Kostka má přeci jen šest stran

Kostka má přeci jen šest stran

        „Dědo, dědo, ty si vymýšlíš,“ smála se a oči měla plné slz z toho smíchu. „Kostka a sedm stran!! Chodil ty jsi vůbec do školy? A víš ty, jak vypadá kostka? Já ano, hraju si někdy doma. Házím kostkou a nejvíc je tam šest.“ Byla toho smíchu plná a nemohla s ním přestat. „Kostka je na to, abys s ní hodil a pak posouval figurkami sem a tam políčko za políčkem a ty figurky vytvářely roztodivné tvary. Hádáš z kartiček, plníš úkoly, přeskakuješ, někdy vyhazuješ a vyhrává ta figurka, které první dojde do svého domečku. Dědo, dědo, co ti to kdo navykládal, že existuje kostka, která má sedm stran!“ dodala. „Včera jsem si s ní hrála. Seděla jsem v pokojíčku a házela. Zkoušela jsem hodit šest. Chtěla jsem být sama a neslyšet rodiče, jak se zase hádají. Nešlo mi to. Ne to poslouchání, ale to házení. Šestka mi pořád nechtěla padnout a přitom šest je nejvíc. Červená figurka pořád běhala za tou zelenou a nemohla ji dohnat, házela jsem pořád dál a dál, figurky běhaly dokola a mně se zdálo, že když ta červená doběhne tu zelenou, tak se rodiče přestanou hádat, a tak jsem jednou i zašvindlovala, ale opravdu jen jednou! Položila jsem tu kostku tak, že padla šestka a ta červená figurka tu zelenou doběhla, ale nic se nestalo. Ten křik ve vedlejší místnosti neustal a až později bouchly dveře. To táta odešel a máma pak plakala. Já jsem se zeptala, proč si se mnou raději nehrají, než aby se hádali, ale maminka mi neřekla nic, jen víc plakala. A to jsem se jenom zeptala!“

      Zamyslela se. Trošku se jí zkrabatilo čelo, to poznáš, i když je tak malá. Její čelo už bylo poznamenané tím věčným přemýšlením, proč se to kolem ní děje, proč se rodiče hádají a nehrají si s ní, proč sama hází kostkou a proč, i když hodí šest a může si tedy něco přát, se její přání o krásné hře s usměvavou maminkou a hodným tátou nikdy nesplní.

      „Co dělám špatně?“ vyklouzlo jí bezděčně z úst.

      „Nic, holčičko, nic neděláš špatně,“ odpověděl jí dědeček a pohladil ji po tváři. „Chybí ti ta kostka, co má sedm stran, ta kostka, která jediná dokáže splnit všechna přání, která kdy můžeš mít,“ vysvětloval jí trpělivě. „Já takovou kostku kdysi měl a fungovalo to,“ pokračoval. Byli jsme s tvojí babičkou šťastní celou tu dobu, co jsem tu kostku měl. Pak se mi ale někam ztratila a já už ji nenašel. Babička byla hodně nemocná a já tu kostku tak moc hledal, ale věř mi, děvče, nenašel jsem ji.

      Zadívala se mu do očí a viděla v nich pramenit studánku. Zvlhly.

     „Dědo, jestli taková kostka existuje a ty jsi ji ztratil, tak já ji najdu!!!“ řekla tak přesvědčivě, že se děda musel usmát. „Prohledal jsi půdu? Prohledal jsi sklep? Díval ses pod postel? Byl jsi ve staré almaře na chodbě? Pamatuješ na ten svetr, jak jsi ho nemohl najít!! A byl tam!! Dědo, jestli taková kostka opravdu existuje, tak já ji najdu!!“

      Tisíc čertíků najednou vyběhlo ze všech stran, sebralo ji a pobíhalo s ní od místa k místu. Hledala ten den dlouho, tak dlouho, že se jí oči únavou přivíraly, ale nepřestávala, hledala tak dlouho, až usnula stočená v klubíčku na podlaze uprostřed místnosti. Do postýlky ji děda přenesl tak, že to ani necítila.

 

      Druhý den pro ni přijela maminka a odjela s ní domů.  

„Mami, už si někdy viděla kostku, co má sedm stran?“ zeptala se jí zaujatě.

„Kostka, co má sedm stran, neexistuje, moje milá,“ odpověděla jí maminka.  „A už neříkej takové hlouposti, ostatní by se ti smáli!“

„Ale děda říkal, že takovou měl!“ nedala se odbýt. „Plní prý všechna přání, co jen může člověk mít,“ dodala.

„No když myslíš,“ řekla maminka rezignovaně. „A co by sis tak přála?“ zeptala se zvědavě.

„Asi nejvíc?“ utvrzovala se holčička.

„Ano, co nejvíc? Ale nechci slyšet žádný hlouposti jako třeba koupit psa, dostat kotě, mít koně, však ty dobře víš, že jsme o tomhle mluvili, ale to ti splnit nemůžu.“

„Asi nejvíc si přeju, abyste se s tátou nehádali a hráli si se mnou,“ vydechla holčička z plných plic a čekala.

Bylo ticho a až pak zaslechla maminčin usedavý pláč.

Tehdy, ano tehdy si umínila, že tu kostku, co má sedm stran, prostě jednou najde.

„Když ji děda ztratil, tak přeci musí existovat?“ pomyslela si.

      Ještě, že přišly tak brzy prázdniny. Ten křik a pláč z vedlejší místnosti drtily její dětskou duši a krabatily její ustarané čelo. Ještě, že přišly prázdniny a ona mohla začít hledat. Najednou se to hledání stalo součástí jejího celého prázdninového dne. Půda, sklep, pokoje, kůlna, kuchyň, dílna, skříně, příborník, botník, kredenc, kamna, komín, postel,…  „Kam jen to ten děda mohl dát?“ Boty, kalhoty, kabáty, košile, ponožky, rukavice, čepice, klobouky,… „Zase nic, jako by se mi ta kostka vysmívala,“ pomyslela si.

    Hledala den, hledala týden, hledala měsíc. A stále nic.

      „Dědo, dědo, kde jen ta kostka může být?!“ ptala se ho každý večer.

      Prázdninový čas letěl jako vlaštovka vysoko na nebi, svižně a rychle, bylo nemožné polapit ho a zastavit, všechny skříně, všechny kredence, všechny krabice, všechny dveře byly zotvírány, ale ten ztracený poklad, kostka, co má sedm stran, ten se jí najít nepodařilo. Byla z toho moc smutná a zklamaná.

      „Dědo, dědo, kde jen ta kostka může být?!“ ptala se zas a znova.

      Blížil se konec prázdnin, stíny se prodlužovaly, vlaštovky se řadily na telegrafních drátech a celý ten nápad s kostkou, která má sedm stran, se zdál jen jako bláznivý pokus o zastavení nevyhnutelného.

Ležela ve své letní posteli a byla nevýslovně smutná. Nedokázala to, nedokázala najít tu zázračnou kostku, která má sedm stran a která splní všechna její přání.

„Dědo, dědo, kde jen ta kostka může být?!“ zeptala se ještě jednou.

      Lehký závan větru odhrnul cíp záclony a měsíční paprsek osvítil obličej usměvavé ženy na obrázku nad postelí.

„Babičko, babičko, že mi ten děda neříkal pravdu? Že taková kostka neexistuje a já ji hledala marně?“ posteskla si té fotografii a pomalu zavřela oči, aby se nechala ukolébat svými sny.

„Říkal ti pravdu, holčičko moje!“ uslyšela babiččin hlas. „Říkal ti pravdu a ty ještě chvilku hledej. Myslím, že ty ji najdeš. Jenom ty to můžeš dokázat!“ mluvil ten vzdálený hlas dál a ona ucítila závan heřmánkového mýdla, kterým vždycky babička tak krásně voněla, když se skláněla nad její postýlkou a křížkem jí žehnala na dobrou noc.

V tom zvláštním snu plném babiččiny vůně viděla malé kotě, které žilo ve stavení. Viděla klubíčko, se kterým si to kotě hrálo, viděla, jak za něj tahalo, viděla, jak ho rozmotávalo, jak běhalo podél zdí stavení s klubíčkem v tlamě a jak to klubíčko schovávalo na půdě do škvíry pod starým trámem. Viděla to ve snu zcela jasně a divila se tomu obrazu.

„Klubíčko, klubíčko!“ volala ze spaní, až tím probudila dědu. Přišel k ní, usmál se, pohladil ji po vlasech a přikryl její drobné tělíčko až po ramena, aby v noci nenastydla.

      A přišlo ráno, holčička otevřela oči a přemýšlela o tom neobvyklém snu. Nemohla si vzpomenout, o čem se jí zdálo, věděla jen, že to bylo zvláštní a přitom určitě důležité! Jenže co to jen bylo?

      „V noci jsi ze snu křičela Klubíčko, klubíčko! Ty děvče bláznivé!“ smál se jí u snídaně děda.

„Klubíčko?“ divila se nechápavě. A právě v tom okamžiku se zvedl závan větru a oknem k ní doletěla vůně léta, vůně heřmánkového kvítí, které rostlo na babiččině zahrádce.

     „Babičko, babičko!“ zavýskla a jako polekaná pěnkava vyskočila od stolu.

     „Kam běžíš?“ volal za ní děda, i když věděl, že ji nezastaví.

     Běžela na půdu toho domu, běžela po stopách malého kotěte, které v domě žilo, běžela jako o závod, aby ho doběhla.

„Já vím, já vím, kde je ta zázračná kostka, co jsi ji ztratil!“ volala. „Já vím, kde je ta kostka, co má sedm stran!“ volala a její hlas se ztrácel v dálce.

Běžela jako o závod, jakoby to kotě, které se stalo velkou kočkou, to kotě, které zde žilo a pak zmoženo svým stářím na věky spočinulo na zahradě domu, ještě mohlo to klubíčko znovu někam schovat.

Půda a starý trám. Zastavila se a nedočkavě se podívala pod něj.

„Dědo, dědo, já ji našla!“ křičela plná štěstí. Pod starým trámem leželo zapomenuté klubíčko a divte se, z něho vykukovala prapodivná kostka, která měla sedm stran…

„Dědo, dědo, já ji našla!“ vyhrkla znovu a smála se. „Opravdu existuje, mám ji! Dědo, dědo, a já ti už nevěřila!“ přešel její smích v pláč štěstí.

     A tak, když přišla další noc, noc úplňku, kdy se všechna vyřčená i nevyřčená přání mohou hozením té zázračné kostky splnit, seděla se svým dědou u velkého stolu v obývacím pokoji a dívala se upřeně na tu zázračnou kostku, která má sedm stran.

„Opravdu existuje,“ řekla s úsměvem a fascinovaně se na ni dívala. Takový tvar! Jako by vystupoval a zároveň nevystupoval, chvíli se zdálo, že je to jednička vedle šestky, pak zase magická čtyřka vedle trojky, byla to zvláštní souhra s číslem sedm.

„Co uděláme, dědo?“ zeptala se. „Opravdu s ní hodíme?“ pokračovala. „A co když nepadne to číslo sedm, co když se nám to nepovede a tajemství té kostky zanikne?“ strachovala se.

„Určitě to dobře dopadne, musíme tomu oba věřit!“ nabádal ji děda.

„Dědo, opravdu se splní to, co si v tu chvíli budu přát?“ ubezpečovala se.         

„A co, když si v tu chvíli ze strachu nebudu přát nic? To už si pak nikdy nic jiného přát nemohu?“ strachovala se. „Proč jenom jednou a proč jenom dnes?“ bála se. Děda ji uklidňoval: „Neboj se, má malá, a pojď rychle ke mně, už bude půlnoc, úplněk ozařuje řeku a vidím nad hladinu vyskakovat ryby. To je náš čas.“

     Vzala tu magickou kostku, co má sedm stran, posvátně do rukou a obě je schovala do dědových dlaní. Upřeně sledovala hodiny tikající nad krbem a hypnotizovala tu malou ručičku, která nezadržitelně směřovala k číslici dvanáct.

„Pět, čtyři, tři, dva, jedna!“ odpočítávala společně s dědou.

„Teď!!“ zvolala nahlas a zavřela oči.

Kostka se rozběhla, vržena tolika lidskými tužbami, po stole vpřed. Běžela proti světlu měsíce v úplňku a točila se ve víru svých sedmi stran spojených jedničkou a šestkou, nebo snad magickou čtyřkou a usedlou trojkou. Kdo ví, co ji hnalo vpřed, točila se jako zběsilá. A náhle přiběhlo kotě. Kde bylo, to se neví, ale najednou bylo tady a běželo za tou kostkou a chňapalo po ní, aby si s ní hrálo a pak… Lehký dotek kočičích fousků a kostka mění směr, padá ze stolu a schovává se pod podstel, kde na ni není shora vidět.

„Dědo, dědo!“ zakřičela holčička zoufale. Dědo, já ji nevidím!“ přikryla si rukama zděšeně tvář. 

     Nekonečných pár vteřin, vteřin tak dlouhých jako je kosmický den, seděla s vlastními myšlenkami přikována na židli. Bylo v tom zoufalství jediného pokusu, který se tak rychle stal a který se, zdá se, nepovedl.

„Jak jen jsem tomu mohla věřit?“ vyhrkla zděšeně….

 

     „Tak už konečně hraj,“ zasmál se tatínek a v očích mu svítily jiskřičky neposednosti. Držel maminku za ruce a hladil ji.

„Hrajete jako ponocní!“ bručel děda a usmál se babiččinu hrozícímu posunku. „Já to tak nemyslel,“ omlouval se rychle.

 

     Otevřela oči a vydechla štěstím. Červená figurka stála na políčku zelené a kolem ní byli všichni její blízcí.

„Babičko, babičko!“ vykřikla a objala tu vůni heřmánkového mýdla.

„Co blázníš,“ usmála se babička a přitiskla ji k sobě.

„Mami, mami, já se tak bála, že už se to nikdy nestane, že už si nikdy nebudeme takhle všichni hrát, že tatínek odejde a ty budeš pořád plakat! Já se tak bála, tak strašně bála, neumím to popsat.“

„Holka moje, co to říkáš? Jak by se tohle mohlo stát?“ kroutila hlavou maminka a tatínek ji pohladil po vlasech. „Co ta holka blbne?“ zeptal se.

Děda seděl tiše a spiklenecky na ni mrknul. „Tak už hraj!“ řekl a podal jí kostku.

 

     Vzala si ji do ruky a hrála. Hrála, jako by to měla být její poslední hra v životě, smála se, chvíli dorážela na tátu, chvíli na mámu, pošťuchovala babičku a všichni společně dědu.

 

     Cítila se šťastná s tím svým jednoduchým přáním…

 

     Nikdo z nich si nevšiml malého kotěte, které odneslo tu neposednou kostku, která má sedm stran. Nikdo si ho nevšiml, když šlo podél domu, když vylezlo na kraj seníku a když tu neposednou kostku schovalo do velké hromady voňavého sena.

Nikdo si ho nevšiml, protože tu kostku, která má sedm stran, nikdo z nich už nepotřeboval…

---