Andílek a Zlý Slivec

Andílek a Zlý Slivec

A dědečku, proč máte tak žluté zuby?

Nu, to proto, Andílku, že moc kouřím.

A dědečku, proč moc kouříte?

Nu, to proto, Andílku, že je mi líto, že už nejsem Červená Karkulka.

Dědečku…!?

Ach, ty můj Andílku, ty neznáš ten příběh?
To bylo tak…

Byla jedna Krásná Vlkodlačice a jeden Spanilý Kočkodlak…
Mezi Kočko- a Vlkodlaky nepanuje zrovna náklonnost, ale navzájem si neškodí… Respektují se.
Vzájemné svazky však moc nepodporují… Natož pak milostné! Nicméně, občas se to stane.
Nakonec, Dlaci obecně…, jsou tvorové obdaření mystickými schopnostmi, bývají krásní a inteligentní. Jejich vnímání světa – širší, než lidské – je spojuje i přes jejich vlčí či kočičí způsob života.

No a tak Krásná a Spanilý žili v páru. A počali miminko. Jenže, jak asi už, můj Andílku, víš, pokud počne miminko pár, v němž je jeden z rodičů Dlak a druhý Člověk, narodí se Dlak.
Ale když jsou oba rodiče Dlaci, nikdy nevíš, narodí-li se Dlak nebo Člověk nebo… Čaroděj, Čarodějnice, či něco mezi tím.… To se totiž začne ukazovat nejdříve v pubertě. Většinou ale až v dospělosti. Často až potom, co tato bytost sama již má děti. Mnohdy dokonce až ve stáru. Teprve věkem se totiž začnou projevovat vrozené vlohy. Vždyť, Andílku můj, četla jsi někdy o mladém černokněžníkovi nebo holčičce čarodějnici? To bývá opravdu málokdy. Většinou se tím, kým máme být, stáváme, až vyzrajeme, až po mnoha zkušenostech, prožitcích a životních zkouškách…

No, a Spanilému a Krásné se narodila Holčička. A, to víš, Andílku můj, pro Dlaky není zrovna snadné se ve dne v noci starat o miminko. Dlak bývá přes den skoro jako člověk, ale v noci, a nejen za Úplňku, ale často i za Novu, nebo prostě jen, když je Mystická noc a na Dlaka to přijde, se promění v Dlaka! Naroste mu srst, drápy, tělo má ještě pružnější, než když je v lidské podobě. Jeho čivy jsou zvířecí, ale mysl lidská a, často, dobyvačná, panovačná a smyslná… A v tu dobu se Dlak o miminko postarat nedokáže.

Když je druhým z páru Člověk, tak je to obvykle vyřešeno… Nakonec, Andílku můj, jistě jsi slyšela žehrání mnohých rodičů, častěji matek, kde že se ten druhý toulá, když má doma malé dítě… No, kde by se toulal…!? Tam, co Dlaci… Prostě musí! To je volání dlačího plemene…

Jenže Dlaci jsou i moudří a zodpovědní… A tak Krásná a Spanilý brzy předali svou Holčičku na opatrování a výchovu jedné starší bezdětné paní, co žila u Lesa, kde měli i Dlaci svůj Domov. Na Holčičku se chodívali nejen dívat, ale hráli si s ní, pečovali o ni a Spanilá, pokud byl vhodný čas, Holčičku kojila. Holčička rostla jak, tedy jak…, opravdu z dlačího mléka. Šikovná jak kočka, obratná jak vlk… Však mělo být po kom. A tak se často rozběhla sbírat své první zkušenosti do Lesa. Kdo ví, byla-li to již tenkrát dlačí krev, nebo jen dětská zvědavost, ale zabíhala do Lesa stále hlouběji. Chodila časem až k Domečku svých rodičů, u kterých i ve dne někdy přebývala jako u Strýčka a Tety. A tak, aby se lépe hledala a aby byla v Lese dobře vidět, ušila Babička, jak začali té starší paní všichni tři říkat, Holčičce červený kabátek a upletla červený čepeček – karkulku, jak se to ve svém mládí naučila od své prababičky.

Vše by bylo probíhalo docela idylicky, kdyby se do příběhu nezamíchal Zlý Slivec!

Protože Holčička byla celá v červeném, nebylo pro Zlého Slivce žádnou těžkostí ji sledovat.
A tak velmi brzy zjistil, odkud a kam chodí. A začal tušit, jak nezvyklé, ba, pro obyčejného smrtelníka vzácné věci nosí. A tak si na Holčičku jednoho dne počíhal…

Zase takhle jednou, jako již i mnohokráte před tím, se Holčička, které už všichni, dle jejího nezvyklého oblečení, říkali Červená Karkulka, vracela od svých dlačích rodičů k Babičce. Opět jí nesla v košíčku i omlazující nápoj – aby Babička nestárla – a nějaké ty pochutiny dle dlačích receptur, pro zbystření smyslů.
A netušila, kdo že na ní v Lese číhá…

Jenže Dlaci mívají dobrou Intuici… Spanilý vyrazil neslyšně jak kočka a když zahlédl vyčkávajícího Zlého Slivce, věděl, že je třeba jednat… Krásná na sebe vzala svou vlkodlačí podobu a šla svou dcerku bránit. Spanilý, v kočkodlačím těle, sledoval, co se bude dít.

Když Zlý Slivec začal Karkulce nadbíhat, tak, jak šedý šíp, přímo před Zlého Slivce ze křoví plavně vyskočila Krásná Vlkodlačice. Spanilý Kočkodlak při tom zase žuchnul Zlému Slivci ze stromu na hlavu a drápy mu začal šermovat po obličeji, takže se Zlý Slivec nemohl nijak bránit. Jen příšerně ječel…

Jenže aby se ten vřískot nedonesl až do Vesnice a aby se tak neprozradila dlačí krev Krásné a Spanilého, Dlaci vyklidili místo střetu a nechali tam jen na smrt vyděšeného Zlého Slivce a překvapenou Karkulku…

Zlý Slivec pelášil z Lesa, div že se o kořeny nepřerazil. Byl celý otrhaný a zkrvavený. Snad měl i gatích…
Co ale řekne ve Vsi a v Hospodě? A tak si vymyslel tu báchorku o vlkovi, který sežral kdekoho a jak to pak vše hrdinsky vyřešil…

Nu, a bodří vesničané na to, že Zlý Slivec je hrdina a že mu tedy – jak se správně, dle pohádek, patří –
– přináleží ruka zachráněné princezny, v tomto případe tedy Červené Karkulky…

No, Andílku můj, a tak, když pro mne za pár dní po té šlamastyce vesničané přišli a přivedli mne do Vsi, ještě jako Holčičku Červenou Karkulku, a ukázali mi mého domnělého „zachránce“ a že prý
„polibek-polibek“, tak, když se na mne ten volemoun Zlý Slivec nasápal svejma hnusnejma pyskama, jsem se z té hrůzy proměnila na dědečka s fajfkou… No, ten z toho měl málem smrt. Hned nazítří se ze vsi odstěhoval neznámo kam… Jenže já už teď nemůžu zpátky – nejspíš by mne upálili… Tak žiji v domečku s Babičkou a pomáháme Krásné a Spanilému, od tvého narození, i s tebou, můj Andílku.