Jednosměrka

I.

Den na hovno. Spousta porad, kde se musí vypovídat hlavně nuly a nemakačenka, pro který je to jediný pracovní vzepětí za celej tejden. Myslej si, že mě nakrmí pohádkovým perníčkem. To ať si strčej do řitě. Nestávám denně v půl pátý, abych poslouchal hovna. Musím tyhle neandrtálce řídit, hlídat je, aby se nekopali do prdele. Stojí mě to nervy, musím si brát prášky, ale zajímá to někoho? Řek bych, že ani náhodou.

Musím opíchat Andělu. Dobře, nemusím, ale chci. Ale je v tom nějakej rozdíl? Neřek bych.

Vjíždím do jednosměrky. A co se nestane? Zkurvenej cyklista to tam střihne přede mnou. Sice má na sobě profi helmu, puntíkatej dres a všecky ty kokotiny, ale pro mě je to jenom další kokot, co mi zkřížil cestu.

„Dělej, uhni debile!“ zařvu na něj, a protože mě neslyší, přimáčknu klakson k volantu. Nic se neděje. Šlape si dál. Dupnu na plyn, že ho předjedu. Místo pravýho zrcátka mám jeho zpocenou prdel. Když ho míjím, štrejchnu mu o kolo. Chvíli tam šaškuje, jak se snaží nabrat balanc. Pak konečně přeletí přes řídítka a rozplácne se o zaparkovaný auta.

Dobře mu tak. Neměl se mi tam nasrat. Zebra taky uhne lvovi.

Podle všeho bych měl zastavit. Zeptat se, jestli ho něco nebolí. Poklábosit o tom, jestli má kolo jako životní styl, držet ho za ruku, zavolat mu rychlou. Ani omylem. Nejradši bych mu vystavil fakturu za poškrábanej lak na audině, ale je psaná na firmu, tak na to seru.

Ještě dvě ulice a budu parkovat. Už mi začíná tvrdnout.

II.

Asi jsem si zlomil zápěstí. Musel jsem z něj dokonce sundat hodinky, protože se to už nedalo vydržet.

A to jsem si myslel, že už jsem v bezpečí domova. Pomalu jsem vypouštěl z hlavy všechny nepříjemnosti, co se dneska staly. Hlavně poradu, na níž nám Petr nadával do sviní a vyhrožoval, že nás vykope z firmy. Nasával jsem čerstvý vzduch do plic. Představoval jsem si, že jsem nepopsaný kus papíru. Fungovalo to.

Pocity štěstí vytrhl z kořenů držkopád. Na závod jsem mohl zapomenout. K čemu byly všechny tréninky, při kterých jsem potil krev? K čemu ta dřina? Všechno je v čudu.

Pomalu jsem se sbíral z chodníku. Kolem mě projížděla auta, nikdo mi nezastavil. Asi jsem měl smůlu, narážel jsem už od rána na samý hajzly. Musel jsem se oprášit sám. Vydal jsem se domů, rozhrkané kolo jsem vezl vedle sebe. Připadal jsem si jako rytíř vracející se z křížové výpravy, který svedl nerovný boj s hliníkovým drakem.   

O to víc mě překvapilo, když jsem na audinu narazil znovu. Stála před barákem. Měla logo naší firmy, což mě posadilo na zadek. Musel to být někdo z ředitelů. Normální smrtelník by neřídil takovej koráb.

Dobelhal jsem se do výtahu. Vyjel jsem s kolem do šestého patra. Než jsem strčil klíč do zámku, napočítal jsem do dvaceti. Určitě dostanu céres. Andělka nikdy neumí věci přejít jen tak.

Jak jsem se mýlil. Jestli měl někdo řvát, tak já! Andělka ležela pod chlápkem a funěla. Tím chlápkem nebyl nikdo jinej než můj ředitel.

III.

Oba samci se poměřují očima. Luděk zírá na Petra jako na zjevení. Pak jeden ze samců sklopí oči. Kupodivu je to ten můj trouba.

Co se mu asi honí v kebuli?

„Nechceš se k nám přidat?“ zeptám se rozverně. Jsem jediná, kdo se směje. Prostě kráva jako vyšitá, co si užívá s manželovým šéfem. Jenže už jsem toho měla taky dost. Věčně jsem dřepěla doma a čekala, až se pán tvorstva vrátí z kola, říká tomu tréninky, mrskne špinavý prádlo za koš, otevře si pivo a začne se litovat.

Dneska se mu ale fakt něco stalo. Kulhá víc než obvykle.

„Ty jsi spadnul z kola?“

„Spíš do mě někdo najel autem.“

„Měl jsi uhnout. Ne se tam nasrat,“ zpraží ho Petr.

Tady se děje něco zajímavého. Skoro bych si udělala popkorn, jenže máme rozbitou mikrovlnku.

„Uvědom si, že jsi u mě doma!“ zakřičí Luděk.

„Nevypadá to tak.“

Načechrám si polštář, abych líp viděla: „Dáte si do huby ručně nebo mám sehnat zbraně?“

Oba samci mě sjedou pohledem. Proti ženský se vždycky spojíte, co? Ženská je pro vás největší nepřítel, největší prudič. Nakonec ale stejně přilezete a chcete podrbat za ušima.

„Nebudeme z toho dělat divadlo.“ Petr si pomalu natáhne kalhoty. „Když si to necháš pro sebe, udělám z tebe vedoucího.“

 „Děláš si srandu? To, cos mi provedl, je na kriminál.“

„Koupím ti nový kolo. Můžeš si ho sám vybrat.“

„Dáš od Andělky ruce pryč,“ přeruší ho Luděk, „taky mi dáš volno navíc. Zaplatíš nám dovolenou v exotickým ráji. Třeba na Maledivách, to je jedno.“

„Jako by se stalo,“ mávne rukou Petr.

Milenec odešel, manžel zůstal. Nedokážu se na něj ani podívat. Zas jsem to posrala. Chtěla jsem, aby se změnil, ale vzala jsem to za špatnej konec. Toužila jsem po tom, aby mi přinesl kytku, pohladil mě po ruce, vyslechl si moje trápení a pomiloval mě. Nic víc jsem nepotřebovala. Petr byl sice náfuka, boreček, co mě ani pořádně neposlouchal, ale byl tady pro mě.

Luděk mi podává krabici s kapesníky. Vážně jsem se rozbrečela?