Bojovka (2/3)

2

Karel zapálil svíčku. Mihotavé světlo odhalilo nápis „nakládané okurky“ na baňaté sklenici. Nefoukalo, svíčky by měly dobře hořet. Kdyby ne, nafasoval každý krabičku sirek.

„Kolik bude stanovišť?“ zeptal se Lukáš, kterému mrzly uši. Kdy si koupí pořádnou čepici?

„Budou čtyři. První bude u kapličky, to si beru já. Druhé dostaneš ty.“

„Hlavas se k nám nepřipojí?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Karel. „Před chvíli jsem s Emilem mluvil. Pořád je mu blbě z těch buřtů.“

„Neměl jich sníst devět,“ uchechtl se Michal, čerstvý praktikant. Dokud jezdil jako dítě, byl k nesnesení. Jako kolega se zatím osvědčil. Do všeho se vrhal po hlavě a byla s ním zábava.

Irena neřekla ani slovo, jenom si upravila šálu. Měla toho majetnickýho magora až po krk. Nejradši by se okamžitě sbalila a odjela. Jediný důvod, proč to neudělala, byly děti. Nechtěla je zklamat.

Druhé stanoviště bylo u kravína, což Lukáš hned okomentoval: „Kájo, už je mi jasný, proč sis vybral kapličku.“

„Můžeš si ustlat na slámě,“ odbyl ho Karel.

Pokračovali po polní cestě směrem k potoku.

„Michale, ty si vezmeš můstek přes potok.“

„Hlavně ať z něj nespadneš,“ posmíval se Lukáš.

Michal to bral všemi deseti. Husté křoví lemující potok mu poskytovalo dostatečný prostor pro schovávačku a strašení, na což se obzvlášť těšil. Poslední úsek, který vracel malé nebojsy na osvětlenou asfaltku, měla dopředu zamluvený Irena.

******

Sotva Michal osměl, začal se nudit. Jako děcko byl zvyklý nedívat se nalevo napravo a bojovku proběhnout na jeden zátah (mnohdy i se sluchátky na uších). Letos měl zodpovědnost za líný parchanty, co se válej v peřinách, zatímco mu mrznou prsty na nohách. Jestli takhle vypadá dospělost, tak o ni rozhodně nestál.

Oslepilo ho světlo z baterky.

„Všechno v pořádku?“ Byl to Karel, který si procházel trasu z druhé strany.

„Jo. Co Irena, nebulí tam?“

„Co je ti do toho?!“ seřval ho Karel. „Radši se starej o svíčky.“

Michal obešel svíčky u potoka. Všechny hořely. Nedalo se nic dělat, jen čekat.

Za půl hodiny ho opět vyrušila baterka.

„Co furt kontroluješ, Kájo?“

Jak se postava blížila, bylo vidět, že má dlouhé ženské vlasy. Žádný Karel. Irena se začala nudit a přišla si pokecat. Co jí trčí z vlasů? Rohy?

Michal to bral celé jako legraci. I zubatý nůž, který postava třímala v ruce.

******

Zápach hnoje se dal vydržet. Horší byl mokrý sníh, který se mu tlačil nártem do pohorek. Lukáš už to znal. Věděl, že musí zatnout zuby a představovat si velký hrnek grogu, co si dá, až dorazí zpátky na penzion.

Po polní cestě se kdosi šoural a mával na Lukáše baterkou. Podle dlouhých vlasů tipoval Irenu.

„Co ty tady?“ nadhodil Lukáš.

Ireniny vlasy trčely do všech stran. Jenže Irena to nebyla. Ledaže by si sama vyrvala vlasy a nastrkala si je pod modročervenou šaškovskou čepici s rolničkami. Pod maskou se ukrýval chlap. Pohrával si s nožem a rozhodně nepřišel Lukáše pobavit.

Lukáš vyděšeně couval. Šašek ho následoval jako stín. Lukáš udělal dva rychlé kroky a pak se rozběhl. Upaloval směrem ke kravínu.

Kopl do vrat, které se zprudka otevřely.

Skočil na žebřík a začal po něm šplhat. Chtěl vylézt nahoru, vytáhnout žebřík, přivolat si pomoc. Nic z toho se nestalo. Stačilo jedno trhnutí žebříkem a jeho život se rozbil o betonovou dlažbu.

(...)