Příběhy starých fotografií

Příběhy starých fotografií

   „Psst. Psssst. Nechte toho! Přestaňte se pošťuchovat, vy tam dole a vy tam nahoře, nechte těch hádek! Venku se něco děje! Slyším, jako by se otevíralo víko, tak psst, psst!“

„To už jsi říkal tolikrát, ty starosto, kdo ti to má věřit,“ zazněla rázná odpověď. „Kdo by se dral na půdu, kdo by hledal tu naši starou krabici a kdo by ji chtěl otevírat? Stejně jsme tu na věky věků a jinak to nebude! To tu určitě zase pobíhá kočka nebo kuna a ty hned vyvádíš. Už si ani nepamatujeme, kdy jsme naposledy viděli obyčejné světlo, kdy jsme naposledy viděli něčí tvář. Tak nás neruš tím svým věčným okřikováním!“

„Ale ono se opravdu něco děje,“ ozval se další z hlasů, „cítím, že se mi hýbe půda pod nohama!“

„Půda pod nohama! Haha, to je dobrý vtip. Vždyť jsme na půdě!“ zasmáli se ostatní. Ale přesto ztichli.

      Nadzvedla starou zaprášenou krabici a zadívala se na zažloutlé desky alba fotografií. Na půdě venkovského domu seděla dívka a přemýšlela, co to našla. Venku právě začalo pršet, stmívalo se, rodiče odjeli do města a měli se vrátit až pozdě večer, a tak šla hledat dobrodružství na opuštěnou půdu jejich venkovského domu.

     Jít sem bylo pro ni vždycky odvážné. Dětské oči vidí v každém z koutů schované démony, mystické postavy a čaroděje, rozbitými taškami nakukují víly, za komínem je čert… Tak je to v každé pohádce.

Jednou tam našla starou loutnu s jednou strunou. Když na ni zahrála, přivolala kavalerii - tucet bílých koní a nádherné rytíře v těžké zbroji. A dnes našla tuhle zaprášenou krabici a v ní staré album. Podržela ho ve svých rukou, odfoukla letitou vrstvu prachu a chtěla ho položit zpět na dno. Hledala něco zábavnějšího, něco, co jí přinese potěšení a hru, něco, co rozjitří její fantazii, aby se bála, radovala, plakala, vymýšlela příběhy, povídala si s princeznami, podávala ruku princům…

     S tím nejhezčím by si třeba mohla i zatančit, vždyť proto si na sebe vzala ty sváteční šaty, které teď svým lemem stírají z podlahy na půdě letitý prach. „Dívat se na fotky, to není zábava,“ říkala si, „ty tváře neznámých lidí strnule hledících před sebe, koho by to zajímalo?“

 Pomalu odkládala album zpět.

 „Dělejte něco, dělejte rychle něco!“ křičely hlasy jeden přes druhý. „Dělejte něco, nebo nás zase zavře!“ křičely zděšeně. „Pane starosto, pane plukovníku, pane prokuristo, námořníku, plavčíku, holiči, Anežko, sestřičko ošetřovatelko, doktorko, ano, ty, která jsi byla první mezi ženami s tímto titulem, Marie, Mařenko, Bětko, dělejte něco, nebo nás zase zavře a to světlo, které nás tak krásně osvětluje, se opět ztratí!“

Nikdo nic nevymyslel, nikdo nevěděl, co dělat.

 Dívčí ruka pomalu zvedla víko krabice a chystala se ji „na věky“ uložit do tmy.

 „Jiřinko, Jiřinko, poznáváš mě?!“ zavolala malá holčička ze hřbetu houpacího koně. „To jsem já, tvoje babička, tak často jsem si s tebou hrávala a zpívala ti tvou oblíbenou ukolébavku, pamatuješ?“ mluvila rychle dál. „Nezavírej nás ještě, dej nám chvilku nadechnout se, vrátit se na svět, rozhlédnout se a být tu s tebou. Ta nekonečná tma je tak děsivá, že se jí bojím!“

      Něco, co neuměla popsat, její ruce zastavilo. Možná to byl poryv větru, který rozbitými taškami vletěl dovnitř a pootočil stránku starého alba na fotku „BABIČKA MARIE 1918“. Malá holčička sedí na houpacím koni a šťastně se usmívá směrem k ní. Bílé princeznovské šatičky, zřejmě růžové botky, punčocháče, volánek a růžička zavěšená nad její hlavou.

„BABIČKA MARIE“ přečetla si ten popis ještě jednou. „Jak krásně sis se mnou hrála a tu tvoji ukolébavku jsem tak milovala,“ pomyslela si. BABIČKO MARIE, ujídala jsem ti z misky tvarohový krém a ty ses vždycky divila, kam se ztratil. Chodily jsme spolu na ostružiny, tam na stráň pod lesem. A ty jsi mi vyprávěla pohádky o vlku a pastýři ovcí, jak se vlk dostal do stáda, ale pastýř ho zahnal, i když se vlk převlékl do roucha beránčího.

     BABIČKA MARIE, která tak zvláštně voněla fialkovým mýdlem a která mi během jednoho jediného roku seschla jako stéblo trávy, že z ní zbyly jenom dvě krásné velké oči, tak velké proti tomu scvrklému tělu… Ty jediné byly živé a pořád se na mě usmívaly, i když tělo umíralo. Nepřestaly se na mě vlídně dívat, ani když doktor řekl jméno té podivné nemoci, která babiččino tělo sužovala.

     To jméno byla rakovina. Vyprovodila jsem tě tenkrát k nemocniční bráně, ty jsi mi zamávala a bylo to poslední zamávání, které jsi směrem ke mně udělala. Jak laskavé a povzbuzující, i když jsi musela vědět, že mi máváš naposled. BABIČKO, BABIČKO,“ řekla Jiřinka nahlas. „BABIČKO, BABIČKO, jak se mi stýská!!“ pomyslela si.

      Holčička ze staré fotografie se usmívala a cítila se šťastná. Pro tento jediný okamžik stálo za to čekat v té nekonečné tmě desítky let, pro tuto jedinou vzpomínku stálo za to podívat se na svět a stát se součástí dalšího lidského příběhu.

„Děkuji ti, Jiřinko, jen škoda, že už se tě nedokážu dotknout, abych tě ještě jednou pohladila!“ zavolala.

„Nono, zase hloupě tlacháš. A nehoupej se tak, nebo spadneš!“ zavolal na ni kluk z vedlejší fotky. „Ty spadneš a já dostanu na zadek, že jsem tě neohlídal!“ bručel dál.

„Prastrýc Karel,“ četla Jiřinka dál. „Bratr BABIČKY MARIE 1915“ stálo tam u fotky toho namyšleného kluka. Tvářil se tak důležitě, že to bylo celé k smíchu. Přísný výraz, stažené obočí, krátké nohavice, míč v ruce, vysoké bílé podkolenky, na tom si dali rodiče záležet. Krátce střižené vlasy, čepice trochu nakřivo a za ním fotbalová branka. Fotbalová branka tak velká, že se v ní úplně ztrácel, ale přesto byl odhodlán ji bránit, tak zarputile bránit, aby ji žádný soupeř, žádný nepřítel, nedokázal dobýt.

 „Nikdy jsem tě nepoznala, prastrýčku,“ uklouzlo Jiřince nahlas, když se na fotku zadívala. „Zemřel roku 1941 v bitvě o Tobruk“ bylo připsáno tatínkovou rukou na okraj fotografie.

      Když to Jiřinka řekla, tvář na fotografii jako by zjihla. „Jsi naměkko, že,“ zasmála se holčička z vedlejší fotografie a jen to, že ten balón nemohl hodit, ji zachránilo, že ji neshodil z houpacího koně.

„Zase se hádáte,“ napomenula je neznámá paní z fotografie beze jména.

„Ale mami, on si zase začal,“ zažalovala holčička BABIČKA MARIE.

Pan starosta se přísně podíval na kluka s míčem a řekl: „Karle!“

„Tati, znáš ji. Zase mě pošťuchovala.“

Pan starosta a neznámá paní se na sebe spiklenecky podívali, mrkli a oba nahlas řekli: „Děti nezbedný, nechte už konečně toho zlobení!“

 Jiřinka otáčela dál stránky starého alba.

      Voják na koni, velký knírek zakrýval skoro celá ústa, seděl hrdě a díval se jí přímo do očí. Za jeho zády se tyčila silueta velkých hor, byly to Tyrolské Alpy, na vrcholcích se bělal sníh a ten muž, strýc pana starosty, tak vzkazoval domů, že žije, že se o něho nemusí bát.

     Posílal vzkaz i své milé krásné mladé ženě, která seděla vedle jeho matky na nízké židličce v malé světnici a šila oblečky pro jejich nenarozené dítě, které bude určitě kluk po svém statečném otci. Chtěl jí říci, že ji miluje, že se na ni těší a že jistě brzy přijede, protože tahle válka nebude dlouhá. Armáda císaře pána je silná a houževnatá, v jedné jediné bitvě smete nepřítele a pak honem domů.    

     Kdosi na tu fotografii krásným úhledným písmem napsal „Jan 1914“ a i teď bylo vidět, že ten, kdo to psal, muže z fotografie miloval.

     „Honzo, Honzo, kolik je hodin?“ zeptal se ho jeden z hlasů. „Sedm slepičích,“ odpověděl Jan a zasmál se. Přestal se tvářit hrdě a zvědavě si prohlížel tvář své prapraprapraneteře, která se tu před ním zjevila. Byla tak podobná jeho holčičce, která se mu tenkrát narodila a s jejíž fotografií v kapse své uniformy špinavý, unavený, ztracený kdesi v Haliči vyrazil na svou poslední bodákovou zteč.

     Umíral pomalu a dlouho a na jeho smrti nebylo nic hrdinského. Bolelo to, marně si tlačil vyhřezlá střeva zpět do břicha, třásl se zimou a bolestí, volal o pomoc, prosil Boha o milost, ale ten mu ji udělil až po nekonečných dvou dnech utrpení. Až tehdy se nad ním slitoval a vzal si ho k sobě.

     „Honzo, Honzo, kolik je hodin?“ zeptal se ho další hlas. „Pět kočičích,“ odpověděl a cítil závan vzduchu, jak se za ním někdo rychle přibližoval.

      „Kdopak asi jsi, Jane 1914, a jaký byl tvůj osud?“ pomyslela si dívka, otřela jemně prach z fotografie a otočila o stránku dál.

      Trochu vystrašené oči malé holčičky. Vždycky byla tak trochu stranou a najednou se přímo na ni díval ten vysoký pán ve svátečních šatech, mluvil na ni, sáhl jí na tvář, pootočil s ní, trochu ji pohladil a říkal jí laskavě, aby se na něho podívala, usmála se a chvíli se nehýbala.

     Najednou, snad poprvé, byla středem něčí pozornosti, alespoň na chvíli někoho zajímala. Ten pán se postavil k takovému velkému přístroji, říkal mu fotografický aparát, založil do něho velkou desku, ukryl se za ním, pak se na ni ještě jednou zadíval, usmál se a řekl „Teď!“ a pak „Hotovo!“ A to bylo stále: „Milostivá slečno to a milostivá slečno ono!“ Když si s ní povídal, cítila se tak moc důležitá! Když pak viděla svoji fotografii, pochopila, že tenhle svět se jí líbí, že ty pocity chce prožívat znovu a znovu, že chce být znovu středem něčí pozornosti, že chce být hlazena a hýčkána vysokými pány ve svátečních šatech, že chce znovu poslouchat: „Milostivá slečno sem, milostivá slečno tam!“

    A tak, když vyrostla, stala se herečkou, byla úspěšná, dařilo se jí výborně. Měla krásné podmanivé trochu ustrašené oči a byla k pomilování….

„Anežka 1927“ přečetla dívka na fotografii. „Tebe znám, o tobě mi babička vyprávěla. Prý jsi byla slavná, ale prý to s tebou nedopadlo dobře. Zničila tě závist mnoha lidí.“

Malá holčička, Anežka 1927, s trochu vystrašenýma očima dojemně přikývla a zavzpomínala na krásné roky v reflektorech světel, na nekonečné potlesky z hledišť největších divadel Evropy, na lichotky vysokých mužů v drahých svátečních šatech, na honosné večírky ve vybrané společnosti, na přízeň, kterou ji zahrnovali… Ani si nevzpomněla na horší dobu, která pak jednoho dne přišla.

„Děkuji, že jsi mi to připomněla,“ řekla Jiřince, skromně sklopila zrak a začervenala se.

     „No prostě herečka,“ zasmál se nějaký kluk z vedlejší fotografie, bratr, ale beze jména. Nebylo to řečeno zle, jen jako od bratra, který je na svou mladší sestřičku hrdý, ale je také trochu ustaraný, aby se jí něco nestalo.

     „To jsi řekl dobře,“ podotkla se žena z další fotografie. „Byla to herečka, úplně zapomněla, kde je její domov! Když jí umírala maminka, byla daleko, slyšela potlesk, ale neslyšela její stesk, zahleděná do sebe ji nechala odejít samotnou a v její samotě opuštěnou, nezdálo se, že ….“

 „Jiřinko, Jiřinko, kde jsi, už jsme s tatínkem doma.“

Dívka sebou trhla. „Vždyť odešli teprve před chvílí!“ pomyslela si, zavřela rychle album, položila ho do krabice a utíkala z půdy dolů. Byla překvapená, jaká je už venku tma…

„Co si dělala celý večer?“ zeptala se maminka a ani nečekala, že dostane odpověď.

  V zakryté krabici se starým albem uloženým na jejím dně se překřikovalo několik hlasů.   

„Viděli jste to? Viděli jste to všichni? Všimla si mě!“

„Tebe si všimla, ale na mě si vzpomněla!“ zněla rychlá odpověď.

„Já jsem se jí líbil!“ ozval se další.

„Bylo to, jako se znovu podívat na svět,“ řekl další.

„Bylo to skvělé. Takový krásný pocit vědět, že si nás ještě někdo prohlédl a zavzpomínal na nás.“

„Marie, máš hodnou všímavou vnučku. Udělala nám všem velkou radost.“

„Tati,“ řekla BABIČKA MARIE 1915, „vždyť patří i k tobě!“

„Ano, ano,“ přitakali ostatní, „patří k nám všem…“

„Jen aby ještě někdy přišla,“ posteskla si Anežka 1927, která tak moc dobře znala, co je to zapomnění. Proto se ho tak bála.

„Určitě se vrátí,“ řekl Jan 1914 silným autoritativním hlasem, takže si nikdo netroufl odporovat.

      Celá prázdniny za nimi Jiřinka chodila. Každý večer na chvilku, aby vyslechla jejich příběhy, které se s nimi zavřely pod těžké víko krabice. A oni jí je každý ten večer vyprávěli. Někdy se nad nimi usmívala, někdy plakala, někdy o nich přemýšlela. Byly i takové, o kterých snila, takové, kterých se bála, takové, jejichž opakování nechtěla.

     Ale byly i takové, které by s nimi chtěla prožít. A protože oni to cítili, domluvili se a připravili jí jednoho dne překvapení.

     Možná to byl poryv větru, který tenkrát rozbitými taškami vletěl dovnitř a pootočil listy starého alba na poslední stránku. A tam byl prázdný rámeček připravený na vložení fotografie, prázdný rámeček, který se bude těšit na čas vyprávění životního příběhu. Bude se těšit na to, že si někdo další tento zatím neznámý příběh vyslechne. Kdosi na ten rámeček krásným úhledným písmem napsal „Jiřinka ……“.

     I teď bylo vidět, že ten, kdo to psal, tu dívku z prázdného rámečku opravdu miloval.

 Nejdřív se divila, dívajíc se na ten rámeček, ale pak pochopila, usmála se a řekla: „BABIČKO, BABIČKO! Já to tvé písmo poznala“.

---