Takže to tebe mi lesní duchové poslali, abych se o tebe mohl postarat, než nadejde můj čas, mise se uzavře a má poslední hodina zde bude dokonána.
Skonil se nad chlapce, odhrnul z mokrého čela afinu. Přehodil přes něj svůj plášť a zvedl ho do náruče.
***
Pověz mi něco o lese…
Je tu spousta stromů, listnaté a jehličnaté, sem tam nějaký ten jelen, já. Zbloudilé duše, lesní duchové, přechodně jeden anděl a hájenka, kterou mi okupuje.
Nevadí. Stejně spím většinou venku.
Tohle není jenom les. Tohle je divný les. Zde se dějí věci.
Je hustý. Sluneční paprsky se sem nedostanou. Vítr nedosáhne.
A lidé sem nevstupují.
Vím to.
Vím to, protože kam až má paměť sahá, tento les strážím já.
***
Zvedl ruku s namočenou žínkou a otřel mu pot z čela.
"Máme povinnost postarat se o své druhy."
"To máme."
"Ale tohle mě nenaučili."
"Co?"
"Nechat jí," řekl a setřel krůpěj potu, jednu z mnoha. "Říct sbohem a odejít."
"Ten chlapec..." řekl hajný a sklonil se nad sedačku s neklidně oddechujícím hochem.
"Má osmnáct," doplnil anděl.
"Tolik?!"
"Jenom..."
"Ty víš, že se v tom lese nesdružují obyčejní lidé. Je to bludná duše," prohlásil hajný a odmlčel se, když ale anděl nereagoval, jak čekal, nepokojně dodal: "Můžeš si ho vzít. Můžeš ho vzít s sebou jako svého asistenta. Nikoho nemá. Nikdo by nic nenamítal -"
"Ne," zarazil hajného anděl a pokračoval v otírání čela.
"Ale -"
"Dokud má aspoň šanci prožít svůj život zde, neudělám to. Nevezmu ho s sebou, pokud má naději, že bude moct prožít svůj život jako člověk. S lidským osudem."
"Pochybuju, že o to stojí," prohodil hajný skepticky, ve tváři nečitelný výraz, když se nehybné, téměř mrtvé oči dívaly dolů na bledou zpocenou tvář.
"To není na něm."
Hajný si odfrkl a narovnal se. Bude muset zkusit jinou taktiku.
"Pokud se mu nepodaří prožít život, jaký žít chce, jaký žít má, a ty si ho s sebou nevezmeš, budeš zodpovědný za jeho promarněné roky. O tom víš?"
"Jistě."
"Jistě," odfrkl si hajný. "Jistě, ale riskovat to budeš."
"Jistě."
"Kvůli pravidlům."
"Ano."
"Kvůli řádu."
"To taky."
"A kvůli tvým vznešeným, ale naprosto hloupým ideálům o tom, co je správné a co ne."
"Já mu jeho osud nepíšu."
"Ale mohl bys – ne, možná bys měl."
"Vždyť by mi neodpustil."
"A tohle rozhodnutí ti odpustí?"
"Neodpustil bych si já."
"Proto ho tady chceš nechat prožít si svůj život a trpět při tom?"
"Kdo řekl, že se mnou se bude mít líp?"
"Bude s tebou," naléhal hajný.
"To není samospasitelné."
A co je? pomyslel si hajný hořce. Nahlas ale řekl: "Patří k tobě. Máš za něj zodpovědnost. Je to tvůj souputník. Pokud ho vezmeš, bude pociťovat svou neznalost, pokud ho tu necháš žít, bude celý život trpět, a nevědět proč, hledat a nenalézat, po čem jeho srdce touží. Bude žít svůj život. Nebylo tvoje rozhodnutí, že se narodí jako víc než člověk. Nerozhoduj tedy ani o tom, zda jej necháš najít jeho místo a učinit ho tím, co být má - méně než anděl, tvůj sluha a asistent. A nelituj ho za jeho osud, jedině v té roli dokáže být šťastný a úplný. Kdybys ho litoval, bylo by to, jako bys jím pohrdal. Ale to on má ve svém životě ten nejdůležitější úkol – být ti po boku, dokud nebude moct nebo smět vyměnit svůj život za ten tvůj. Přestaň se toho pořád bát. A přestaň ho před tím chránit. Nevědomky mu tím ubližuješ. Shlížíš na něj. Zabraňuješ mu naplnit osud, dosáhnout nejvyššího štěstí, ve které doufá. To, na co čeká. Možná že ve své jednosměrné misi je on šťastnější než ty se svým nejasným osudem, nekonečnými možnostmi a nezměrnou mocí."
"Nedovolím mu jít dál."
"A proto mu bráníš jít i po tvém boku."
"Ano."
"To nedělej - ubližuješ vám oběma. Co kdyby byly vaše úlohy obrácené? Stál bys o to, aby tě nenechal jít dál? Aby se ti odpíral? Nebo bys z celé duše toužil připojit se k němu - i když je to konečná? I když je to krátká a limitovaná cesta? Netoužil bys zažít propojení se sluncem?"
"Pokud se mě mé milované části dotknou, shoří. Jak můžu nechat něco, co miluji, shořet?"
"Nemůžeš," přitakal hajný. "Ale vaše podstata je taková. Nemůžeš změnit vlastnosti své ani jeho, nemůžeš změnit, jak reagujete na sebe navzájem a na ostatní. Co můžeš změnit, sestává prostě z toho, zda a jak prožijete svůj život spolu. A zvaž i tohle – i když ho necháš žít život člověka, zemře brzy. A nikdy nedojde naplnění."
"Tím spíš..."
"Ne! Právě proto!"
"To mu mám nabídnout pozlátko?"
"Proto mu smíš dát kus plného a plnohodnotného života."
"Nemám právo krást život člověku."
"Máš právo vzít si, co je tvoje, a požadovat, aby ti, kteří patří k tvé družině, následovali tvé kroky. Máš právo dát mu na výběr."
Anděl shlédl na chlapce. Chvíli se díval, jak se jeho čelo třpytí potem, jak se mu nepravidelně zvedá a klesá hrudník, jak se za zavřenými víčky rychle pohybují oči a hlava se míhá zleva doprava.
Zapřel se o kolena, odložil žínku na stůl, narovnal se a povzdychl: "Nikdy tě s sebou nevezmu násilím."
Dveře hájenky se prudce otevřely. Anděl zmizel a chlapec s vyjeknutím otevřel obě svá víčka, zatápal do vzduchu, zapřel se o oprátko. Posadil se.
Hajný s nelibostí sledoval chlapce i třpytivou mlhu, která po andělovi zůstala.
Písmák