Stalo se v naší vesnici Krkmagiezanohu

Jednoho rána přišlo do našeho kraje svítáníčko, po 4582 letech vyšly rovnou tři slunce najednou, naše vlastní slunce se potkalo s jiným a společně si pod rouškou tmy udělaly malé sluníčko, které jsme pojmenovali Kventin. Toto nenadále světlo přineslo mnoho potíží, popudilo množství démonů, kteří se stali ve světle úplně nesnesitelní. Najednou naše děvčata už nechtěla spát po nocích v otevřených rakvích s upíry, ale chtěla mladíky, krev a mlíko. Ty zatím přestalo bavit se mlátit v brněních ve válce, která začala před 4581 lety, po prvním roce kdy nevyšlo slunce.

V hospodě u píva dali jsme hlavy dohromady co jako s tim, z mladíků se mezitím stali kováři, kteří z brnění dělali podkovy a nabízeli za zaváděcí ceny zubařské služby široké veřejnosti. Když už skoro padala pod stůl hostinská Půlnoc a Kventin na obloze dělal zrovna tou dobou psí kusy, napadlo už nevím koho, že by možná pomohl "nějaké ten švarné kózelnik vímytač", jak se vyjádřil nakonec stréco Ljuba co už něco pamatoval, momentálně žil se třema sukubama, které musel živit a tak k práci na poli si přivydělával drobnou zlodějinou a jeho manželky občas za úplatu přijaly přespolní pod střechu. Stréco Ljuba je hlava, shodli jsme se po čtyřech frťanech mochomůrkovice, pozvem si toho vímytače, aby vímétl ty upíry co nám tak pili krev.

Jakmile po dni bez noci přišel další den, protože na obloze bylo od tý doby co se tam poflakovalo trojsluncí hrozný dopuštěníčko. Tak toho rána co jsme se u nápadu s vímytačem skárovali pod obraz probrala nás ránama koštětem hostinská Půlnoc, že z nás vymámila všechny zlatý z prkenic a prý, ať táhnem nasávat někam jinam, ale že nás ráda uvidí, když splašíme další zlatý.

Stréco Ljuba už to zatím s manželkama smolil sám:

"Vážené vímytače, potřebujem všecky vaše kózla do naši dědinó, neb souží nás chasa oupírská. Ta kaňka, to není podpis, ten až nížojc. Ljuba s manželkóma v posteli."

Zatímco my jsme šli do lesa na mochomůrky Zelenkavé s růžovýma ťupkama, tak stréco Ljuba po té co věnoval chvíli manželkám v ložnici, odevzdal dopis na poštu, odkud putoval našim dostavníkem kostlivců do hlavního města Prašan, kde bydlí ti nejlepčí vímytači. Měli jsme štěstí, že se v Prašanu rozhodl vzít jeden z vímytačů na milost náš případ a zabývat se jím. Měl krásný koniska, byli úplně při životě, ne jako ti naši kostliváci. Zase my nemáme zadělaný ulice jako v Prašanu. Tuhle nám to vypravoval stréco Ljuba, musel až do hlavního města k sódu, když ukradl tři dušičky vodníkovi Břečťanovi, kterej ho sprostě naprášil až do Prašanu. Naštěstí stréco Ljuba je hlava otevřená a prohlásil u toho sódu, že si spletl ty hrníčky s vajíčkama. Sódce byl bodrý chlapík a tak stréco Ljuba vyvázl bez trestu. Pak nám stréco Ljuba vypravoval jak šel Prašanem až po kolena v koňských hovnech a že ho už k matičce měst nikdo nedostane, že v těch hovnech se nedá ani pořádně loupit a tak to tam mají drobní a příležitostní zlodějíčci tuze špatný.

Když dorazil švarný vímytač až k nám, hnedka jsme se mu obdivovali, aby nám ještě neutek. Byl moc hezky ustrojenej, zatímco u nás se oblečení nosí dokud samo neupadne, tak v Prašanu to chodí docela jináč. Měl na sobě černej plášť, na hlavě klóbrc velkej jako hrnec, rukavice, vysoký boty, gaťata a když si sundal ten plášť, tak pod tím měl vestu a košulu, všechno v černým, aby mu to hezky ladilo k černým vousiskám a vlasům. Všichni jsme mu říkali jak moc mu to sluší, ale von, že pracuje jenom za peníze a že na nějaký ty řečičky nedá. Však my taky děláme za peníze, v každým druhým stavení se dělá mochomůrkovice, protože mochomůrky rostou i za úplný tmy a navíc mochomůrka ve tmě krásně světélkuje, proto se tak dobře pije.

Stréco Ljuba tak zvláštně na něj zíral, až z něho vypadlo, že vypadá jako ten Fun Halsing a taky že jo, byl to Fun Halsing. Všechny nás těšilo, že do naší díry, jak ji nazývali všici co nebyli od nás zavítala taková vzácná návštěva. Dalo nám to strašný práce, ale nakonec jsme sehnali deset zlatých, jeden knoflík a stréco Ljuba pozlatil dvacet nikláků, který jsme uložili pod ty vopravdický zlaťáky do váčku pro Fun Halsinga, abychom ho úplně zmátli. Ozkoušel jeden ze shora, no nepřechytračil nás, taky tu žijeme už nějaký to tisíciletí.

Tak se Fun Halsing pustil do roboty na ty upíry, měl takový moc krásný stříbrný pistole, ale po každým výstřelu je musel nabít, tak radši nosil vždycky dvě. U nás ale panuje dost vlhko, všude bažiny a mochomůrky. Fun Halsing se postavil před jednoho našeho upíra a zmáčkl kohoutek, jako u tý svý stříbrný krasotinky a ono nic. Ty pistole byly asi navyklý na Prašanský podnebí a u nás mu nefungovaly. Zklamanej Fun Halsing nám vrátil váček a tak jsme ho aspoň pozvali na mochomůrkovici, ono tu stejnak skoro nic jinýho než mochomůrky neroste, občas někdo na poli najde starou lopatu, nebo hrnec. My už jsme dávno pili, když Fun Halsing do sebe obrátil první sklenku a hned to s tím seklo, Prašani nic nevydrží, akorát dodal stréco Ljuba. No a od tý doby Fun Halsing žije s hostinskou Půlnocí a s náma chodí na mochomůrkovici.