Matka

Ještě lepší je, řekla bych, ta, která

dává peníze uvážlivě

pomáhá

a učí se netrpět

Prostě přijímat a doufat...

Tip a.

Ano, vyjadřuješ se naprosto přesně. Musím přiznat, že mě takový dar nebyl dán. Moje vyjadřování může, a někdy i působí  nesouvisle a kostrbatě. Tvůj názor je dozajista legitimní.  Vnutit se Ti nic nesnažím. Jen jsem napsal, jak na mě Tvůj komentář působí. Samozřejmě se mohu mýlit.

Seš úplně v duchu .. díky

Norsko, doufám, že jsem matkou v duchu tvojí básně. Netrpím v pravém slova smyslu - děti mám zdravé a doufám šťastné, ale jsem schopna se trápit skrzevá děti velmi snadno.

Kamamuro - to mě mrzí, že máš za mámu takovou ženu. Bylo něco pravdy na tom, že musela hodně pracovat, aby vás uživila?

Myslím, že pro děti dělám spoustu věcí, ale na takové ty deskové hry mi často chybí trpělivost. K mé i jejich škodě. Ale vzala jsem si předsevzetí, že se pustíme do karet ... :-)

hezky jsi to napsal, tip

Čudla - tak to mě špatně čteš, závisti ve mě není ani žďabec. Když ale vidím nějakou matku, jak tluče nebo křičí na své dítě, tak často seřvu já jí. Jednou jsem v baráku zabušil na nějaké dveře, protože jsem tam slyšel snad půl hodiny usedavý pláč, a očekával jsem rvačku s opilým otcem, který týrá svou dceru, a našel jsem místo toho zcela zničenou matku, kterou pro změnu týralo její dítě. 

Ale závist? Závist necítím ani zbla. Ergo to čteš podle mě špatně, protože já jsem si dal velký pozor (jako ostatně většinou), abych se vyjadřoval pokud možno přesně. Naopak mě připadá, že ty máš problém přiznat mému názoru legitimitu, a proto se mi snažíš vnutit negativní emoci, kterou ve skutečnosti vůbec necítím. Co ty na podobnou hypotézu?

Chápu Tvou frustraci z traumatického dětství, ale celý Tvůj komentář na mě působí jako závist nad tím, že mohou být i matky, které jsou svým dětem oporou, vzorem a které své děti milují.  Že tomu tak není vždy, je smutné, ale bohužel i to se stává. 

Nesouhlasím s Goldflamem, ani s obsahem básně. Moje matka mě nevychovávala nikdy, děti jí vpodstatě vždycky zdržovaly. Všechno, co jsem se později naučil, mělo základy v činnostech, kterým se se mnou věnoval můj otec, jenže ten byl alkoholik, po rozvodu se odstěhoval a žít jsem s ním nesměl, a pak umřel (což byla pro mě katastrofa). 

Zrovna tak vím o lidech, které jejich matky týraly; kupoval jsem tuhle jídlo jednomu bezdomovci a dal jsem se s ním do řeči, a jsem upřímně přesvědčen, že za jeho bezdomovectví mohli jeho rodiče. Znalosti a dovednosti nutné pro výkon povolání, která jsem v průběhu života vykonával jsem získal samostudiem.

Když jsem před lety svou matku konfrontoval se svými vzpomínkami z dětství (které jsou z velké části silně traumatické), vyčetl jsem jí, že si s námi v dětství nikdy nehrála. Ona se vášnivě hájila tím, že to není pravda, že si to jen nepamatuji. Na to jsem jí odpověděl, že je o mě známo, že mám fenomenální paměť, a že považuji za nepravděpodobné, že bych si takové věci nepamatoval. Ona odpověděla, že si to nepamatuji proto, že jsem to všechno ze své paměti "schválně vytěsnil". Já jsem odpověděl, že takové obvinění je těžké vyvrátit, ale že si zřetelně pamatuji, jak si s námi hrál otec a dědeček z jeho strany, a že po těch aktivitách zůstaly výmluvné stopy, podobně jako po aktivitách našich předků zůstaly archeologické nálezy. Otec mě například učil na kytaru, na kterou jsem pak léta sám hrál. Zůstala mi po něm rovněž látková šachovnice nalepená na masivní dřevěnou desku, na které mě jako malé dítě naučil hrát šach, což odstartovalo mojí (zpočátku velmi slibnou) šachovou kariéru. Žádal jsem tedy matku, ať jmenuje alespoň jednu činnost nebo hru, které jsme se spolu věnovali, a že se pak spolu pokusíme najít nějakou její stopu, protože pro mě je vyrovnání se s traumaty vlastní minulosti velmi důležité. 

Dlouho bylo ticho, a pak matka prohlásila (asi si myslela, že pauzou vymaže naší předchozí debatu) jakoby se nechumelilo: "Neměla jsem čas si s vámi hrát, protože jsem musela vydělávat peníze, abychom neumřeli hlady." To bylo zklamání. 

No a nedávno mě matka přišla navštívit, a strašně mě chválila, jak prý jsem zhubnul, a že jinak vypadám, a kdesi cosi, a že prý bude chodit na návštěvy častěji. "Víš, přece, proč jsem k tobě přestala chodit, ne?" zeptala se mě konverzačním tónem. "No jasně, bylo to proto, že jsme se pohádali poté, co jsi obvinila mojí ženu, že za mojí obezitu a mé psychické problémy může ona, čímž jsi mi málem rozbila rodinu, což by mě v té době pravděpodobně dorazilo. Tenkrát jsem si uvědomil, jak nebezpečná dokážeš člověku být, a zakázal jsem ti sem přece chodit."

"Ale ty sis to zas všechno překroutil, to ty děláš často!" zněla odpověď. "Přestala jsem jsem chodit proto, že jsem viděla, že jsi už úplně na umření - měl jsi sinalou barvu a modřiny na rukou, a svého syna jsem rozhodně nechtěla vidět umírat, tak jsem si řekla - nebudu tam chodit. Ale teď, když jsi zhubnul a vrátila se ti barva do tváří, tak sem zaskočím častěji! Co to máš támhle v té barevné láhvi na skříni, dej mi napít." Tak jsem jí nalil svůj oblíbený rum Doorly 14y, ruka se mi pravda trochu třásla, a pro jistotu se štípl, jestli se mi tato bizarní scéna přece jen nezdála - ale ne, nezdála. A nebylo to zdaleka to nejbizarnější, čím mě matka překvapila.

Jo - a ještě jedna vzpomínka - jedna kamarádka, se kterou jsem měl před lety dost tragickou pletku, se na mě jednou tak smutně podívala, a řekla: "To je taková škoda, že i ty patříš k celé generaci chlapů, které dokonale odrovnaly jejich matky."

Tak to jen tak k doplnění, Norsko, abys věděl, proč mě (a mě podobné), zvedají podobné básně ze židle. Jsou samozřejmě i hodné matky, a chci věřit, že jich je snad většina, například moje žena má se svou matkou velmi pěkný vztah, a i já s tchýní výcházím řádově lépe, než s vlastní matkou (která byla asi největším stresovým faktorem celého mého života). 

Nic proti tvojí básni, samozřejmě, ale rád bych, abys pochopil, proč ti tentokrát nemůžu dát tip. Prostě nemůžu.

Moje taky

To byla moje maminka. /*