Vyznání

Bojím se za světla.

Bojím se posměchu lidí, bojím se, že za světla mě snadněji uvidí a budu pro ně stadnější cíl ("Támhle jde, na něj!"), bojím se slunce samotného, protože nemilosrdně odhaluje mou fyzickou podobu, na kterou vůbec pyšný nejsem, nemám světlo rád, protože bere prostor mé fantazii, a naplno ukazuje všechnu tu špínu, zchátralost, oprýskávající omítku (jaktože v Praze chátrá tolik budov, když prý je soukromník lepší hospodář než stát?), zničené lidi bez nálady vlekoucí se do práce a z práce v další dny otročiny, špatně skrývaný vztek z vlastní i cizí bídy, a hlavně beznaděj, apatii a všeobecný marasmus. Je to jako procesí vyhořelých hřbitovních svící krchovem, na který už nechodí ani příbuzní pohřbených.

Zato v noci! Všichni usnou, nikde ani živáčka, kromě prostitutek (jsou neškodné, když se jim vyhneš), pasáků (platí totéž), zlodějů a lupičů (nemívám u sebe nic, co by se dalo ukrást, a dávám to rozedranými hadry jasně najevo), vrahů (většina z nich dělá na zakázku, a kdo by mrhal peníze na to, aby mě zabíjel? Jsem dokonale a důsledně bezvýznamný), opilců a bezdomovců (občas jim hodím nějaký drobák, koupím něco k snědku a poslechnu si jejich příběh - většinou mají co říci a nemají už důvod pořád lhát a hrát divadlo, jako většina "spořádaných občanů"), toulavých psů a koček (nebezpečné jsou jen ty se vzteklinou, a to už poznám), a potom čertů, duchů, démonů, upírů, ghůlů, revenantů, Půlnočního skřeta z Morgensternovy poezie, krále ve Žluté, hraběte Drákuly a Nyarlahotepa, nebo jak se jmenuje - ale ti všichni existují, jen když v ně věříš - stačí přestat věřit, a rozplynou se jako pára nad hrncem. Neříkám, že se jich občas ale neleknu - to ne, občas mě vyděsí doslova k smrti, ale hele....

Pořád je podle mě noc tisíckrát bezpečnější než den. Miluju noc, je to moje černovlasá holka, se kterou se dá nejen spát, ale i donekonečně povídat o všem, a nikdy ti neřekne - to mě nezajímá, jdi už pryč. Nikdy.

Tož tak.