Bedna v hlavě

Čekám, až přijede zkurvený metro. Ostatní nevnímám.

V hlavě mám jukebox. Pouštím si v něm útržky mládí. Vybavuju si šťastný momenty, kdy jsem ještě zvládal existovat, dýchat, radovat se z obyčejných věcí. Většinou si pouštím Mötley Crüe, ZZ Top, Who, Judas Priest, Alice in Chains nebo Stouny. Připomíná mi to tátu. Vždycky říkal, že hudba ze šedesátek zní, jako když praská v krbu, sedmdesátky jako mytí hrnců, osmdesátky jsou diskotéka uvnitř hlavy, devadesátky jízda na utrženým vagónu.

Když si všimnul, že mu z kapes mizí prachy, vykopl mě z baráku. Nic jinýho jsem si nezasloužil. Určitě pokyvuješ hlavou. Říkáš si, že okrást tátu může jenom zmrdská hyena. A máš pravdu, jenže já potřeboval prachy víc než kotě kojení. Víc než prase drbání, víc než kyslík. Víc než cokoliv.

Musel jsem se vyškrábat ze dna, dorovnat účet.

Jak se říká, každej si píšeme příběh. Ten můj je klikatej jak hřbet zmije.

Začalo to drobnejma sázkama na basket a volejbal. To bylo ještě na střední. Za dva měsíce jsem vydělával víc než táta ve fabrice. Pak mě uchvátil poker. Byl jsem jako chodící encyklopedie, znal jsem všechny kombinace. Na štěstí jsem nespoléhal, čistou postupku jsem měl jenom jednou v životě. O tom to není. Musíš blafovat. Nasadit poker face. Tvářit se, že máš dobrý karty, i když máš třeba jenom eso.

Pokračovalo to ďábelskou ruletou. I když v ní nešlo nic ovlivnit, propadl jsem jejímu kouzlu. Byla to hra s velkým „H“, čiré potěšení. Pak jsem přešel na automaty. Klasika: melouny, zvonky, sedmičky, šašci. K tomu pivko, tvrdej nepiju. Pohoda, nálada na maximum, tetelil jsem se jako andílek na sametovým obláčku.

Finančně jsem šel do peklíčka. Hrál jsem dál. Hnala mě touha splatit dluhy, vydělávat zas na sebe. Párkrát jsem dokázal vydělat něco navíc. Pak jako když utne. Přišly půjčky od kámošů, úvěry u jedný banky, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, půjčování u lichvářů, drobné krádeže a výlety do zastaváren.

Minul jsem pekelnou podlahu a pokračoval pořád níž a níž.

Stokrát jsem se pokoušel s tím přestat. Ale radši bych si nechal přejet nohu vlakem. Dokonce mi nařídili léčbu. Schovali mi hračky, ale nezlomili mě. Můj nemocnej mozek byl trpělivý stratég. Počkal si, až mě pustí ven, aby mě donutil hrát ještě víc. Recidiva je svině, můžeš se schovávat, kde chceš, ale stejně tě popadne za flígr a posadí zpátky k flašinetu.

Jednou jsem si stoupnul na parapet, myšlenky jsem měl všelijaký. Skočit znamená zbavit se dluhu, opakoval jsem si, ale odvahu skočit jsem nenašel. V tu chvíli se do mě opřela smradlavá pracka. Přetahovali jsme se, než jsem se zapřel o rám a tu svini odstrčil.

To mi dodalo odvahu. Usmířil jsem se s tátou, dokonce mi dal svoji šraftofli. Byla schovaná ve skříni s čistícíma prostředkama, proto jsem ji nikdy nenašel. Vykukovaly z ní panensky čistý tisícovky.

Prej, ať splatím nejhorší dluhy. Ať začnu znova. Vlepil jsem mu mokrou pusu jako malej harant.

Pak jsem se vším skoncoval. Přišel jsem do herny a objednal si minerálku. Sednul jsem si k flašinetu. Nic jsem do něj nehodil, jenom jsem se koukal na rotující se melouny, zvonky, sedmičky a šašky, jako by to byl odpolední seriál. Ani to se mnou nehnulo.

Připadal jsem si zas jako lidská bytost. A bylo mi božsky.

Najednou tu byla znova. Smradlavá pracka smrti, co mě urputně tlačila do kolejiště.

„Skočil sám, nebo mu někdo pomohl?“

„Podle záběrů z kamer je to jasný,“ řekl kriminalista kolegovi. „Skočil pod projíždějící metro.“

„Našli jsme u něj peněženku.“

„To musel bejt humáč.“

„No, co ti budu povídat, asi si dlouho nedám kaši.“

„Měl v ní doklady?“

„Ne, neměl u sebe ani korunu. Možná ho doběhly problémy s penězma.“

„Možná,“ odfrkl si kriminalista, „nebo v tom bylo něco jiného. Kdo ví.“