Ubal mi cígo

Něha je poslední cigáro,

které jsi právě šluknul

v popel jsi ho proměnil,

snad ze zvyku, či jen tak,

pro ty dny včerejší,

o zítřku stydíš se snít,

nebo se ho prostě jen bojíš,

pláčeš skrz clonu úšklebků

v alkoholu utopených úsměvů

andělů na zem padlých,

do rána jen zahalených,

černá káva hostií ti je,

když vědom sis všeho,

co stalo se během pěti minut,

dál nevidíš, ač po tom toužíš,

poštou holubí, vzkazky posíláš

do nebe pekelného a v plamenech

pohlceného rozjímání,

šeptem proklínáš své vlastní ego,

které tak rád rácháš v klozetu

samozvané krátkozrakosti,

duše tvá proudem drolí se, jak

tvrdý rohlík semletej do strouhánky,

však nezoufej, naději neztrácej,

na hvězdném horizontu pokaždé

nalezneš pravdomluvnost záře syté,

co dál životem láskyplně tě povede,

pak, jednoho dne z rána, zemřeš.

2.2.2018