TD. Ennike

Ennike žila v Dánsku, ale nebylo to Dánsko z našeho světa, i když bylo velmi podobné...

Ennike byla drobná dívka, působící křehkým dojmem. Chodila nerada ven, protože se jí cizí muži často vnucovali svojí přítomností. Bydlela na okraji Københavnu v podnájmu v činžáku, který už něco pamatoval, ačkoli bylo zavedeno ústřední topení, byt byl stále vybaven krbem. Ennike z něho měla radost, když přišla do bytu s majiteli. Byl to postarší pár, který se stěhoval do domku na venkov a do bytu ve městě hledali nájemníka. Nechtěli moc a Ennike neváhala, zvlášť když uviděla krb. Maminka ji vždycky říkala, že krb je srdcem domu a klíčem k rodinnému štěstí. Tehdy to Ennike nechápala, až teď když byla v hlavním městě na studiích si to vybavila při pohledu na krb. Majitelé se ji za to skoro omlouvali, protože moderní domy se staví bez takových zbytečností. Byl to přežitek starých časů na které nechtěl nikdo vzpomínat. Ve školách se některé události učili jinak, než jak ji vyprávěli prarodiče. Jednou se Ennike ptala paní učitelky, jak je možné, že se učí jinak, než co slyšela od dědečka, učitelka se jí jen vysmála, starým se prý vzpomínky pletou dohromady a beztak neví co zažili. Ennike se už nikdy nezeptala, tušila, že z takových otázek plynou problémy. V bytě s krbem, který ji tak připomínal domov, probouzeli se i ty jiné vzpomínky od babičky a dědečka, byly tak živé, zatímco učení ve škole suchopárné a nudné. Rozpor byl cítit příliš silně. Ennike cítila tíživý tlak na hrudi, než usnula při probírání se vzpomínek.

Po škole si vzala pár polínek ze sklepa, zatopila v krbu a svalila se do křesla, které měla vedle. Na malém stolečku, trochu se viklal, měla čajík. Na sobě položený malý notebook. Internet považovala za bezpečné místo k povídání si. Seznámila se s Nåjsonem, bydlel někde ve Švédsku a byl starší než Ennike, ne o moc, ale pracoval. Neměl příliš dobré známky a rodiče mu nechtěli platit další studia v některém městě na jihu. Po večerech si povídal s Ennike. Snad podobný humor, nebo to že byli tak mladí je spojovalo dohromady. Ennike dobře studovala, na nic se hlavně neptala. V očích učitelů byla bezproblémová žačka. Občas přimhouřili oko, nad známkou na rozhraní pro tu lepší. Škola ji nijak nenaplňovala, přesto že ji učení šlo samo do hlavy. Když byla sama a přemýšlela co bude dělat po škole, žádná představa ji nenaplňovala nadšením. Těšila se na večer, kdy si bude psát s Nåjsonem a vedle ní budou hořet polínka v krbu. Cítila klid, dívala se do plamenů, budoucnost v hlavním městě vypadala příliš mlhavě a škaredě. Ennike přemýšlela proč by se měla zahrabat někde v kanceláři a tam strávit většinu života, taková představa byla pro ni v bytě s krbem čím dál nesnesitelnější. Někde daleko na severu se na večer s ní těšil i Nåjson, až si po celodenní práci sedne sice k trochu staršímu, ale pořád dostatečnému počítači a uvidí pár řádků od Ennike.

To byla zima. Na vánoce se Ennike nemohla dostat domů, byla kalamita. Zůstala v bytě sama. Psala si s Nåjsonem, tehdy je to napadlo poprvé, ale zahnali nápad jako příliš bláznivý. Ve světě dospělých takové představy se neměnily ve skutečnost. Přišlo jim přitom zároveň na mysl, že by Ennike odjela za ním a polární září na sever a žili spolu. Možná že už tehdy se mezi nimi rozvinulo pouto, které nikdo nedokázal přetnout. Občas ji napsal o polární záři, dlouhých nocích, či dnech. Psal o tom jako o mazání másla na chleba, pro něho běžný koloběh. Pro ni naprosto fascinující. Někde hluboko Nåjson cítil, že jsou to pro Ennike věci naprosto úžasné. Nechal ji ptát se. Ušetřil si na foťák. Internet byl sice plný podobných fotek, ale pro ni měly zvláštní kouzlo, byly jenom od něho. Nikdy je nemazala, ale ukládala si je.

Začátkem jara napsala Ennike do deníčku, kéž by toto jaro nikdy neskončilo. Škola ji přestala ze dne na den zajímat, na obloze se hnaly mraky a ukazovaly novou jarní oblohu. Byla pevně rozhodnuta, že odejde za Nåjsonem. Překvapilo ho, když četl zprávu od Ennike, myslel si, že zůstane na jihu navždy a zapomene, nebo že napíše jednou za půl roku, až dostuduje a bude si žít život bez něho. Našetřené peníze se jí hodily, chtěla dojet až za ním autobusy, ale Nåjson navrhnul jiné řešení. Po dědečkovi měl loď, kterou mu odkázal, bydlel ve vesnici, která byla v jednom z mnoha norských fjordů. Chtěl plout podél pobřeží a vyzvednout ji na jejich tajném místě, na kterém se shodli po večeru dopisování, ráno nešla do školy. Ennike byla nadšená, přišel ji nápad od Nåjsona nesmírně romantický s dobrodružstvím navrch, představovala si jaké to bude. Nåjson jako kluk vyrážel s dědečkem na moře kdy to bylo možné. S Ennike si vzpomněl, že moře pro něj znamenalo svobodu pro kterou se po škole vzdal. Kvůli práci v horách nezbýval čas na loď, ale rostl v něm pocit stísněnosti, moře bylo velmi vzdálené. Rodičům napsala krátce před odjezdem, část cesty musela urazit sama. Nåjson opustil práci, byl rozhodnut pracovat jako jeho dědeček na moři.

Jednou si Ennike vzpomene na tento den a bude se do něj chtít vrátit. Nepochybovala, že na ni bude čekat, cestu autobusem nevnímala, myslela jen na něho. Blížilo se léto, jejich léto. Ubíjející hodiny jízdy s nedočkavostí a přestupy byly cestou Ennike za ním. Nåjson objevoval ztracenou radost po moři, které bylo tak klidné. Setkání skončilo v objetí, skočila mu do náruče, čas se kolem nich zastavil, poté byla trochu v rozpacích z náhle uvolněných emocí. Přestali se znát z fotek a dopisování. Ennike seděla v jejich lodi, pluli na místo, které bylo bodem na mapě, jeho bodem. Nåjson cítil hmatatelný smysl života po práci ve které se nikdy necítil dobře. Konečně byli spolu a začínal jim nový život s prodlužujícími se dny. Ennike se smála, že neuvidí polární záři.

***

Byl šedivý den plný nízko položených mraků, zima už o sobě dávala vědět zkřehlými prsty v kterých Ennike držela poslední květiny pokryté smutkem tohoto roku, někde v údolích se roztahovaly mlhy a Ennike věděla, že se musí postarat o nový život, který ji rostl pod srdcem, když ji našli na břehu po bouři. Nåjsona si vzalo moře.