Krvesaj a Nekronella XIV

„Pane Koblížku, váš syn mě začíná trápit,“ povzdechl si ředitel, když si pozval do kabinetu Vendelínova otce, aby s ním probral synovu upíří mánii. To byla ovšem základní chyba, jak zanedlouho zjistil, protože Krvesajův otec byl to, čemu se říká lidový vtipálek a ještě na to byl pyšný.

„Vážně vás začíná trápit?“ zasmál se hned nato pan Koblížek starší. „Tak to je fajn! Konečně si našel nějakého pořádného koníčka. Už jsem se bál, že budu jeho jediným objektem zájmu.“

„To měl být asi vtip, že?“ pokoušel se získat kontrolu pedagogicky školený manager.

„Přesně tak,“ nafoukl se tatík. „Jsem totiž vyhlášený komik,“ pochlubil se mu. „Kde přijdu, tam je sranda!“

„No dobře,“ přešel do úředního tónu pan ředitel. „Víte o tom, že váš syn si říká upír Krvesaj a děsí třídu? Prý je dvě stě let starý a umí se přeměnit na netopýra.“

„Je to možné,“ zívnul rodič. „U nás v rodině bylo vždycky hodně podivných zájmů a profesí. Dědeček byl kupříkladu učitel, ale to byla jiná doba, tehdy si jich ještě lidé vážili.“

„A čím se vlastně živíte vy?“ zajímal se podrážděně pan ředitel.

„Normálně jídlem,“ opáčil vtipně tatík. „Mám rád guláš, tlačenku, ale neopovrhnu ani zelným salátem,“ dodal, když pohlédl na ředitelův stůl. „Snad si nemyslíte, že taky piju krev, jako ten můj švihlý synátor?“

„Myslel jsem povolání,“ opáčil zaraženě pedagog a raději přesunul svou připravenou svačinu do šuplíku.

„Jsem nemocniční klaun,“ přiznal se oslovený. „Jezdím po lůžkových odděleních v celém kraji a bavím děti, které čekají na operaci. Samotného mě to taky dost baví, protože člověk nikdy neví, kdy dojde na něj.“

„Myslel jsem, že jste vodohospodář?“ podíval se do svých papírů pan ředitel.

„Kdepak, kamaráde,“ zasmál se Koblížek senior. „Synátor se za mou profesi trošku stydí, což je u upíra dost divné a všude mě vydává za inženýra.“

„No dobře,“ přešel k věci pan ředitel. „Víte, jak už jsem naznačil, vás syn mě začíná poslední dobou dost trápit, chce si založit politickou stranu, což je v jeho věku nezvyklé. Pokud si jen hrál na upíra, neměl jsem s tím problém, ale podobné veřejné aktivity, navíc v jeho věku, můžou vzbudit zájem Školského úřadu. Základní školy musejí být už ze své podstaty apolitické.“

„Po pravdě řečeno, mě to taky trápí,“ přiznal se mu náhle táta. „Souhlasím s vámi, že když si hrál na upíra, bylo to v pohodě, jelikož upíři jsou borci, ale ten jeho poslední nápad s tou politickou stranou je hodně ujetý.“

„Na podobné aktivity má ještě dost času, souhlasíte?“ pokoušel se ho dostat na svou stranu pan ředitel. „Promluvíte s ním, aby s politikou počkal, až bude plnoletý? Mohl by být třeba skvělým soustružníkem, nebo svářečem. Takhle by si mohl pokazit život už v mládí.“

„Co to má společného s věkem?“ zamyslel se Koblížek senior. „Mně to vadí především z toho důvodu, že politici jsou neskutečná pakáž!“

„Aha,“ podivil se pedagog. „Takže vám ani tak nevadí jeho podivné aktivity, jako spíše to, aby morálně dozrál, nemám pravdu?“

„Vy asi ještě nemáte vlastní děti, co?“ uzemnil ho nečekanou otázkou rodič. „Jinak byste takovou blbost nemohl nikdy říct,“ dodal a podíval se na hodinky.

„Vlastní děti skutečně ještě nemám,“ připustil uraženě pan ředitel. „Na děti mám ještě spoustu času. Navíc je k tomu potřeba i žena, a na ženy mám taky ještě spoustu času,“ dodal a začal si najednou urovnávat věci a na stole.

„To se pozná,“ vysmál se mu otec našeho výtečníka a zvedl se ze židle. „Protože jinak byste už dávno pochopil, že většina rodičů ani tak netouží po tom, aby to jejich děti někam dotáhly, jako spíš po tom, aby už je konečně přestaly srát.“