Dole

Dole

Uspali ho a odešli za svým.

             Dětský pokoj, zakletá komnata plná tmavých koutů, barevných světel, fantastických obrazců, okno do jiného světa. Oči dokořán, hlava plná zmatků, strach a zvědavost. Poházené hračky, změť tvarů, lákavých nápadů a myšlenek jinde.

Dětský pokoj uprostřed jasné měsíční noci.

             Objevil se.

Chlapec se otočil. Pohladil ho a přitiskl k sobě.

„Hodný pejsek, že přišel“, řekl mu. „Kde jsi byl celý den? Bál jsem se o tebe!“

Pes seděl, vrtěl sebou a snažil se porozumět.

            „Já vím,“ říkal potichu. „V zahradě je to lepší, viď. Když já ale nesmím ven. Táta to zakázal. Už tolik dětí se ztratilo. Musím být doma. Škoda. A přitom já bych se určitě neztratil. Nejsem malý! Ty děti byly hloupé, že se ztratily. Já bych to neudělal. Ale táta mě stejně nepustí. Ani do školy. To je fajn, jenže ty si utečeš a já jsem tu sám. Úplně sám. Prohlížím si knížku, jsou tam obrázky, ale obrázky mlčí, nehýbou se, nesmějí a to je smutné. Chtěl bych, aby se hýbaly. V jedné knížce, táta říkal, že už je stará, jsou děti na pustém ostrově. Úplně samy. Bez táty a mámy. A nikdo jim nic nezakazuje. Jsou venku, venku mezi stromy a nikdo je neustále nehlídá, nevolá na ně, nekárá. Ty se máš pejsku, ty si běháš. Ale já?! Co se ztratilo první z dětí, je táta jako na trní. Máma mě zamyká v pokoji a nesmím se dívat ani na televizi. Ale já stejně vím, že se jich ztratilo už čtrnáct. Sousedka to říkala. Slyšel jsem jí!

Ty jsi hodný pejsek. Hodný pejsek, že jsi přišel. Alespoň ty.“

             Chlapi z okolí, snad už po sté prošli celý les v údolí. Pramice křižovaly řeku a snažily se dopátrat pravdy. Hrůzné pravdy! Celé městečko bylo na nohou, do hledání se zapojili snad všichni dospělí.  Ale bez jediného výsledku.

První z dětí se ztratilo už před čtrnácti dny. A nic. Pak druhé, třetí, čtrnácté. Každý den. Jedno! Samí chlapci. Nad celým krajem zavládl strach. Policie krčila rameny. Ženy byly zoufalé. Otcové bezmocní. Svět zpozorněl a věstil senzaci. Vrah?!!

 Kdosi tvrdil, že viděl podivného starce. Dlouhé, bílé vousy a vyřezávaná hůl. A pak?! Zmizeli. Děti i stařec. „Nepravděpodobné“, říkala policie. „Kontroly na cestách by ho odhalily“. „Nemožné“, říkalo se v městečku. „Museli bychom ho spatřit i my!“ Záhada! Strašná záhada.

Les ani řeka nic neprozradily. Nic nevydaly. Prošlo už tolik dní a dětí bylo čím dál víc. Čím dál víc! Dnes to byl patnáctý den. Celé město se děsilo další oběti. Kdo?!

Škola byla zavřená, děti doma, matky s nimi a otcové hledali v lesích. Celé městečko hledalo a ……… a čekalo.

             Dloubl do něho čenichem. Poslouchal, co říká a snažil se rozumět. Čenichal a cítil. A on? Stále mu vyprávěl. Přinesl všechny obrázkové knížky a ukazoval mu je. Jednu po druhé.

            „To je princezna, to je drak, statečný kůň, nebojácný rytíř, opravdové nebezpečí, tenhle je zlý, podívej ten nos! A tenhle? Toho mám rád. Má krásné oči. Vidíš, jak se usmívá? Jak rád bych něco takového prožil ..!

Otevřel poslední z knih. Tajuplný, pustý ostrov, bičovaný divokým větrem. Hrstka dětí u malého ohně, plná očekávání věcí příštích. Pes zavětřil a naježil chlupy.

            „Co je ti?“ zeptal se ho. „Co je ti, pejsku?“ Prohrábl mu srst a ucítil poryv větru. Silný, chladný. Podíval se mu do očí a zahlédl nekonečné moře. Dobrodružství!! Obrovské, dlouhé, strastiplné dobrodružství z obrázkové knížky. Divné tušení! Mrazení v zádech!

Nelekl se. Necouvl ani o píď!

Pes divoce zaštěkal a vyběhl do dveří. Díval se za ním. Pes nepřestával štěkat. Dlouze, úpěnlivě, toužebně.

„Proč štěkáš?“, zeptal se ho.

Pes se na něho otočil, trochu smutně se podíval, jako by mu bylo líto, že mu nerozumí, ale štěkal dál.

„Co tam vidíš? Kdo je tam?,“ naléhal na něj.

Odložil svou velkou obrázkovou knížku a šel se podívat.

Na zahradě stál stařec. Dlouhé, bílé vousy a vyřezávaná hůl. Trochu se ho lekl. Vzpomněl si, co říkala sousedka. Vzpomněl si, co zaslechl.

            „Kdo jste?“, zeptal se ho.

            „Ty mě nepoznáváš?“, odpověděl mu stařec.

            „ Asi ano“, řekl, „ale …, ale nemůžu si vzpomenout.“ „Nevím, nevím, kdo jste.

Stařec se usmál. Tak zvláštně. Tajuplně.

            „Určitě Vás znám. Jenže odkud? Řekni!“

 „S kým si to povídáš?“, zavolala na něho matka a nakoukla do pokoje. Přehlédla starce, jakoby tu vůbec nebyl, zakroutila hlavou a zavřela dveře.

„Ona Vás neviděla?!“, podivil se.

 Stařec jen pokrčil rameny

             „Opravdu Vás neviděla?!“, podivil se.

            „Jak říkáš tomu psu?“, zeptal se ho stařec.

            „Neříkám mu nijak. Zatoulal se sem, tak snad Tulák.“

            „Ten pes, to je Fan“, řekl stařec.

            „Proč?“

            „ A ty jsi Dole!“

            „Proč?“

 Divné mrazení, divoký vítr, otevřené moře, malý ohýnek a kolem něho tlupa dětí. Čtrnáct dětí. Čtrnáct chlapců! Stará obrázková knížka plná dobrodružství.

Ukázal mu ji.

            „Chybíš jim, Čekají na tebe!“

Porozuměl mu. Pochopil!

Otevřel oči plný úcty a obdivu.

            „Vy jste! Vy jste …..!“, zakoktal se.  „Jules Verne,“ vydechl nakonec.

 Stařec se usmál a pohladil ho po vlasech.

             „Tak jděte, utíkejte“, řekl jim.

 Pes, Fan, zaštěkal a Dole zalapal po dechu.

             Byla jednou jedna stará, obrázková knížka plná dobrodružství. Tajemný, pustý ostrov, bičovaný divokým větrem. Malý ohýnek a kolem něj tlupa dětí. Čtrnáct dětí!! Ne ……..!  Patnáct dětí a pes.

 DVA ROKY PRÁZDNIN.