Dřevomorka 2/5

Přece jen bude pravda, co se o té pekelné houbě říká, uvědomoval jsem si. Žádné výjimky nejsou, žádná privilegia.

Nové a nové plodničky jsem v několikadenních intervalech sprovázel ze světa a po každé spálené si přál, ať je poslední.

Žádná poslední nebyla. Objevily se výš nad zemí.

Tak jsem svůj balvan tlačil, padal s ním a denně znova začínal.

Tu na mě cíp houby vykoukl ještě výš, až zpod polystyrénové desky. O jé, i sem se už dostala? Desku jsem odpáčil – a­­ byl to nechutný pohled: na trámu přirostlá plodnice jako talíř a na ní v soustředných kruzích tmavorezavé pásy, plné zrajících výtrusů. Fuj! Kusem plechu jsem ji podebral, odloupl a odnesl do popelnice.

Hned jsem strhl celé obložení. Nikde na štěstí – ach, jak se dá také vnímat štěstí (!) – jsem nic nenašel. Dřevo znělo na poklep zdravě.

„Zatím!“ promluvilo mé skeptické já.

Janě jsem všechno tajil. Jednou se to dozví, tak proč ji znepokojovat předčasně?

*

Dřevomorka si se mnou hrála; něžnými krajkami vysílala plodnice do světa a já je v zárodku vydlabával, ničil, a tak ji otužoval a dodával jí sebevědomí.

Někdy jsem na některé šeré zákoutí na den dva zapomněl, a­ najednou – k­de se propána tady vzala hotová plodnice se zralými výtrusy?

Houba v tomto deštivém létě měla hody.

N­a poklep a poslech se v trámech zdánlivě nic nedělo.

Jana začala mluvit o plísni, kterou všude cítí, hlavně v noci. Všechna okna a všechny dveře nechávala po celé dny otevřené, průvanem vyháněla vlhkost i pach.

Jednoho rána objevila pěkně vykrouženou plodnici na podlaze pod svým lůžkem.

Dalo se to čekat, někudy už musela vyrazit, když je zeď z této strany pokrytá neprodyšným polystyrénem.

Přiznal jsem se jí, čím letos celé léto žiju.

*

Přestávalo se nám doma líbit: co je po domově zamořeném dřevomorkou? Nebylo nám do zpěvu. Mysleli jsme na budoucnost a viděli ji beznadějnou.

V té době poznala Miluška nedávno ovdovělého Pepu, svého příštího muže. Přijela nám ho představit.

„Tolik zeleně, les hned za zahradou, zdravej vzduch! Lidi, tady se dejchá!“ rozplýval se Pepa v našem podhorském sídle a zhluboka, uvážlivě vdechoval nám známé, jemu nové vůně.

„Važte si toho, lidičky.“

„My si toho vážíme, ale,“ zbrzdila Jana jeho nadšení, „les a zdravý vzduch nejsou všechno.“

Vzal to jako nemístnou skromnost a chtěl začít oponovat.

„Jana má pravdu. Jestli chceš, pojď se na něco podívat.“ Vedl jsem ho do uhlárny. Ve škvírce mezi trámy se tam vzdouval okraj čerstvé plodničky.

Pepa si hvízdl: „Fíí! Dřevomorka!“ Prohlížel trámy, proklepával je, nahoře zvučely zdravě.

„Sem se ještě nedostala,“ naznal.

„Ale tyto už zní perníkově, poslouchej,“ ťukal jsem na spodní trámy, „poslední jsem vyškrábl včera.“

Pepa zkoumal hliněnou podlahu: „Uhelnej prach, to je něco pro ni. A teplo a vlhko. Problém je, že na ni neplatí žádnej postřik.“

„To vím, tady platí jenom zbourat barák.“

„Bourat ne,“ vrtěl zamyšleně hlavou, „to je až to poslední.“

Obcházel dům, prohlížel, vyptával se na podrobnosti o stavbě, ale těch jsem moc nevěděl.

„Zkusíme borax,“ řekl nakonec. Na mou nevyslovenou otázku dodal: „Dostane se v drogerii koupit. Je to bórová sůl rozpustná ve vodě; stopový množství bóru potřebujou houby k životu.“

„To jako že ji budeme bórem krmit?“

„Něco takovýho. Ona si ho nasaje jako hnojivo a rozvede do celýho podhoubí. Přijme ho ale víc než jen stopový množství – a­ ten šok ji zastaví v růstu.“

„Myslíš?“

„Určitě. Mám s tím zkušenosti.“

„Kruciš, to kdyby se tak povedlo!“

„Pokusíme se, mělo by.“

Vysvětlil mi, jak mám připravit roztok.

Hned v pondělí, když odjeli zpátky do Čech, koupili jsme v drogerii borax. Jana mi poskytla svůj postřikovač a já místo vydloubávání plodniček dal jsem se do jejich krmení stopovým prvkem bórem, dopřál jim hojně a hořel zvědavostí.

Plodnice se do zítřka scvrkly, pozítří zaschly a už­ tak zůstaly.

Představoval jsem si, co se děje až v tom nejskrytějším vláknu podhoubí, jak popisoval Pepa, a těšil se na jeho trvalé umrtvení.

Čtvrtý den vyrazily plodničky nové.

O jé, tam je ještě života!

Po postříkání i tyto plodnice zaschly. Vedle nich po pár dnech vyrostly třetí. I ty se po boraxové závlaze do druhého dne scvrkly.

Potom byl delší dobu klid. Skoro se mi chtělo jásat. Vtom se o kus dál vykuklily nové.

„Uvidíme, kolik má Pepa pravdy,“ řekl jsem, a protože mi nic jiného než víra nezbývalo, oblažil jsem i je postřikem. Stejně tak následující. A další a další.

Celé léto jsme, houba a já soutěžili o výdrž. A pokračovali příští léto. Od jarního probuzení až do podzimních mrazů.

Přespříští léto, zdálo se, přinesla má vytrvalost plody: houba se už neukázala ani v uhlárně, ani z druhé strany zdi, v ložnici. Opatrně, nejistě jsem Pepovi blahořečil. Zároveň jsem čekal, odkud to čertovo kopýtko, které v tom přece musí být, vykoukne.

Skutečně. Houba v podzemí nepřestávala bojovat, nestrnula v křeči do posledního vlákna, jak podle očekávání měla. Sbírala síly. Když jich měla dost, vyrazila do stran. Vlevo prorostla a­ž ke sklepu a vnikla do něj, vpravo se vrhla na severní štítovou zeď.

Jana mému postřiku definitivně přestala věřit, okázale pohrdala Pepovou radou i mou snahou a já jsem jí tu nevíru nebyl s to vyvrátit. „Jsou to jen pokusy, nejsou k ničemu,“ utnula každé mé slovo na obranu boraxu.

Já jsem však s houbou válčit nepřestal, přesvědčen, že když se ji už jednou podařilo na tak velké ploše zastavit, při troše trpělivosti se to musí dařit až do konce. Jakou ten konec má mít podobu, jsem si však popravdě představit nedokázal. Co jsem dělal, byla už jen rutina, můj hlavní domácí úkol, který jsem si dal.

Janině nedůvěře jsem se ovšem nedivil, ani rostoucí nespokojenosti, že ji doma ve dne v noci pronásleduje pach houby.

„Ty ji necítíš?“ nevěřila, „já pořád, nejvíc v noci. Dýchat ty její výtrusy asi nebude moc zdravý, to se mně vůbec nelíbí.“

Litoval jsem ji, ale pomoct nemohl.

Zvykli jsme si na trvalý průvan, jejž houba nesnáší. My jsme ho snášeli a kdo k nám přišel, toho se Jana ptala, dřív než šla okno či dveře zavřít, jestli jim „ten smrad z plísně“ nevadí. Nikomu nevadil, buď z ohledů, nebo jej opravdu necítili.

Já jsem směrodatný nebyl, mému nespolehlivému nosu v bytě nepáchla. Ve sklepě, kde obsadila stěny do hloubky až metr padesát, jsem ji však cítil. To byl jeden z důvodů, proč jsem si dal říct, rozdělal vápno, navlékl se do strašáckých hader, seškrabal ze zdí po postřiku odumřelé plodnice, a sklep, který byl zaklenutý nízkým stropem, vybílil.

Ono se řekne – v­ybílil. Ale měli jste ten strop, tu jeho výšku vidět. Nejen že jsem při líčení klečel, ale na kolenou se taky musel po celé jeho délce posouvat a s nadlidským úsilím, skloněnou hlavou a zavřenýma očima mávat štětkou nad sebou. Střídavě pravačkou a levačkou. Má ubohá ramena! Skoro jsem duši vypustil. A co byste řekli? Má milá venku za větracím okýnkem se na můj účet bavila u zavařování jakéhosi ovoce. Klení a hekání, co k ní z podzemí přicházelo, ji náramně rozveselovalo. „Neskuč, dědo, co tak skučíš!“ štiplavě pronášela do úzkého otvoru a neprojevila ani zblo vcítění do mých útrap.

K tomu se ukázalo, že dřevomorku ani humbuk s bílením sklepa nezastrašil. Znovu vyrazila ze starých úkrytů.

Jakés takés nápravy se ujala vnučka Klárka, miláček. Čerstvě vápnem nalíčené zdi vzadu, kam dravé pařáty houby nedosáhly, vyzdobila malůvkami, citáty a vtipnými nápisy, a tím dědečkův galejnický zážitek aspoň umělecky zhodnotila.

Jana dál trpěla a já jsem se už dávno nedivil její nevíře ani tomu, že se jí boraxové tažení jeví směšné a předem odsouzené k prohře.

Na severní štítové zdi domu nebyl k trámům žádný přístup: ani zevnitř, skrz polystyrénové obložení, ani zvenku, přes šupinovitě poskládaný plášť z eternitových tašek. Na jejich odstranění jsem nenašel sám dost rozhodnosti a postřik pouhých okrajů plodnic, jež pod šupinami dorůstaly ke světlu, byl málo účinný. Zeď se začala bortit, sedat. Sedala i ta, kterou to začalo a měl jsem ji za vyléčenou. Tam již trouchnivěly trámy do výše metru padesáti.

První známky poklesu se projevily v obýváku, jenž tvoří s ložnicí jeden závěsem rozdělený prostor: pod stropem po celé délce se otevřely trhliny a polystyrénové obložení na těch dvou zdech se prohnulo do místnosti.

To už nebyla legrace.

Jde do tuhého.

Když naši znova z Čech přijeli, skáceli jsme s Pepou v mém lese mladý široce rozbujelý javor, co už mě nějaký čas zlobil terorizováním okolí, odřízli z něj dva přiměřeně dlouhé kusy a podepřeli jimi zadní konce dvou krajních trámů, které nesou střechu, půdu a obytné podkroví.

Cítili jsme se přece jen bezpečněji.

*

(pokračování)