Bylo to JEN PŘÁNÍ

 

Bylo to JEN Přání

 

      „Přeji si být neviditelný,“ zasmál se malý chlapec a odběhl se schovat za lesní cestičku.

 

 „Ty kluku jeden,“ pomyslel si děda. „Jak to udělat, abych tě neviděl,“ usmál se a sledoval tu malou hlavičku vykukující zpoza stromu.

 

„Kdepak asi ten kluk je?“ říkal nahlas a díval se schválně jiným směrem. „Kampak se mi asi schoval?“ divil se naoko a poodstoupil od cestičky dál.     

 

     Nechal ho, aby se schovával, aby přebíhal mezi stromy jako liščí mládě, neohrabaně, ale zvesela, jako by nebylo na celém světě žádné nebezpečí, jakoby se tomu mláděti nikdy a nic nemohlo stát.

 

     „Dědo, dědo, kam se to pořád díváš!“ volalo to mládě s modrýma očima.        „Já jsem tady, copak mě nevidíš?“

 

„Nevidím, ty kluku jeden, nevidím!“ volal děda v žertu zpět a zatočil se jako figurína na opravdové pouti.

 

A to mládě poskakovalo v lese a cítilo se tak neohrožené, tak pohádkově silné, že by ses tomu musel smát.

 

     Hráli si tak dlouho, až mládě uvěřilo, že je opravdu neviditelné a hra ho bavila tak moc, že úplně zapomnělo, jak zrádná dokáže být noc, když přistihne mláďata osamocená v hlubokém lese.

 

     „Pojďme už domů,“ volal vysílen smíchem děda, chytl toho darebu do svého náručí a bezpečně odnesl do ohněm vyhřátého stavení s petrolejovou lampou, do stavení s vůní bramborové polévky a palačinek plných borůvkové marmelády.

 

„Babi, babičko, to je dobrota,“ zvolal ten nezbeda už mezi dveřmi.

 

 

 

     Jak romantická doba Haliče počátku 20. století!

 

 

 

     Stíny v lese se i dnes prodloužily a šero překrylo denní světlo svou barvou. Nízké mraky se proplétaly labyrintem zákopů, které zde vyhloubili lidé. Unavení špinaví vystrašení lidé, kteří v nich polehávali a nechali si zdát o spánku, který jim tak ukrutně chyběl. Jak málo let stačilo, aby se všechno kolem změnilo!!

 

      Jeho modré oči pod přilbou zamrkaly. Věděl, kde je, věděl, že je blízko toho pohádkového lesa, kde býval neviditelný. On ten les cítil. Ta vůně bramborové polévky a palačinek naplněných borůvkovou marmeládou mu zřetelně dolehla  k nosu. Ležel přitisknutý k zemi, k té pohádkové vůni, a sbíral odvahu udělat  nemožné.

 

      „Bodáky nasadit!!“ ozvalo se z hloubi lesa za ním.

 

Zvedl hlavu. Nebe neviděl, bylo šero jako tenkrát, když ho děda pevně chytil a nesl domů. Jako tenkrát, když ho objal, jako pírko ho vyzdvihl do svého teplého voňavého náručí a utíkal s ním do bezpečí domova.

 

„Vpřed!!“ zavelel hlas. Masa lidských těl se vysunula nad hranu zákopů a řítila se vpřed. Pokolikáté už? A kam až dnes doběhne?

 

      „Přeji si být neviditelný!“ zakřičel a rozběhl se s ostatními.

 

      „Dědo, dědo, kam se to pořád díváš!“ vykřiklo to mládě s modrýma očima.     „Já jsem tady, copak mě nevidíš?“

 

„Nevidím, ty kluku jeden, nevidím!“ zdálo se mu, že slyší, když se sražen kulkou tentokráte on zatočil jako figurína na opravdové pouti.

 

---