Abeceda

A sakra

Blbej den, zase

Co s tím?

Dlouze se zadívám přes zčeřenou hladinu Vltavy obarvenou zapadajícím sluncem.

Energičtí běžci, pro něž by možná nebyla škoda použít ani výrazu extatičtí, mou frustraci ještě zhoršují.

Frustrace, parťák posledních dní nebo snad déle, bylo to vlastně někdy jinak? 

Gól do vlastní brány, Terezo.

Hlas, který mě v mé vlastní hlavě tím nejzákeřnějším způsobem šikanuje, ví přece, jak na mě, se rozchechtal.

Chytrák, zase má navrch a jinak už to asi nebude.

I kdybych prošla všechny terapie světa, meditovala do zbláznění a myslela víc pozitivně, než se v dnešní době sluší vůbec říkat nahlas, nezbavím se ho.

Jak s tím žít?

Konečně se odtrhnu od pohledu na vodu, která mě vždycky tak děsila, ukončuju tak aspoň jednu z fází svého masochismu a rozcházím se. 

Letní večery už jsou dávno pasé.

Musím přidat do kroku.

Na displeji telefonu svítí čas, který by ještě před pár týdny sliboval dlouhé minuty, možná i hodiny slunečního svitu.

Ovšem ne teď.

Po červeném nádechu přechází svět do odporné šedi stmívání a já už téměř běžím, abych alespoň téhle tmě unikla.

Quo vadis?

Rázem se zastavím.

Slyším tu otázku tak jasně, jako by najednou zazněla z amplionů na každé lampě v zšeřelých pražských ulicích, které mají ještě pár chvil, než je právě světlo těch lamp změkčí a promění znovu na běžné třídy.

Tep se mi zrychlí, ale nemůžu se hnout, jsem tou otázkou naprosto paralyzovaná.

Ubíhající čas jako by najednou neexistoval. 

Všechno se zastavilo a svět se najednou zprimitivnil jen na ta dvě slova.

Wagnerovy opery jako by najednou měly být pouze holými tóny.

Xylofon, který vezme do ruky neopatrné dítě a paličkami bezmyšlenkovitě drtí klávesy.

Zastavení. Zoufalství. Zemřu? Zemři! Zen...