Bojovka (1/3)

1

Lukáš natáhl ruku, až vyjekl bolestí. Prsty mu sjely po zvoncích. Trvalou celou věčnost, než se mu podařilo zazvonit.

Ze samé úlevy, že se nebude muset dál natahovat na skřipec, se rozesmál. Byl to smích s extra hořkou náplní. Tolikrát to chtěl ukončit, ale nikdy nenašel odvahu překročit okraj propasti. Rozmlátit se o kameny. Nic necejtit.

„Zvonil někdo?“ zachrčelo ze zvonku.

„To je Karel?“ Lukáš si setřel kapičky potu z čela. Mobil schoval do kapsy.

„Koho to zajímá?“

„Lukáše.“

Byl to Kája. Jeho brumlavý hlas se nedal zaměnit s žádným jiným.

„To bude asi omyl.“

„Žádnej omyl,“ napomenul ho Lukáš. „Vzpomeň si na Pravětín. Na zimní tábory.“

„To jsi ty, Luky?“

„Jo. Otevřeš mi?“

„Jasně,“ řekl Karel současně s pípákem.

Lukáš vyjel výtahem do pátého patra. Ťukl do pootevřených dveří, aby projel vozíkem.

„Panelákový futra. Co bys chtěl,“ zahlaholil Karel. Oba táboroví vedoucí a bývalí parťáci se objali.

„To už je let,“ nadhodil Lukáš.

„To jo. Nejmíň pět.“

Lukáš přejel pohledem po obýváku. Bylo vidět, že mu vládne pevná chlapská ruka, která se bojí vysavače. Pod rozkládacím gaučem se válely flašky od vín, z trenek trčely plastové vidličky a mastné ubrousky. Pod oknem stál stylový noční stolek. Na první pohled sem nepatřil. Zdobil ho rámeček s fotkou Ireny s černou páskou.

„Taky si mohl říct, že přijdeš,“ postěžoval si Karel. Postavil na stolek láhev tuzemáku, aby Lukáše rozptýlil. Nechtěl, aby mu vizitýroval po bytě.

„To už by nebylo překvapení,“ namítl Lukáš. „Ale nemám dobrý zprávy. Hlavas je po smrti.“

„Emil?“

„Jo. Oběsil se.“

„Myslíš, že vraždil on?“ vyhrkl Karel.

„Neudělal to. Nechal po sobě sice dopis, kde na sebe nakydal tunu špíny, třeba že pozoroval nahý chlapečky ve sprše, ale vrah to nebyl.“

„Kdo to byl?“ zahloubal se Karel. Při pohledu na invalidní vozík se mu všechno vracelo. Lukášův řev. Nůž, kterým ho vrah říznul do paže, až zakrvácel sníh. To hrozné ticho.

Nemohl odtrhnout oči od fotky Ireny. Jako by mu jeho pohled vracela.

(...)