JAK CHODÍM KOLEM ZAKRSLÝCH LIP

JAK CHODÍM KOLEM ZAKRSLÝCH LIP

Občas chodím ulicí mého dětství. Chodím tam rád. Sice to zrovna není nejhezčí část města, ale hezkou ji dělají vzpomínky… Tamhle jsme měli tajnou schránku, tady jsme skákali s klukama do písku, tady jezdili s auty na ovládání a támhle stál ten domeček cestářů, o které už jsem minule psal.

Ale dnes chci psát o něčem úplně jiném.

Před jedním vchodem v té mé ulici mají zasazené zakrslé lípy. Ani bych nepoznal, že jsou to lípy. To až z tvaru listů. Vůbec jsem netušil, že tak lze lípy upravit. Abych se přiznal, já jsem z nich vždycky smutný. Ne, že by nebyly ty malinké lipky hezké a uznávám, že normální vzrůst  by se sem nevešel a asi ani nehodil. Ale stejně…

Lípa je tak nádherný strom… Kousek před Mimoní mají podél cesty vedoucí do krásného gotického kostela stromořadí lip. Šel jsem tam jen párkrát, ale pokaždé jsem byl zasažený mohutností, vzrůstem, košatostí korun, zkrátka tou velebností. A tím zvláštním světlem prozařujícím listí.

A lípy na návsi v Chlumu u Sedlčan, odkud pochází moje žena Dáša, ty vám voní! Když je horký začátek léta a vzduch sluníčkem těžkne, dosedne na vás vůně lipového květu a přenese vás do dětství, kdy vám babička dělala lipový čaj s medem a vyprávěla vám pohádky.

Ale nejsilnější zážitek s lipami mám z Německa. Přesněji z Lužice, což pocitově vlastně ani Německo není. Tam, kde je legendární Ochranov dávné Jednoty bratské a pobělohorských utečenců, tam mají nejoptimističtější hřbitov na světě. A já se vám přiznám, že na tomhle hřbitově jsem nejen dojatý - kdo by nebyl! Například u hrobu Christiána Davida, mého velkého hrdiny – ale taky se směju a obojí zároveň. O tom se nedá psát, to musíte vidět. A tady jsou všude lípy, jak si je čeští a moravští evangelíci přiváželi z domova a tady zasadili, rozšířili a o ně pečovali. Aby byli tak trochu více doma. Aby tuto zem obsadili, proměnili ji a zabydleli se tu.

Jako pan učitel prvního stupně základní školy jsem dětem vyprávěl o našem národním stromě a pak jsme jednu lipečku s dětmi vysadili na školním dvorku. Jestlipak tam ještě je? Jestlipak si na to některé z dětí, které jsem měl možnost učit, vzpomene?

A teď ty lípy zakrslé… zmrzačené. Nikdy nevyrostou do plné krásy. Nikdy! A já kolem nich chodím a jsem smutný za ně.

Kdybych měl někdy pozemek, vysadím lípu. A budu každý podzim uklízet trpělivě ty hromady listí. Ale čaj z lipového květu si jdu uvařit právě teď! Babičko moje drahá…