Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŽivot ve strachu
Autor
VHouskova
Text byl psán do soutěže na téma: Příběh že života.
Život ve strachu
Klečím na pohovce a koukám na zavřené oči svého dítěte. Dívám se, jak klidně a spokojeně dýchá. V duchu si říkám, že udělám vše pro to, aby měl krásné dětství, plné radosti, tak jako jsem ho měla já.
Začínám vzpomínat na krásné procházky v přírodě, hraní na hřišti, dovádění s rodiči a dělání bunkrů se sestrou. Pak se ale z ničeho nic objeví i to, co zase tak hezké nebylo. Třeba jako jeden den. Byla jsem nemocná, a místo toho abych šla do školky jsem zůstala doma. Většinou se o mě starala babička, ale tenhle den musela do práce. Byla jsem zvyklá být doma sama. A užívala jsem si to, mohla jsem se koukat na pohádky, dát si k snídani vajíčka i mimo neděli a tak. Ale tenhle den byl jiný a do smrti na něj nezapomenu.
Když jsem se vzbudila, byl v bytě se mnou jen pes. Vstala jsem a s radostí jsem si udělala míchaná vejce. Když jsem je jedla, zazvonil zvonek u dveří. Pes začal hned štěkat. Na dveřích jsme měli zevnitř velkou mříž, po které se dalo vyšplhat ke kukátku. Potichoučku jsem vylezla, abych se koukla, kdo je na druhé straně. Byl tam muž, kterého jsem v životě neviděla. Aspoň jsem si to tedy myslela. Zase jsem slezla dolů a dělala, že nikdo není doma. Přeci nebudu otevírat někomu cizímu a ani mu nebudu říkat, že jsem doma sama přeci. Zvonek se znovu rozezněl. Náhle se ozval i hlas, který mě oslovil jménem. Úplně jsem ztuhla a začala jsem mít strach. Říkal, že ho posílá táta, že něco potřebuje do práce. Věděl, jak se jmenuji já i táta. Věděl, že jsem nemocná a sama. Říkala jsem si: jak by to všechno mohl vědět, kdyby to nebyla pravda? Stála jsem u dveří a nevěděla, co mám dělat. V hlavě mi zněla věta „nikomu cizímu nikdy neotevírej“. A znovu ten hlas za dveřmi, že mu musím otevřít, že se táta bude zlobit, že tu věc potřebuje a tak dál, pořád dokola. Zmocnila se mě panika. Co mám dělat? Otevřít? To mám zakázané. Ale když neotevřu táta bude mít problém v práci a bude se zlobit. Stála jsem před těmi velkými dveřmi a klepala se. Po nějaké době se ozvalo bouchnutí domovních dveří a kroky šourající se po schodech nahoru. A na to se ten chlap otočil a odešel. Vylezla jsem zase na mříž a koukala, jak zatáčí ke schodům a mizí. Přemýšlela jsem, jestli mám otevřít a zkusit zazvonit na souseda, který byl něco jako strejda. Ale bála jsem se - co když tam ten chlap stále je? A tak jsem tam visela a koukala kukátkem do dlouhé šedé chodby. Už jsem se začala trochu uklidňovat a v tu chvíli se znovu objevil. Vynořil se zpoza rohu a šel chodbou přímo ke mně. Znovu jsem se roztřásla a ztuhla tak, že jsem nebyla ani schopná slézt dolů. Už zase stál u dveří a začal na ně bušit. Znovu mě oslovoval jménem a vyhrožoval, jak moc se táta bude zlobit. Pak se koukl přímo do kukátka a já jsem se mu dívala rovnou do očí. Nebyla jsem schopná vydat ani hlásku, ale aspoň se mi podařilo slézt dolů. Začala jsem strachy brečet, a jediné, na co jsem se zmohla bylo utéct do obýváku a schovat se pod křeslo i se psem. Třásla jsem se hrůzou, a nevím, jestli jsem se více bála toho muže anebo toho, že přijde táta a bude na mě naštvaný, že má kvůli mně problém v práci. Jak sem se klepala a brečela pod křeslem, tak jsem nakonec usnula vyčerpáním. Vzbudil mě až zvuk klíče v zámku. Hned jsem vylezla ven a běžela ke dveřím, a uviděla jsem babičku. Byla jsem šťastná a všechno ze mě opadlo. Nemělo smysl babičce něco říkat, v té době ještě nebylo běžné mít mobilní telefony, tak by se s tátou stejně nespojila. Když už přicházel večer, znovu se mě zmocnil strach. Co bude, až přijde táta? Bude naštvaný, že jsem neotevřela, a tím jsem mu udělala problém v práci? Vynadá mi? Nebo to byla třeba jen zkouška? Hlavou se mi honila spousta myšlenek, které mě vůbec neuklidňovaly.
Už je to tady. Táta přišel domů. Pomalu jsem k němu přišla a čekala. A ono nic. Táta mě s láskou přivítal jako obvykle. Vůbec žádná zmínka o někom, koho by poslal. A já jsem pochopila že ten chlap lhal, a táta o něm vůbec nevěděl.
Nepověděla jsem mu o něm, řekla jsem si, že není důvod, jen by se bál.
Když jsem mu to už jako dospělá vyprávěla, bylo na něm vidět to zděšení a jak mu hlavou projelo vše, co se mohlo stát. Nechápal, proč jsem mu to neřekla. A mě to utvrdilo v tom, že jsem udělala dobře, že jsem o tom tehdy mlčela. Stejně by s tím nemohl nic udělat, a jen by se strachoval, tak jako já pokaždé když jsem byla doma sama.
Teď koukám na své dítě a doufám, že v životě nezažije nic podobného, a že bude respektovat typické otravné věty jako „nikomu neotevírej“, „s cizími lidmi nemluv“ a podobně.
Říkala jsem si, že takový strach jako tehdy mě snad už nepotká. Jak moc jsem se mýlila, protože tenhle strach už budu mít do konce života. A to o své dítě.
22 názorů
Ze začátku (první odstavec) mě ruší nadbytek podstatných jmen slovesných, ale po chvíli buďto jejich nápor ustal nebo na mě zapůsobilo napětí toho zdánlivě tuctového, ale zároveň strhujícího a stále aktuálního příběhu, jak je zdůrazněno v závěru, vracejímu se "kruhem" k onomu pdstatně-slovesnému úvodu. Tip.
U nás v širší rodině byl takový případ: Na holčičku asi v první nebo druhé třídě si počkal chlap a požádal ji, ať mu koupí známku, nalepí na dopis a hodí do schránky. Jí to asi udělalo radost, protože měla staršího bratra a asi nebyla nějakým vyřizováním pověřována. A pak si na ni zase počkal a ptal se jestli to udělala a že pro ni má čokoládu a ať si pro ni jde k němu nahoru, že ho bolí nohy (kvůli tomu nešel s tím dopisem). A pak ji zatáhl na záchod, ale nevím jestli u něho v bytě (to by bylo divné) nebo na společný záchod v patře a chtěl jí nacpat papír do pusy. Ale někdo začal zvonit nebo bouchat na dveře a on se lekl, nechal toho a pohrozil jí, že jestli něco řekne, tak si ji najde. Oba ty případy mi připadají divné nebo nepromyšlené, ale o tom záchodě a papíru je to prý pravda. Ona doma rodičům nic neřekla, až potom další den nebo za několik dní bratrovi a ten to pak řekl rodičům.
Citlivě psaný příběh dítěte, které se zachovalo racionálně a eticky. Pokud její strach a reakci na situaci hodnotíme věkem v očích současných dospělých, přiznejme, že dnešní předškolní děti, pokud vyrůstají ve správné a movité rodině, mají rozvinutější smysl pro bezpečí a jsou rozumově vyspělejší. Je pravdou, jak jsem z hodnocení četl, že příběhu chybí šťáva (asi ta nástavba). Přesto dávám tip.
Janina6, Majaks – Asi chápu že to někomu připadá divné. Ale lidem, který mě znají od mala by přišlo divně kdybych se tehdy zachovala jinak. Ne všichni jsou „tabulkové“ a vymykají se předpokládanému chovaní.
Třeba ne všechny děti se smějí, když mají radost, nebrečí, když je něco bolí, nebo nemají dokonce nemají rádi pohádky, nebo brečí, když slyší hudbu. A některé jsou už od mala moc analytické a racionální. A hlavně dětí nejsou vůbec hloupé, naivní možná, ale ne hloupé.
Majaks – Mohla bych poprosit co přesně je myšleno tou „nástavbou“ abych věděla co do budoucna vylepšit? Děkuji.
Taky se musím přidat s pochvalou, je to hezký a napínavý příběh a hlavně je šikovně vyprávěný. Četlo se mi skvěle. Přiznám se jen, že v závěru mi úvahy té holčičky (která podle zmínky v textu chodila teprve do školky) připadaly snad až příliš "dospělé". Nějak nemůžu věřit, že po takovém děsivém zážitku by všechno hned s úlevou nepovyprávěla babičce, a už vůbec nechápu, že nic neřekla ani svému (evidentně milujícímu) tátovi. Úvahy ve stylu "nemělo smysl babičce něco říkat" a "není důvod, jen by se bál" mi k vyděšenému malému dítěti fakt nepasují. Ale i tak je to moc pěkná povídka.
Připojuji se k ovacím. Velmi čtivé a napínavé. Sama jsem žila v paneláku jako dítě a podobných příhod jsem se bála. Když jsem byla sama doma (třeba nemocná), neměl mě kdo hlídat. Od takových 7 let se mnou nikdo nezůstával. Ležela jsem se strachem sevřenými útrobami v horečkách a pod polštářem vždy tu nejdelší kudlu, co jsem doma našla. Několikrát denně jsem pak kudlu zabodla do všech temných koutů v bytě (protože, co kdyby se tam někdo schovával). A ne, bujná fantazie není dobrá deviza do života. Tip jak Brno
blacksabbath
28. 10. 2021Krásná povídka a já mám husí kůži!....*/****************************
Próza_měsíce
28. 10. 2021Díky. avi
Próza_měsíce
27. 10. 2021Ahoj, můžeme povídku nominovat do soutěže Próza měsíce?
Napsáno napínavě, navíc je to možné, takové případy se dály. Vím, že se mluvilo o nějaké ženě, která loudila od dětí klíče od bytu s tím, že ji posílá maminka a pak ty byty vykrádala. Ale tady ta situace byla mnohem nebezpečnější.
Moc děkuji za čas který jste si našli na přečtení textu a jsem ráda že se líbil. Původně jsem to chtěla dát do kategorie povídky, ale bohužel se mi při vkládaní textu ztratila a nebyla jsem schopna jí najít. Teď už jsem jí našla a pokusím se dávat budoucí texty do správných kategorii.
Kdybych napsal, že se mi to nelíbilo, tak bych lhal jako tenkrát ten chlap. ;-)
Je velice těžké v tomto obstát jako malé dítě. Velice statečná dívenka.
Připojuji se ke kolegům nade mnou, opravdu napínavá příhoda a možnými důsledky i velmi nebezpečná. Napsalas to solidně a já se těším na další tvorbu. Do začátku posílám tip.
Jen bych také změnila kategorii na miniaturu prozaickou.
Přes všechny problémy co tě doprovází, jsi to napsala výborně. Umíš moc hezky vyprávět a píšeš kultivovaným jazykem. Spíš se to ale hodí do miniatury prozaické nebo do povídky, než do úvahy.
Teda, tohle je v uvaze vnorena poradne napinava povidka. Precetla jsem jednim dechem.