Dřevomorka 1/5

Dřevomorka

Od začátku byly Petrovice ústředím a příležitostným útulkem pro naše vnoučata.

Kdo ví, co je sem táhlo. A nejen vnoučata, i jejich rodiče. Ty z daleka na víkend či volné dny, ty zblízka třeba jen „na kafe“, ale o to častěji. Někoho lákalo zchladit se v potoční tůňce, nejlépe za plného stavu, kdy zelenkavě průzračná voda po celé šířce přepadá přes splávek, u dna víří doběla zpěněná a pstruzi pod lidským stínem proletí jako šedé blesky, aby zmizeli pod kameny.

Odehrávaly se tu narozeniny, svátky, slavnosti, co si kdo vymyslel. Nikoho nenapadlo, že by to jednou mělo skončit. A jestli to někomu na mysl přišlo, tak velmi mlhavě.

Roky však letí a co bylo včera, už nemusí být dnes.

*

Jednu deštivou noc přihrčelo nákladní auto, u mostu zastavilo, motor pufal na volnoběh. Za chvilku – b­ylo deset pryč – n­ěkdo zvonil. Otráveně jsem vylezl z postele, rozžal venkovní světlo a otevřel. Stál tam v dešti chlap, neznal jsem ho, nějaký mladý mi připadal – a že nám veze „to uhlí“.

„Teď? Co to je za nápad? Kdo jste? Uhlí nám má přivézt pan Jelínek, ale až přestanou deště, to on ví!“

Mládenec tu stál v kovbojském plášti neochvějně jako vítěz, jako přemožitel živlů, má řeč ho nedojímala.

„Je u vás Milka? Psala mi, že tady bude.“

„Je, ale co to má co dělat s fůrou mokrýho uhlí?“ obořil jsem se na něho. Snad nám to uhlí neveze jako pozornost k noční schůzce s Miluškou?

Můj otrávený výraz se ho nedotkl. Pokrčil rameny: „Jelen má dovolenou, tak jsem to vzal já a su tady.“

„To vám pěkně děkuju, ale já bych si radši počkal po jeho dovolené, za sucha a ve dne. Odvezte si to.“

„Kam?“

„To je mně jedno, neměl jste to sem vozit.“

Vtom se shora od právě usnuvších klučíků přihrnula Milka, aby okoukla, co je to tady za pozdvižení.

Ve světle venkovní žárovky mládence poznala: „Co? To seš ty? Co tě to napadlo? Vezeš uhlí? Teď? To snad není možný.“

„Ahoj, kočko. Jak žiješ? Šak sem ti psal, že su na brigádě.“

„Aha, na takové! Ale tos mohl přijít jen tak, ve dne, pokecali bysme.“ Hodila po mně očkem, protože ví, jak býváme nadšení z jejích kamarádů, kteří se od té doby, co je zas svobodná, kolem ní rojí.

Vidím, že teď se s tímto tady chystá klábosit, a tam stojí náklad uhlí a déšť do něj lije. Mám ho zhurta poslat pryč, ať s tím obšťastní někoho jiného?

Koho bude v noci shánět? Taky dodací list na mé jméno je jistě vystaven.

Kruciš, čert mi byl dlužen takový noční radovánky!

Takže?

No co, když už tady je… Ať nedělám zlou krev, jednou to s mokrým uhlím přežiju.

„Když už jste tady, zacouvejte dovnitř, jdu otevřít,“ řekl jsem kysele a sáhl na věšák pro bundu a čepici.

„Počkej tady, dáme řeč,“ prohodil frajer k Milce a zmizel ve tmě.

Šel jsem do ložnice zavřít okno, aby se dovnitř nenatáhly výfukové zplodiny, až bude okolo couvat.

„Co je,“ zvedla Jana oči od knížky, „to jste se všichni zbláznili?“

„Asi,“ potvrdil jsem diagnózu, vzal z nočního stolku baterku a šel zadem otevřít bránu.

Couvání potmě za deště není žádná legrace. I ve dne panu Jelínkovi dá práci najet v naší úzké uličce ke dveřím uhlárny. Snažil jsem se baterkou jakž takž osvětlit prostor za širokou korbou, která se napoprvé nechtěla do brány vtěsnat a nezkušený řidič byl nucen několikrát popojíždět a znovu zacouvávat. Trvalo to věčnost. Bez přestání pršelo. Ve smradu z výfuku jsem usilovně zadržoval dech.

Nakonec se mládenec probojoval, kam jsem mu ukázal, zvedl korbu, náklad i s černými potoky mouru spustil po plechové podlaze přibližně, kam měl, korbu bez oklepání sklopil zpět a se zbytky přichyceného uhlí vyjel na silnici. Chtěl jsem ho s tím vrátit, ale jen jsem za ním do tmy mávl rukou a zavřel bránu.

Náklaďák ztichl zaparkovaný na silnici vedle mostku.

Ten odtud hned tak neodjede, pomyslel jsem si.

Kovbojovi jsem zaplatil a vrátil se do postele. Jana už spala.

Jak dlouho stála Milka venku s nočním návštěvníkem, nevím.

Zatímco se mi do usínání nesl z chráněného zápraží tlumený hovor a smích, ubezpečoval jsem se, přivolávaje na pomoc starou zkušenost, že voda v uhlí nemá na jeho výhřevnost podstatný vliv.

Zítra při uklízení se aspoň nebude prášit, šla mi hlavou poslední myšlenka.

Odjíždět náklaďák jsem už neslyšel.

*

Když se to třetím létem provalilo, hned jsem věděl, odkud vítr vane. Bil jsem se do čela, proč jsem tenkrát to uhlí nesložil k venkovní zdi přístavku, ta je cihlová, proč jsem je naházel jako vždycky předtím na dřevěnou stěnu domu. Myslel jsem si snad, že dvoucoulové pláty polystyrénu polepené překližkou ji uchrání, že k ní vlhkost nepustí? A co ten kus nekrytého spodku? Já chytrák jsem se spoléhal, když jsou trámy impregnované a tolik let se sem uhlí skládá, že už se nic nemůže stát.

Hromada se opírala o stěnu do výšky půldruha metru. Během zimy sice klesala, ale nevysychala, uhlí zmrzlo do ledových hrud, při nabírání jsem je musel rozbíjet krompáčem.

Tady byl nepochybně počátek toho, co přišlo se zpožděním po této poslední zimě, kdy mezitím dvakrát byla na zbytky mokrého složena fůra uhlí nového, suchého: s jarním oteplením jsem na úpatí hromady spatřil jakousi houbičku, takové nevinné bílé ouško. Odkud se vzala?, podivil jsem se, nabral ji s uhlím a spálil v kotli.

Za pár dní se v tom místě drala na světlo jiná. I ta shořela.

Další vyrostla přímo z udupané, uhelným prachem nasycené země.

Pak se již taková bílá ouška objevovala napořád. Nabíral jsem je a pálil. Ani trochu se mi nelíbila.

V červenci jsem jako vždy objednal nové uhlí. Shraboval jsem roztroušené zbytky, a tu jsem spatřil mezi černě impregnovanými trámy, kousek nad podlahou, kam shora nedosahovaly polystyrénové pláty, bílý půlměsíček; dral se bujaře na světlo, jen se nadýmal. Nedaleko druhý a o kousek dál­ ještě jeden. Takové bílé něžné krajkoví.

Dřevomorka! To je přece dřevomorka!

Až jsem se otřásl.

Trámy na poklep sice znějí, ale nejsem si jistý, je-li to ještě zdravý zvuk.

Myšlenky letí, nemají čeho se zachytit.

Existuje východisko? Lék? Vysvobození?

Páni drazí! Dřevomorka! Říkají, že jak ta se objeví, je s barákem ámen, už se jí nikdy nezbavíš, ničím ji nezahubíš, postřik na ni žádný neplatí.

Houba si žádá vlhko, teplo, nehybný vzduch, v tom si lebedí; toho měla tenkrát, před těmi několika sezónami, tak akorát na pokojné uhnízdění.

Bez milosti jsem ho měl hnát, kovboje nadutýho.

No, nehnals. Stalo se, co se stát muselo. O spóry všelijakých hub nikde není nouze, stále poletují vzduchem, jsou všude, byly i tady. Čekaly na vhodné podmínky.

Nebo je už houba dávno zahnízděná v základech a jen dosud neměla příležitost se projevit? I to je možné. Abych vše nesváděl na kovboje a jeho noční dárek.

Ať tak či tak, dřevomorka je tady a žere náš dům. Z toho plyne neúprosná otázka: Má ten barák nějakou naději?

Uklidni se, třeba nebude tak zle, nedej na řeči panikářů, nikdo neví, jak rychle to půjde, proč hned přivolávat katastrofu? Dům stojí, i my ještě jsme tady… Podívej se na to z druhé strany: kolik času zbývá nám, jeho obyvatelům? Aha? Klidně nás může přežít.

To je má jediná naděje, protože… Z­­novu se stěhovat? Na to nechci ani pomyslet.

Letos složím uhlí na druhou stranu, k venkovní cihlové zdi, k této nechám volný přístup a pustím sem zdravý průvan.

Ale to až potom, až uhlí přivezou. Co teď, s tímto tady?

Je to jednoduché – c­o nevidím, není, co není, nemůže škodit.

Něžnou krajku jsem prostě vydlabal a hodil do ohně, jak mi velel primitivní podmíněný reflex.

*

Tak začal můj boj s dřevomorkou. Trámy jsem prohlížel denně několikrát. Když se druhý ani třetí den po zákroku nic neobjevilo, poddal jsem se sladké, i když slabounké naději.

Očekávané poznání přišlo čtvrtý den.

(pokračování)