutkovi a slepičce

Kocour Gimouš se od POlednice dostává do další české pohádky O kohoutkovi a slepičce.

Je to na pomezí pohádky a blbůstky :)

O kohoutkovi a slepičce

Gimouš slyší hlasy:
„Vrať se, dítě rdousit nutno!“
Táta s mámou zešíleli asi,
jak mně z toho smutno!

... To byla pecka!!! Byl jsem z tý pohádky, teda balady neboli hororu, totálně vyděšenej. Zdrhal jsem jak nejrychleji jsem mohl a nekoukal na cestu. Napálil jsem to v plný rychlosti do ztrouchnivělýho pařezu.

Pařez povolil a já se skrz něj propadnul do další pohádky. Musím říct, že se mi ulevilo! Zaprvý ty šílený verše! A zadruhý... chápete to? Ten zelenej chlap u rybníka bezcitně utopil čistotnou babičku a rodiče po mně chtěli, abych udusil jejich dítě!!!

Tohle se prý učí český děti ve škole! A toho Erbena mají za skvělýho básníka. Polokočky, ty český speciálně, jsou šílený! Chudáci děti...

Zatřásl jsem hlavou, abych se vzpamatoval. Jediný pozitivum bylo, že jsem jí nepochopil a předpokádal jsem, že pro mámu je nejcennější maso. To jsem jí poctivě ukradnul a kus jsem sežral. Bylo tuhý, nedovařený, asi kvůli tomu uřvanýmu dítěti. Fuj, už je to za mnou.

Rozhlídnu se okolo sebe. Seděl jsem v nějaký oboře. Vůbec netuším, co to je obora. Ale zjistil jsem to podle toho, že slyším kvílení.

„Studánko, dej vody
mému kohoutkovi:
leží tam v oboře,
má nožky nahoře —
bojím se, bojím, že umře!"

Leknutím jsem začal pelichat. Jsem pořád v Erbenových baladách! Zase verše! A víte, kdo to veršoval? Jestli si myslíte, že nějakej polokocour, kterýmu se říká básník, tak jste vedle jak ta jedle! Normálně kousek ode mě kouká do studánky slepice a veršuje.

Fakt nekecám! Byla to česká zlatě kropenatá slepice, to je český národní plemeno lehkého typu, středního tělesného rámce, s dobře osvaleným trupem.

Paštiko, proč tohle vím? Odkdy jsem expert přes slepice?? Mě se něco stalo v tý baladě! Je ze mně ornitolog!

Na slepici jsem ani neměl moc chuť, přece jen jsem kus tuhý flákoty v baladě spořádal. Je mi divný, proč veršuje u vody.

„Co blbneš? Proč si povídáš se studánkou? Ta ti přece neodpoví, je to jen soustředěný přirozený vývěr podzemní vody na zemský povrch. Prameny se podle způsobu vývěru dělí na sestupné, výstupné a přelivné. Toto je pramen výstupný...“

Leknul jsem se sám sebe. Co se to se mnou děje? Já mluvím jako nějakej učenec! To je určitě tou ránou do hlavy o pařez!

V tom slyším, „Nedám ti vody, dokud mi nepřineseš od švadleny šátek.“

Studánka fakt mluvila, teda abych byl přesnej, vydírala slepičku. Vibrovala a po hladině jí šly soustředný kruhy. Já  věděl, že se jedná o šíření akustickýho vlnění!

Slepička se ke mně obrátila. „Ach, kocourku, můj milovaný kohoutek leží v oboře, nožky má nahoře, prosím, pomoz mi zachránit ho, jinak umře!“

Ach jo, to jsem to teda dopracoval! Už mě úkoluje i obyčejná slepice!!

„No a kde leží? A proč má nohy nahoře?“ snažím se pochopit o co vlastně jde. Kouknu na slepičku a v tom za ní uvidím kohouta. Fakt má nohy nahoře, krk vyvrácenej, hřebínek už mu modrá a nohy se mu škubají.

Kašlu na slepičku a běžím ke kohoutovi. Jednoznačně trpí obstrukcí dýchacích cest a saturace jeho krve kyslíkem je na kriticky nízké úrovni. Paštiko!!! Proč tyhle doktorský ptákoviny vím???

„Oří... oř.. oříšek v kr.. krku!“ vyrazí ze sebe kohout. Chci mu skočit na břicho, aby došlo k prudkému stlačení plic a tím vypuzení cizorodého tělesa z trachey nebo larynxu. Začínám se hrůzou potit nad tím, co se mi dostalo do hlavy. Mluvím jako doktor!

Chystám se ke skoku, ale v tom přede mě vletí slepička.

„Nesmíš takto kohoutkovi pomoci! Musíš za švadlenkou pro šáteček. Ach, kohoutek má nožky nahoře, bojím se, bojím, že umře!“

„Co blbneš? Pusť mě k němu, chtěla si přece, abych ti pomohl!“ snažím se tu bláznivou slepici odstrčit, ale roztáhne křídla a klovne mě.

„Musíš šáteček sehnat, boty od ševce, štětiny od svině, od sladovníka mláta! Ach, já se tak bojím! Bojím se, bojím že kohoutek umře!“

Kohout mezitím přepnul barvu hřebínku na tmavěfialovou.

„Uhni!“ oženu se po slepici prackou. Ale kdepak, brání mě v cestě jako pominutá, až jí jde pěna od zobáku a pokračuje.

„Od krávy smetany musíš dostat, travičku z louky přinést a rosičku z nebe vyprosit. Pak musíš s rosičkou zpátky k travičce běžet, travičku kravičce přinést. Ach! Bojím se, bojím, že kohoutek umře!“

Kohout už vyvrátil oči, je mu vidět jen bělmo, záškuby v nohou ustávají. Je mi jasné, že se musím rozhodout!

Jo... Učinil jsem rychlý rozhodnutí a slepici jsem zakousnul. Bylo to kdo z koho. Kohout nebo slepice. U kohouta jsem aspoň mohl doufat, že je normální. Ale u slepice byly veškerý naděje marný, trpěla závažnou duševní poruchou. Podle všech příznaků se jednalo o akutní psychotickou ataku.

Vidíte to?? Slyšeli jste už někdy mluvit nějakýho kocoura o akutní atace? Jasně, že ne! Vy kočkám nerozumíte, ataka neataka... Zpátky ke slepičce.

Takže jsem učinil rozhodnutí a slepici rychle a čistě ukousnul hlavu. Ani si to neuvědomila. Právě povídala něco o botičkách a šátku. Nakonec... Prosila mě, abych jí pomohl zachránit kohouta. To jsem splnil a jí jsem vysvobodil z jejího trápení. Nechci se chválit, ale vykonal jsem dobrý skutek.

Vyskočil jsem co nejvýš a dopadnul na kohouta. Oříškem, který z něho vyletěl jsem to dostal přímo mezi oči. Srazilo mě to k zemi, napůl omráčenýho. Musel to být pohled...

Polomrtvej kohout, který kašle a sípe, vedle něj omráčenej kocour na zádech a kousek dál bezhlavá slepice... Prostě česká pohádka v plný kráse!

„Dě... uhhh, děk... kykyr... kykyrykýýýýýýý! Děkuju ti kocoure!“ vymáčkne ze sebe kohout. „Zachránil jsi mi život!“

Otřepal jsem se, posadil se a povídám. „Prosím tě, co s ní bylo? Bránila mi v poskytnutí první pomoci!“ ukážu na slepici.

„Nezlob se na ní, ona to má v popisu své role v téhle pohádce. Musí vždycky oběhnout celý kolečko, švadlenku, ševce...“

„Nechci detaily, bolela by mě z toho hlava. Takže ty bys to jako vydržel a počkal, než splní svý nesmyslný úkoly? To by mě mrzelo, kdybych jí zabil zbytečně,“ čuchám ke slepici. Voněla dobře...

„Já nikdy nevím. V téhle pohádce to mám tak padesát na padesát. Někdy jí lidé vyprávějí tak, že to nakonec dám a přežiju. Ale existuje i verze, kdy mě nechají chcípnout. Jak říkám šance je fifty, fifty. A se slepicí se netrap, mám jich celé hejno.“

Uvědomím si, že už mě nenapadají žádný odborný termíny. Asi se to spravilo tím, jak jsem dostal oříškem mezi oči. „Tohle byl asi kouzelnej oříšek, vyčistil mi hlavu od zbytečnejch znalostí,“ povídám kohoutovi.

„Mlč! Ani slovo o oříškách. Vím, že jsi tu za trest a musíš pomáhat v pohádkách. Ale do pohádky o té špinavé holce, její jméno radši neřeknu, tak do té opravdu nechceš, to mi věř! Nebo bys rád  pomáhal polokočce oblékat plesové šaty, tančil a zubama přebíral hrách a čočku?“ zarazí mě kohout.

Další veganka! Úplně se zděšením otřesu a změním téma. „Hele, vadilo by ti moc, kdybych kousek slepice sežral? Tobě už je stejně k ničemu...“

„Klidně, já jdu pro novou slepici. Budeme hledat semínka. Někdy na zatracený oříšek nenarazím  i pár dní. Ale jindy jsem zpátky na zádech jen to fikne. Měj se fajn a ještě jednou díky!“ rozloučí se a někam odběhne.

Otočím se ke slepici, že jí kus sežeru. Místo slepice ale koukám na šavlozubáka! Má u huby pár pírek a cení tesáky v úsměvu. „Jak je Gimouši? Kouzelných granulí v kapsičce máš ještě dost. Zbytečně by ses zdržoval žraním slepice. Mimochodem, byla vynikající... Takže kam teď? Co říkáš?“ podrbe se tlapou za uchem.

„Máš rád hrách a čočku? Nemáš, co?“ drápem cvrnkne do oříšku, který tady zbyl po kohoutovi. „Co bys řekl pohádce, která se odehrává v zimě? Krásné zasněžené pláně, hezká hudba, nádherné šaty... Myslím, že to pro tebe bude to pravé,“ cvrnkne ke mně oříšek.

Ten se najednou nesmyslně zvětší, skořápka se otevře a sežere mě!

---