Můj Boss (je ledovec) 11.díl

Copak ten den nikdy neskončí? Byla jsem nucena nasednou do auta a nechat se odvézt. Schválně jsem panu Patrikovi řekla, ať zastaví poblíž. Nechci, aby věděl přesnou adresu, ale vůbec nereagoval a odvezl mě před mojí bytovku. Docvaklo mi to pozdě, proto se díval do mého životopisu. „Příště nelžete.“ Podíval se na mě. Znovu ten pocit, kdy se srdce rozběhlo jako o závod. Mám z něj strach. Namlouvám si a šátrám po klice od dveří. Nakonec je otevřu a vypadnu z auta. „Dobrou noc.“ Vykoktám na osvětlené ulici a mírně se ukloním. Podíval se na strážného u dveří a nastartoval znovu motor. Odjel bez rozloučení. S těžkou hlavou se dostanu do bytu. Automaticky uložím nákup a pak se svalím na postel. Zmáčknu budík a hned na to vyčerpáním usnu.

Ve snu mě sleduje pan Patrik. Dívá se. Jeho oči se do mě vpíjejí a já cítím, že to dlouho nevydržím. Překonám vzdálenost a ocitnu se v jeho náručí. Řinčení budíku. V tom okamžiku se zděšená probudím. Musela jsem se zbláznit, když se mi o něm zdálo. Prohrábnu si neposedné vlasy. Jeden jediný den s ním mě vyčerpal a ten sen nabil novou energií. Po opláchnutí se převleču do toho nejhoršího co mám. Musím se panu Patrikovi co nejvíc vyhnout a snažit se, aby mě za to módní šílenství vyhodil. Pevně rozhodnutá vezmu klíče od bytu a mířím do práce.

Snažím se věnovat většinu dne archivu, i když mě dost často volá do kanceláře. Vždy splním rozkazy a okamžitě se vypařím. Ty lejstra se stali útočištěm. Takhle to pokračovalo několik dnů, kdy se občas zastavila Diana nebo Dan. Ani nevím, kdy se mi pod ruce dostala poslední krabice, kterou jsem roztřídila a dala do regálu. Podívám se k oknu, kde panovala tma. Vylezu z archivu a protáhnu si ztuhlá ramena. Na oddělení nebyla ani noha. Všichni se dostali domů včas, až na mě. Zívnu si a sednu za stůl, kde byl zbytek koláče, který jsem narychlo pekla. Pan Patrik nechtěl nic jiného jíst ke kávě, když se dozvěděl, že je to domácí. Proč se musel Dan prokecnout přímo před ním, že to peču já. Je to cukrovar, který by zhltnul celý pekáč a ještě by chtěl přidat. Projdu maily a taky doplním rozvrh z poznámek telefonických hovorů. Většina se uskuteční ve firmě a zbytek při obchodních obědech. Odložím sluchátka do šuplíku. Dodělám poslední zápis a zaťukám na dveře od Patrikovy kanceláře. „Mohu dál?“ Nikdo neodpověděl. Nejdřív mě napadlo, že usnul. Nakonec mi to nedalo a opatrně jsem nakoukla. Vždyť nikam nešel a přesto byla kancelář prázdná. Mohu si to tady konečně prohlédnout.

Drahé obrazy ladící s ostatními dekoracemi. Na stole panoval trochu chaos. Porovnám dokumenty a zařadím je do sloupečku, tak aby název byl vidět. Musela jsem se pousmát, protože pan Patrik byl jinak perfektní, ale tohle k němu moc nesedělo. Otřu prach a vynesu koš. Vlastně za těch pár dnů byl v kanceláří Dan, Diana a já. Ani uklízečka neměla to štěstí dostat se k velkému bossovi. Rozhlédnu se po uklizené kanceláří a všimnu si krabice v rohu za sedačkou. Vezmu ji a zjistím, že to patří do archívu. Podle popisku na vrchu to musel psát pan Patrik. Měl pěkné písmo. To je poprvé co vidím jeho rukopis. „Odnést do archívu.“ A pod tím bylo připsané. „Zase jsem to neudělal!“ a ještě níž. „Archív je nebezpečný místo nikdo mě tam znovu nedostane.“ Rozesmálo mě to natolik, že jsem nepostřehla jeho přítomnost. „Čemu se tak smějete?“ Nakoukl mi přes rameno. Byl moc blízko. Ucukla jsem, když mě zachytil. Bylo pozdě a taky neudržel rovnováhu. Strhla jsem ho sebou na gauč.Bylo to přesně jako v tom snu. Jeho oči se leskly. Ten pohled mě přikoval na místě. Měla jsem se co nejrychleji vyškrábat na nohy, ale to by se musel Patrik zvednout. Těsně se dotýkal mého těla, kdy nás dělila maličká mezera jak se zachytil rukama o opěrku a zbrzdil tím náraz. Nemůžu se pořádně nadechnout. Jako by mě dusil s každou další vteřinou, která následovala. Chvilku zaváhal, než se vzpamatoval a pak se najednou vzepřel a vstal. Myslela jsem, že mi pomůže na nohy, ale ucouvnul do bezpečné vzdálenosti. Povolil si kravatu u krku a tentokrát byla v jeho očích vražda. „Já.. já..měla bych..“ Proč zase koktám? To se mi nikdy nestávalo. Měla bych co nejrychleji vypadnout. Vezmu krabici a chci potichu odejít. Zhluboka se nadechnu, než kolem něj projdu ke dveřím, když promluvil. „Zase jdete po práci na maškarní?“ Utahoval si z mého oblečení a s odporem si prohlížel obrazce na mé halence. „Promiňte.“ Kuňkla jsem a zmizela na chodbě k archivu.

Patrik:

Zapnu kamery, abych zkontroloval co se tady dělo. Stopnu video ve chvíli, kdy se smála. Znovu ho přetočím a pustím a stále dokola. Pak si přehraji zbytek, kdy spadla a já s ní. Usmál jsem se. Co se to se mnou děje? Měl jsem jí vyhodit včera. Dnes je pozdě! Proklatě. Je to její chyba. Všechno je kvůli Isabele. Pořád se mi plete do života. Ve dne a teď dokonce i v noci. Zkontroluji rozvrh na další týden a žasnu. Ani jedna obchodní večeře. Jak se jí tohle povedlo? Vždycky byl můj den naplánovaný od rána do pozdních večerních hodin a najednou mám tolik volna. To nepřipustím! Musím s ní mluvit.

Vypnu zařízení a jdu přímo do archivu. Určitě se tam schovala. Záměrně tam trávila většinu pracovní doby, abych jí neměl na očích. Čím víc se o to snažila tím zvědavější jsem byl. Zvědavě nahlížím do regálů, které byli kompletně seřazené a na vytvořené volné místo na nové zakázky. Isabela byla, až vzadu, kde dávala krabici na nejvyšší příčku. Stála na schůdkách a stejně se tam nemohla pořádně dostat. „Slečno Isabelo.“    

https://povidkyodkat.blogspot.com/