Diskuze klubu: Sto sonetů Lauře

Moc pěkné, Laurinko! Petrarcu mám rád a četl jsem všechny sonety- pro srovnání česky a německy. Ano, fyzická láska je mnohdy cestou k vyšší metě, lásce Universa. Kapánek tady vyzrazuji pár okultních tajemství, která bývají skryta,ale nevadí. Tedy klobouk dolů, nevěděl jsem, že psychologie je už tak daleko. Já jsem učinil cestu opačným směrem, což nemíním rozvádět. V každém případě, děkuji za vzpomínku na toho renesančního mistra, neb ho tak můžu směle nazvat. Salve in Eterniam,Alan

Už mlčí vítr, nebesa i zem a všechna zvěř i ptactvo dřímá v hloží, už krouží tmou noc s hvězdným kočárem ona, moře bez vln odpočívá v loži. A já bdím, štkám a před sebou mám stále ji, své sladké sužování, válka mě ničí, hněv a žal mě rvou a mír mi dá jen pomyšlení na ni. Tak z téže jasné studny pramení sladkost i hořkost, kterou polykám, táž dlaň mě hojí a hned ranní zase. A nemá konec to mé trápení: tisíckrát za den hynu, ožívám, protože mám tak daleko k své spáse. (Francesco Petrarca) taktéž

Láskou nazýváme ve skutečnosti celé spektrum vztahů mezi nebem a zemí. Na té nejpozemštější úrovni je láskou sexuální přitažlivost. Tady se mnoho z nás zasekne, protože naše podmíněnost zatížila naší sexualitu všemi druhy očekávání a potlačování. Ve skutečnosti je největším "problémem" naší sexuální lásky to, že nevydrží moc dlouho. Tepve tehdy, když jsme schopni tento fakt přijmout, ji můžeme skutečně oslavovat takovou, jaká je - uvítat ji, když je tady, a s vděčností se s ní rozloučit, když odejde. S tím, jak budeme dozrávat, můžeme začít ochutnávat lásku, která je za sexualitou a která respektuje jedinečnost toho druhého. Začneme chápat, že nám náš partner často složí jako zrcadlo, odrážející nepoznané aspekty našeho hlubšího já, a tak nám pomáhá stát se celistvými. Taková láska je založena na svobodě - ne na očekávání nebo potřebě. Její křídla nás nesou stále výš, k univerzální lásce, která vnímá vše jako jediný celek.

FRANCESCO PETRARCA: A ON NAPODIV ŽIJE DÁL, ODSOUZEN TOLIKO K BOLESTI, STEJNĚ JAKO JEHO LOUTNA Ty oči, k nimž se vroucně vracela, má píseň: paže, ruce, nožka malá, ta tvář, jež od davu mě dělívala, až změnila mou mysl docela, vlas, který linul zlato do čela, ústa, v nichž úsměv archandělský sálá, jímž pokaždé se země rájem stala... To vše je už jen hrstka popela. A jen já bídný trapně dále žiji, na moři sám, bez milovaných hvězd, loď bez kormidla, do níž vichry bijí. O lásce sladké dozpíváno jest, vyprahl pramen známých melodií. A loutnu svou mám už jen pro bolest.