P(r)opletené pohádky - Písmácké spolupsaní - díl 3.

Vašek zcela omámený rudou kněžkou, jejíž skořicovou vůni tak intenzivně vdechoval, zatímco se k ní tiskl a pevně se držel útlého pasu, si postupných změn míhající krajiny okolo vůbec nevšímal. Teprve když pro samý kmen a samou zelenou hradbu listí neviděl modro oblohy, zmateně zamrkal. Liščí hřbet mezi stehny nepříjemně klouzal, však liška Ryška nebyla takové zátěži uvyklá, a bylo tedy stále těžší se na něm udržet.

Navíc, jak už bylo zmíněno, Vašek chleba tuze nerad, takže to byl spíš takový za groš kudla než pořádný junák, který by divoké koně krotil. Oproti němu rudá divoženka byla hotová Xena bojovnice, samý sval, bystrý zrak a hrdá šíje. Tuze ji překvapilo, když sevření chlapcových paží povolilo a teplo jeho klína jí najednou zadnici nehřálo. Těžké duc následované záhy jí vše osvětlilo a ona zkušeně zařízla udidlo do Ryščiny tlamy. Vašek ležel na těžkém tlejícím listí jak široký, tak dlouhý, s očima zavřenýma křivil tvář a držel si pochroumaný loket.

„Balík slámy, fakt! Jen trochu navlhne, už chytne hnilobu! Vstaň!“ protočila panenky.

„Na tu ďábelskou věc už nevlezu!“ kontroval uraženě Vašek. Mezitím zjistil, že rukou hýbe a naražený bok taky rozchodí. Tolik problémů kvůli jedné koblize. „Že já si radši nedal ten chleba!“ zamumlal nerudně.

„Kam mě to táhneš? Slíbilas, že mě dostaneš z lesa a zatím abych se bál, že na mě zaútočí petrovští!“

„Trochu brzo na nedůvěru ve vztahu, Václave.“

„Dosud jsi mě nepřesvědčila. A co ti budu… ani nepřesvědčíš. Kašlu na to, jdu pryč! Tu tvoji zpocenou herku nechci ani vidět! Má úcta!“ zasalutoval a ukázal Karkulce záda, ta jen zalapala tou nehoráznou drzostí po dechu.

„Inu, jestli si myslíš, že se bez mé pomoci obejdeš, pak hodně štěstí,“ zdvihla vysoko levé obočí a poslala kořenovi vzdušný polibek. Ten jako stříbrný vítr obkroužil Václava a než stihl překvapeně zamrkat, už si to namířil k nejbližšímu kmeni tisíciletého dubu. Před ním zastavil, změnil strukturu a nyní podoben útlé dívčí ruce, na dřevo lehce zaklepal. Klepání však zadunělo všemi stromy, všemi skalami v okruhu sta mil. Jakmile ozvěna dozněla všiml si Vašek, že se stromy není něco v pořádku, větve jim ožily a se syčením se svorně jako tisíc chapadel z hlavy smrtící Medůzy svíjely v příšerném tanci.

Karkulka stála opodál, jednu ruku založenou pyšně v bok a druhou drbala Ryšku mezi ušima tak vehementně, až z ní blechy vyskakovaly. S uspokojením sledovala svého vyvoleného, jak mu mizí barva z tváří, jak se mu zorničky hrůzou rozšiřují, jak mu nohy měknou, až ho dále neunesou a on klesá v mdlobách.

Když konečně procitl, ponejprv si uvědomil, že pod sebou necítí zetlelé listí, jen suchou tvrdou skálu. Vůkol ho obklopoval dech vyrážející chlad, takže se zvládal jen třást. Zpoza víček rozeznával modré světlo a rozčilený břitký hlas. Odrážel se od okolních stěn jak šavle od ledu.

„No, Gerdo! To snad nemyslíš vážně?! Už zase?!“

„Promiň, mamá!“
„Ať si dědek nemyslí, že tě k nim ještě někdy pustím na návštěvu! A okamžitě ze sebe sundej ty odporný hadry, to si bába myslí, že tě vychovávám pro hampejz?“

„Ale mamá, vždyť víš, že nám babi vlčice vždycky dobře poslouží.“

„A to tvoje tahání nových a nových domácích mazlíčků už musí přestat. Dokud to byli prašiví zajíci se zlomenou packou, ještě jsem to tolerovala – večeře dobrá. Když jsi přitáhla ochraptělého Jožina, skousla jsem to, na bráně nám chyběla stráž. Ale dneska jsi se překonala, mladá dámo! Co s tímhle floutkem? S tím nezatopíš, žaludek nenaplníš!“

„Myslela jsem si na ženicha, mamá…“ nesměle pípla Gerda.