Popelka - 2.část

Pokračování pohádky o Popelce. Ne té, kterou se oblbují děti. Té pravé, bez příkras. Z pohledu rozumného tvora - kocoura Gimouše Velikého

První díl  https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=524117

Mráz mě kouše do tlapek, sněhu je tolik, že za sebou nechávám brázdu. Ale zdrhám jak to jde nejrychleji. Naštěstí Popelka nebydlí daleko. Kousek od hřbitova je velká usedlost, ke který míříme.

Vejdeme na velký dvůr. Koukám kolem sebe a hledám věže. Architektonický řešení je stejný jako u hradu. Dvůr, brána, velký baráky okolo. Ale věže chybějí. Že by v týhle pohádce nebyl král a Popelka nebyla princezna?

Popelka otevře dveře v rohu dvora a běží po schodech nahoru. Doběhneme na půdu. Rozhlížím se okolo sebe. Konečně si v pohádce někdo uměl zařídit pořádný bydlení! Žádný zlatý křesla, malovaný stropy, železný panáci. Popelka je asi fakt dost chytrá polokočka.

Na půdě to vypadá super. U komína, od kterýho jde teplo je hromada houní a kožešin. Správně zmačkanejch, jen se zachumlat. Na podlaze příjemná hlína, ne žádný studený dlaždičky. A... no to snad není pravda! Fakt jsem zahlídnul myš! Tohle je ideální bejvák, i s jídlem!

Rozeběhnu se za myší, konečně! Konečně poprvý ve svým životě ulovím myš!!

V tom mě něco ovane a nade mnou se objeví stín. Okolo myši se sevře pařát, myš se vznese do vzduchu a je fuč. Koukám, co se stalo. Na trámu pod střechou sedí sova a žere ulovenou myš.

„To je Rozárka, moje milá sovička. Mám jí ochočenou, vůbec se mě nebojí. Je tak hodná. Rozárko, Gimouš je kouzelný kocour, pomůže mi seznámit se s princem! Bude tu s námi bydlet. Dáš mu kousek myšky?“ hladí jí Popelka.

Rozárka na mě upře svý obrovský oči, zhltne poslední kus myši a povídá, „Má pravdu, jmenuji se Rozárka a jsem sova pálená. Na myši zapomeň, jasný? Tady lovím já. Ochočila jsem si Popelku, takže půda je můj rajón.“

„Ta krásně houká, viď?“ usmívá se Popelka a hladí sovu po zádech.

Sova se nenechá rušit a pokračuje. „Jsem moc hodná a příjemná. Ale myši žrát nebudeš, to by se ze mě stala sova dopálená, jasný? Neber to osobně, ale kdybych tě viděla lovit myši, tak ti vyklovu obě oči a pařáty rozdrásám čenich a tlamu. Chápeš, jen nutná obrana revíru, nic osobního,“ zamrká na mě svýma mega očima.

„Copak ti povídá, Gimouši? Už tě vítá u nás doma, že?“ rozplývá se Popelka.

Radši nic neříkám a lehnu si na hromadu houní. Problém s jídlem budu řešit později. Teď si zasloužím posilující spánek. Komín mě příjemně hřeje do zad a jde na mě dřímota.

Popelka si sedne ke mně a začne mi vyprávět. Její tatínek byl bohatý obchodník a maminka jí umřela, když byla ještě malá. Tatínek si pak vzal jinou polokočku a měl s ní dceru, Popelčinu nevlastní sestru. Už to poslouchám na půl ucha, genealogie mě nikdy nebavila...

Pak i tatínek Popelky někde umrznul na cestách a macecha s tou nevlastní sestrou jsou zlé. Popelka prý musí pořád pracovat, musí bydlet na půdě... Než jsem tvrdě usnul, ještě jsem si pomyslel, že Popelka je nevděčná. Nechali jí nejlepší pokoj v celý usedlosti. Krásnej výhled do kraje, houně, myši. Co víc by chtěla?? Je náročná.

Pokračovala ještě o nějakým zámku, princovi a tak dál, ale to už jsem usnul a nechal jí povídat. Naštěstí po mně nechtěla zpětnou vazbu a jen mlela a mlela.

Spal jsem dlouho, celý den a celou noc! Ráno mě vzbudila Popelka. „Gimouši, vstávej. Dneska pojedu na lov!“

Otevřel jsem jedno oko, hrábnul do kapsičky, zkušeně nadhodil a spolknul veganskou granuli. „Máš mý svolení. Klidně jeď,“ chystám se zase zalehnout. Dole asi zrovna zatopili. Komín nádherně hřál.

„Ne, pojedeš se mnou! Chci prince ohromit. Vymyslela jsem jak mi pomůžeš udělat ještě větší dojem!“ třese se mnou Popelka.

Nezbylo mi, než se posadit. Zívnul jsem, podrbal se za uchem a povídám. „Něco k jídlu by bylo?“

„Nebylo, nemáme čas. Ale neboj, nažereš se, slibuju! Budeš mi totiž aportovat kořist. A já tě nechám kus jí sežrat.“

„Aportují psi! Kocouři nikdy! Maximálně tak papírovou kuličku a to jen když se jim chce! Takhle mě nemůžeš ponížit! Copak tu nemáte psy??“

„Máme, ale to by nebylo efektní. Aportující kocour, to zaujme!“ odsekne Popelka a otočí se na Rozárku, v ruce drží oříšek.

„Rozárko, mám?“ ptá se sovy.

„Kilimandžáro,“ odpoví naprosto nesmyslně Rozárka.

„Mám, viď? Ty jsi tak moudrá sovička,“ a Popelka pustí oříšek na zem. Ten praskne a vyvalí se z něho zelenej mysliveckej oblek. Úplně mi vstanou zimou všechny chlupy na těle, když si uvědomím, jak ta látka musí být tenká, aby se vešla do oříšku. Určitě nějakej nano materiál.

„Vidíš?“ prohodí ke mně Rozárka. „Ať řeknu, co řeknu, vždycky hodí oříšek na zem. Zkoušela jsem všechno možný. Jednou jsem dokonce zarytě mlčela, ale stačilo jí mrknutí. Všechno je pro ní souhlas. Tak teď zrovna říkám jednu po druhý nejvyšší hory kontinentů.“

No jo, tohle znám. Princ taky lezl pod plátno s nápisy Nesahat, slepička bránila v první pomoci kohoutkovi a tak dále. Pohádkový postavy mají svý úchylky.

Popelka se mezitím oblékla do mysliveckýho úboru. Vypadala jako polokocour neboli chlap. „Honem, jedeme do lesa, tam se potkám s princem a budeme soutěžit ve střelbě z kuše! Poprvé ho ohromím!“

„Ty, Popelko...“ povídám. „Proč si se oblíkla jako chlap? Nebylo by lepší, kdyby ses oblíkla jako holka? Já kdybych šel balit kočku, tak se za ní rozhodně nepřevlíknu, ale půjdu za kocoura,“ snažím se jí radit. „Říkala si, že princ je chytrej, ale jestli ho chceš balit, proč si to dělat těžší?“

„To bych si mohla rovnou obléknout svatební šaty z třetího oříšku a jet na svatbu!“ odsekne Popelka.

Vyvalím na ní oči. „Ty víš, co v těch oříškách je? Jestli jo, tak šup! Rozlouskni ten třetí a jeď se vdát! A přivez mi kus masa z oslavy, jo? Já si zatím ještě zdřímnu,“ dávám logickej návrh na skvělou zkratku k dosažení cíle pohádky.

„Tak to ani náhodou Gimouši! Ty by si zničil veškerou poetiku pohádek! Musím si projít těžkou prací u macechy, náročným lovem a tancem na zámku! Jedině pak budu šťastná a princ také!“ dloubá do mě Popelka. „Koukej vstávat, jde se na lov!“

Seběhneme dolů a Popelka ze stájí vyvede koně. „To je Jurášek, můj hodný koníček,“ hladí ho po hlavě.

Hmm, těžkej život, myslím si pro sebe. Nejlepší bydlení, kůň... fakt dře bídu s nouzí.

Nasedne na koně, skloní se a  já jí skočím do náručí. Aspoň se nemusím vláčet sněhem. Kůň se rozběhne a nad námi opět zní hlas hledače hnízd. Doufám, že to neodnese životem další ptáček. Popelka se rozplývá. „To je tak romantické, viď Gimouši?“

A mně zatím mrzne čumák v mrazivým větru a bojím se sáhnout si packou na fousy, aby se mi neulámaly. Být po mým, tak romantiku vyměním za kousek masa.

---