Dřevomorka 4/5

Doptávali jsme se Milčiných sourozenců, co by tomu řekli, kdybychom prodali bortící se chaloupku za únosnou cenu Milce na splátky a ona by čtyři pětiny té ceny splácela rovnou jim j­ako našim budoucím dědicům. Odmítali o tom mluvit, avšak i z těch lakonických odpovědí jsme vyrozuměli jednohlasé: Jestli chcete Milce něco dát, je to vaše věc, udělejte to a nás do toho nezatahujte, my si žádné nároky na váš majetek neděláme.

Rozhodování zůstalo na nás.

Než naše milá rodinka z Čech příště přijela, bylo rozhodnuto: Když Milka o svůj „jediný domov“ tolik stojí, ať ho má. Bude to však danajský dar, ten jí nikdo nebude závidět, každý si umí představit, kolik v něm utopí peněz, kolik ji bude stát starostí a energie.

S dálkovým požehnáním sourozenců tedy od notářky odcházela jako čerstvá majitelka nemovitosti. My – její břemeno na dožití – j­­sme jí slíbili, že dokud staré kosti udržíme pohromadě, nepřestaneme se o dům a zahradu starat.

Pepa svůj slib splnil. Přijel s plně naloženým přívěsem a dal se do práce. Sbíječkou půl dne ohlušivě rachotil – za mnohonásobného odrazu od lesů, strání a zdí nejbližších stavení –, n­ež se mu povedlo betonový dekl rozbít. Pak se dal do kopání. Ploché kameny nejrůznějších velikostí vyhazoval z jámy na trávník a Danek je rovnal podél rozkvetlé skalky.

Babička se už smířila. Věděla, že přichází konec její zahradní idylky.

Jámu bylo třeba vykopat do dvou metrů, a ty představovaly na tak malé ploše pro umístění dvou sudů hrozivou hloubku. Stěny se bortily, zemina sypala. Byla to vysilující otročina. I ten křesťansky vychovaný Pepa si od plic ulevoval, vypouštěje z úst ta nejsprostší slova. Zřejmě mu to pomáhalo. Už večer v jámě usazoval předem připravené sudy. Pospojoval je hadicemi, jeden napojil na trubku, co čněla pod oknem z koupelny, druhý na coulovou hadici, již se mu asi po hodině šťourání podařilo prostrčit způli ucpaným kanálem až do septiku.

Vše bylo připraveno ke spuštění. Počkáme do zaschnutí spojů, čili do zítřka.

Na pečlivě udržovaném trávníku vedle jámy se tyčila hromada vykopané zeminy plné kamenů. Až bude zčásti vrácena do jámy, aby vyplnila prázdno mezi sudy, a zčásti na kolečkách odvezena na pastvinu, bude se zde míchat beton. Lopatami, pěkně postaru, přímo na svěžím pažitu.

Ach ne, jenom ne litovat, je to teprve malá ukázka, co dvorek a zahradu čeká, až dojde k rozebírání houbou rozežraných zdí a stavění nových.

Náladu nám pozvedal dvanáctiletý Danek, z něhož vyrůstal přeochotný pracovník, přímo dříč. Sledovali jsme jeho dychtivost a připomněli si s úsměvem, jak se před pár lety sešla celá banda sestřenic a bratranců, podávali si nádoby s dešťovou vodou ze sudů, přední voj zaléval kytky, na které babička ukazovala, a milý Daneček, ze všech nejmenší, s pocitem nesmírné odpovědnosti, rudý a celý říčný kmital s vyprázdněnou konví a kýblem od předního konce podavačů k zadnímu a zas pro ně zpátky a všichni ho obdivovali a chválili. Se stejným elánem dneska pomáhal Pepovi.

Složité zařízení čističky, založené ovšem jako všechno ve fyzice na jednoduchém principu, jsme druhý den              v­yzkoušeli.

Voda dopadající z kanálku pod koupelnovou podlahou do prázdného sudu v podzemí zpočátku dutě zvučela, bylo to nezvyklé, tajemné. Příští den zněl odtékající proud tišeji a ještě tišeji, až nakonec odtud žádný zvuk nepřicházel… Vzrušení dostoupilo vrcholu, čekali jsme na příští okamžiky: Je tam dole všechno v pořádku? Bude voda přetékat z druhého sudu trubkou do septiku, tak jak má? Nezačne se tlačit jímkou v koupelně nahoru?

Pepa ten nápor na nervy nevydržel, nenápadně se vytratil.

Voda tichounce odtékala a odtékala… Napětí povolovalo… Až docela povolilo a všichni si oddechli: Odpad funguje.

Pepu jsme přivolali ze zahrady a zahrnuli ho nehynoucí slávou.

K řešení zbýval jen jeden, zato daleko nejtvrdší oříšek: dřevomorka.

*

Občas se vracíme k otázce, proč vlastně Milka na tom domku tolik lpí. Ona! Nejpotulnější tulačka ze všech! Proč jej prohlašuje za svůj jediný domov? Vždyť tenkrát, kdy jsme se přistěhovali a právě porodila Danečka, k­řehké nedonošeňátko, k němuž byla zcela připoutána, tenkrát v těch rozhodujících začátcích to zde vůbec nepoznala, neúčastnila se žádného z radostných setkání, jichž tu býval nespočet, dozvídala se o nich jen z vyprávění. Tak proč? Kdy se mohla do tohoto místa tolik zamilovat? To je nám záhadou.

Jen jednou, s malinkým­­ Danulkou v náručí a o pět roků starším Jarečkem – tím v­yplašeným ptáčetem, co se bálo velkého světa – jako klíště přilíplým k noze, v­ystoupala do poloviny Ďáblova kopce. Tam pohlédla za sebe přes údolí do protějších lesů – a­ zůstala v ohromení stát. Pod těmi temnými lesy se v mírných obloucích táhly pruhy mezí zarostlých kučeravými listnáči a ohraničovaly světle zelené díly, c­o chalupa, to vzhůru k lesu běžící pásek pastviny, nahoře krajem lesa rovně uťatý. Ty meze byly jako písmena abecedy, dala se z nich složit slova a ta slova, která ona teď četla, musela hlásat něco netušeného, nezměrného, něco pro ni rozhodujícího, viděli jsme jí to v očích. Zahrnula nás výčitkami:

„Proč jste mi tu krásu tajili, proč jste mě sem dávno nevzali? Všichni už tady byli. Kde jsem byla já?“

Ach ano, tenkrát se to muselo stát! Tento jeden pohled z přehledné výšiny do petrovického údolí vyryl v jejím podvědomí stopu. Hlubokou. Nesmazatelnou. Navždycky.

Stála tam vedle nás ohromená, bezradná, ověšená svými dvěma ratolestmi a my jsme jí neměli jak odpovědět.

Když se její mamince po chvíli vrátila řeč, špitla přidušeně: „Můžeš sem přece přijít, Miluško, kdy chceš, a vždyckys mohla, vždyť to víš. Nebo jsme ti v tom bránili?“ Tak se dožadovala ujištění, že její nespravedlivé výčitky jsou pouze otázkami řečnickými a nejsou doopravdy určeny nám. „U nás máš vždycky dveře otevřené, a vždycky mít budeš,“ mluvila naléhavě. Myslela to doslova, přála si to pro sebe i pro ni z celého srdce…

Ale byla to těšínská jablíčka. Roky běžely a Milku zavály daleko. Počet příležitostí k překročení našeho prahu zaostával příliš za sněním a přáními. Když někdy, zřídka ta příležitost přišla, nemohla se jí dosytit.

Tak je to dodnes. Nikdy žádné jiné místo nemůže přijmout za svůj domov, je připoutána jen k tomu jednomu. Jen tady dohání a­ stále­ dohnat nemůže, čeho se jí v hladových časech nedostávalo.

*

Jak se potom divit, ž­e se Milka s takovou vášní rozohnila, k­dyž jí mamka zcela vážně navrhla, aby ten houbou prolezlý barák prodala a o utržené peníze se podělila se sourozenci dřív, než se zadluží marnými opravami.

„Nikdy! Nikdy ho neprodám, už si to pamatujte! My ho opravíme,“ stála si na svém a oči jí blýskaly.

„Já se jen bojím, Miluško, aby ti do té doby nespadl na hlavu.“

Zasáhl Pepa: „Přijedu sem na tejden nebo dva, horní zdravý trámy podepřu, zdi po kouskách rozeberu, vybetonuju základy a postavím nový zdi z tvárnic. Houbu odříznu od zdroje výživy a bude pokoj, bez dřeva v zemi zahyne.“

„To chceš říct, že to budeš dělat sám?“ zeptal jsem se.

„Já si všechno nejradši dělám sám, mám při práci klid, nikdo ode mě nic nechce, nikomu nemusím nic vysvětlovat, krásně si odpočnu od všech starostí. Ani vy si starosti nedělejte. Když budu potřebovat, zavolám si Milušku nebo Daníka.“

Jana zůstávala skeptická: „Jsi dospělý myslící tvor, snad víš, co děláš.“

Pepa mě požádal, ať nepořežu všechno dříví z lesa, s jehož kácením mi v zimě on a kluci pomáhali, ať nechám rovné kmeny na podpěry.

Souhlasil jsem. I mně bylo líto spálit všechno v kamnech.

Když odjeli, zkrátil jsem rovné javorové a jasanové kmeny na přiměřené stavební délky a pořízem je odkornil. Ve svahu nad brankou jsem malý plácek zkopal do roviny, kmeny na něj dovlekl, srovnal na podklady a z dolní strany zatloukl železné pruty proti skutálení. Tady si vysychejte.

Do zedničiny se Pepovi ve své osmdesátce plést nebudu, to by ani nepřijal. Mně pro dokonalou nepohodu stačí, že se jí zúčastním pasivně.

Jenom nevím, jak se s tím budu srovnávat. Já, starý konzervativec, který nechce nic měnit, pro něhož je pohromou i nepatrný přesun nábytku a před nímž se ani slovo malování nesmí vyslovit.

Dost­ jsem už zažil, teď chci mít klid, počkejte, až tu nebudu – t­­ak v panice odrážím každou hrozbu změny.

A teď najednou mám přežívat nutný čas – a nebude krátký, to rozhodně ne – v­ domě, kde bude všechno naruby!    C­o se změnilo, že jsem ochoten připustit soužití s kdovíjak dlouhým provizóriem, plným špíny, prachu a stavebního ruchu?

„Neboj se,“ snaží se mě Pepa uvést do klidu, „vás dvou se to nedotkne, ložnici vám přestěhujeme na druhou stranu, do pokojíčku, tam budeš mít klid, i k psaní. Až s tím budu hotov, vrátíte se. A do lepšího.“

Asi neposlouchal, co jsem říkal: že tam klid mít nebudu, a vůbec už ne k psaní.

„No právě. Až budeš hotov,“ podotknu bezbarvě.

„Pospíším si.“

„To nezáleží jen na tobě, milý Pepo.“

Nechci mu brát elán, ale střízlivě si představuji, co na tu dálku, až z jižních Čech může a co nemůže.

Zdává se mi sen: Kéž ta shnilotina ještě chvíli vydrží, aby se do ní nemuselo za mého života vrtat!

Ach ano, co bych za to dal!

Tak si oklikou přes marné snění zvykám na smír s nevyhnutelnem. Snad čekám zázrak. Snad že se chátrání chalupy samo od sebe zastaví. Snad…

Nevím, na co čekám.

Jana mě překvapuje náhlým klidem. Jako by i ona čekala. Má něco za lubem? Myslí vážně tu svou Austrálii?

Ne, to jistě ne.

Ale když je klidná ona, proč ne já?

Žijeme jako dosud. Oba něco čekáme. Asi ten zázrak.

*

(dokončení)