Světlo, tma

Žárem do mrtě vykořeněné duše

pálíš i to poslední stéblo,

kterého ses stejně vždy pohrdavě

odmítal chytit, nepři se,

kopeš, dávíš se něhou ze slevomatu,

pach hrůzy v nebesích zrozené,

láska na inzerát hoří líp, než kerosin,

ty však nikdy nevzlétneš,

přestože křídla pořídil sis v konzumu

s flaškou levné pálenky, s úšklebkem

lokáš vlastní beznaděj coby

vizi předem promarněné budoucnosti,

v kapkách v šitých do víček očních

vzteky vyrveš a roztříštíš skrz skleněný plást,

modlíš se ze zvyku, z principu, nebo jen

z trapného pocitu opodstatněného,

případně v opičce si pořízeného strachu,

smrdíš nejistotou a to se trestá životem,

ten vyměnil jsi v zastavárně za smrt,

pohledem do očí, žensky rádoby nevinných

žehnáš, doufaje v alespoň v jediný

pravý důvod vlastního upotřebení,

každý lok vychutnáváš si jako poselství,

ty však pádem klesáš ještě dříve, než

rty stačíš omočit si ve vlastní šťávě,

propadáš se skrz pohrdavě a zpupně

tvářící se rozkoš, slízanou kdesi a komusi

z jeho tíhou života ustarané tváře,

roboticky usrkáváš sklenku za sklenkou,

pro kvalt kolotočem roztočený boj,

netroufáš si už ani na moment snít,

světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma.

27.10.2017