Popelka - poslední část

Pokračování pohádky o Popelce. Ne té, kterou se oblbují děti. Té pravé, bez příkras. Z pohledu rozumného tvora - kocoura Gimouše Velikého

První díl  https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=524117

Druhý díl https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=524402

Třetí díl https://www.pismak.cz/index.php?data=editpiece&id=524511

Čtvrtá část https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=524646

Dneska dáme poslední díl pohádky... no pohádky... horroru o Popelce. Jestli chcete další pohádku, napište. Ale varuju, bude to zase drsný! Jdeme na to!

Až teď jsem si všimnul, že Popelka kulhá. „Měl bys splněno, kdyby mi cestou na zámek nevypadla z brašny u sedla bačkora.“ Popelka se posadí na lavici.

„Musela jsem princovi na schodech zámku nechat levý střevíček. On ho najde a přijede sem. Mám nejmenší číslo bot ze všech žen tady ve dvorci. Princ mi zkusí střevíček, pozná mě a odveze si mě na zámek. A bude svatba!“

Moje pochyby o princovi se ještě prohloubily. Celou noc tancoval s Popelkou a pozná jí podle boty... Copak nemá čich? Jestli s ní tancoval, tak snad ví, jak smr... jaký má tělesný pach. A kdyby mu selhal nos, tak má snad oči!

Nechal jsem si ale svoje pochyby pro sebe. „Ještě jednou blahopřeju. Tak já bych šel,“ sunu se ke dveřím.

„Nikam! Musíš mi pomoct. Podívej!“ Vystrčí z pod sukně nohu. Má jí celou rudou a oteklou.

„Jak jsem říkala, ztratila jsem bačkoru, kterou si dávám při zpáteční cestě na nohu. A jela jsem v mrazu bez boty. Vidíš, jak mi omrzla a napuchla?? Teď mě princ nepozná!“

Skvělý, lov ti nevyjde. To ti fakt přeju!, řekl jsem si v duchu. Nic jinýho si nezasloužíš!

Nahlas povídám „Nejsem doktor, omrzliny léčit neumím. Myslíš, že ti noha upadne?“ snažil jsem se nedat znát naději v mým hlase.

„Neupadne, to oplaskne. Ale musíš mi pomoct! Ukaž zadní levou packu,“ hrábla po mně a chytila mě. Normálně mi na packu šoupla střevíček!

„No, trochu se viklá, ale na délku sedí. To půjde!“ zkouší střevíček na mý pacce.

„Sedneš si mi pod sukni a až mně bude princ zkoušet střevíček, já se skloním a nasadím ho na tvojí packu. Ty jí vysuneš z pod sukně, jasný?“ dává mi Popelka naprosto šílenej úkol.

„Myslíš si, že princ nepozná kocouří packu od nohy polokočky?“ cukám se. „Mám chlupatý nohy!“

„To vyřešíme,“ vytahuje z kabelky břitvu. „Drž, oholím ti nohy!“

Zabral jsem vší silou a vytrhnul jsem se jí. „Tak a dost! To že zabijíš ptáky pro zábavu, vydíráš, žereš nevinný holuby a chceš se vdát pro prachy, to je sice odporný, ale v českejch pohádkách nijak neobvyklý! Ale holit mi nohy, tak to ani náhodou!! To ať mě šavlozubák klidně sežere, ty... ty... mrcho!“

„Klid Gimouši! Dohodneme se, budeme spokojený oba dva. Dýchej z hluboka a počítej do tří,“ snaží se mě zklidnit Popelka. „Máš pravdu, jsem trochu ostřejší holka, ale jinak to v pohádkách nejde.“

V tom jí musím dát za pravdu.

„Nohy si holit nemusíš. Já už prince oblbnu. Jen ti pod sukní nasadím střevíček. Pak jsi volný, slibuju!“

Zatáhnu drápy a přestanu cenit zuby. Vím, že jsem měl být zásadovej a nepovolit. Ale já prostě chtěl domů, snad to chápete. S Popelkou jsem si plácnul.

Na dvoře už mezitím princ zkoušel střevíček každý polokočce, kterou našel. Já vlezl Popelce pod sukni a šli jsme. Jak jsme vyšli na dvůr, všichni začali vzdychat. „Ta je krásná! Naše milá Popelka, té to ale sluší, celá princezna!“

Máte to marný, polokočky je prostě snadný oblbnout. Dají na vnější dojem...

Popelka si stoupla před prince. „Dej mi střevíček, zkusím si ho!“ zakoulela na něj očima. Princ jako omámenej odevzdal botu.

Popelka se sehnula, já nastavil zadní tlapu a bylo... Princ chytil střevíček, ohmatal mi zadní packu a nadšeně vykřikl, „To je ona, tu jsem hledal. Tu a žádnou jinou chci za ženu!“

Postavil se a dal Popelce pusu. Slyšel jsem, jak jí šeptá, „Miluju, když si žena neholí nohy! Jsi úžasná!“

Šly na mě pod sukní mrákoty. Tak já eroticky vzrušuju prince! To je snad ještě příšernější, než když si mě chtěla vzít za muže princezna! Skopnul jsem botu z mý packy a rychle vyběhnul z pod sukně. Nikdo si mě nevšimnul, všichni slavili, že Popelka bude královnou. Typický chování polokoček, nejen v pohádkách. Stačí je oblbnout, pak vás slaví a nakonec čumí, kdo jim to vládne. Ale to už je pozdě.

Běžel jsem po schodech na půdu, že si schrupnu. Už mi zbývalo jen počkat na šavlozubýho tygra. Můžu se mu prokázat skvělým seznamem splněných úkolů!

Doběhnul jsem na půdu a tam na trámu vidím Rozárku. Drží v pařátu poslední oříšek a ptá se mě, „Mám?“

„Dělej si co chceš, já jdu spát,“ nehodlal jsem se s ní bavit.

„Mám!“ zaskřehotala podivným hlasem sova a upustila oříšek.

Půdou se rozlehnul hlas hledače hnízd:

„Kdepak ty Gimoušku kapsičku máš?
Granulkami teď se naplní
Vždyť ještě pohádky málo znáš
Málo zdá se mi“

Oříšek dopadnul na zem, prasknul a z něj se vyvalilo deset granulí. Zvedly se ze země a vzduchem si to namířily do kapsičky na mým krku. Ta se otevřela, granulky do ní vlítly a kapsička se zavřela. Rozárka roztáhla zobák v krutým úsměvu a ze zobáku jí vyjely obrovský tesáky...

„Gimouši, ty si tak nadaný kocour. Myslím, že by byl hřích pustit tě z pohádek zpátky domů. Ještě si jich pár dáme, že jsi nadšený?“ Rozárka na mě poulí oči a místo zobáku má tlamu šavlozubýho tygra.

„Já tady snad zkejsnu na věky,“ pomyslím si. A jen si to pomyslím, podlaha pode mnou se začíná měnit v písek a já se do něj nořím. Jasně... přechod do dalšího hororu nebo krváku, kterýmu Češi říkají pohádky, bleskne mi hlavou předtím, než se nade mnou písek zavře.

---