Balda

Balda

      Z dálky to vypadalo jako krocení mořské příšery. Jako zápas s obludou vynořenou náhle na hladině. To víření vodní tříště, to hučení, ten mohutný skřek, který vydávala, a on jediný lovec, jediný spasitel, který je odhodlám ji spoutat a nepustit dál. Ukotvený trajekt připoutaný pevnými lany u velkého přístavního mola.

     Ten muž zůstal o chvíli déle než obvykle a několika slovy zvolanými směrem k obřímu trupu zhodnotil celý den. Námořník schovaný za ocelovými pláty lodě mu odpovídal.

     Desítky turistů se vyvalily do městečka. Zavládl zdánlivý chaos. Auta se řítila ven jako stádo ovcí vypuštěné na jarní pastvu. Nedočkavě, hltavě. Stejně jako se ovce předbíhaly, muži vzrušeně gestikulovali, horká krev plná nedočkavosti, štěbetající ženy, hlasité děti, sem tam troubení aut, posádka trajektu s nevzrušenými až znuděnými tvářemi usměrňující ten příval z moře ven, v jednu chvíli nekonečný, přeci se však ten proud rozplynul jako pára nad hrncem.

     Káva v přístavním baru byla přestávkou toho rytmického vystoupení.

      Druhý proud se pohnul. Tak líný a smutný. Kde skončila jeho energie? Na opuštěných plážích s tisíci příběhů, které se tam odehrály? Po dnech plných slunce a hlučných nocích, nocích plných milování, po dětských hrách a lovení mořských perel, po dobrodružstvích zažitých ve vlnách, po strachu i jeho překonání přišel den loučení a smutného odjezdu.

     Teď to byli námořníci, kteří povzbuzovali a naháněli auta jako stádo ovcí do ohrady. Gestikulovali a volali: „Přidej, pojď, ještě, ještě, ještě!“ Plnili obrovskou obludu jako ústa velryby a pak zaznělo to zaskřípění čelisti obra, který celý ten proud zhltl.

     Muž stál nezúčastněně na kraji mola a s očima upřenýma na širé moře snil své velké příběhy o dálkách a o dobrodružstvích v neznámém velkém oceánu. Z celého davu všech lidí v přístavu na něm utkvěly jen dvě oči. Pro zbytek byl neviditelný. Vedle ocelového trupu obří lodě byl tak malý a nezajímavý. Nebyl její součástí. A přeci…

     Dlouhé hlasité zakvílení lodní sirény a ten člověk se pohnul. Jedním tahem odmotal lano od kotevního mola a hodil je na palubu odplouvající lodě. Nebylo vidět živé duše, lano se přesto samo namotalo a loď uvolněná od pevné země se dala do pohybu. Nejdříve pozvolna, jako by se nic nedělo, chrlila mohutné mořské víry, aby po chvíli dala najevo, že odplouvá, že ten svůj smutný náklad odveze nenávratně pryč. Na palubě stovky oči sledují vzdalující se prázdninový svět a ten jim pomalu lhostejně mizí.

     V celém přístavu zavládlo takové zvláštní ticho. To je konec. Zklidnění od hluku, zklidnění od lidského hemžení. Krámky osiřely, kavárníci otírali stoly, umývali skla a jen vůně pečeného masa naznačovala, že ten klid dlouho nevydrží.

     Muž ještě chvíli postál na místě v rohu mola a pak se klidným krokem vydal do přístavního městečka. Minul kavárnu, minul krámek se suvenýry, minul všechny obchody a ztratil se v křivolaké uličce mířící od moře pryč. Zvláštní člověk, pomyslel jsem si.

      Prázdninový rytmus mě zvedl ze židle v mé oblíbené kavárně a posunul mě o jedno dějství dál. Na toho muže jsem dočista zapomněl.

     Při všech svých cestách jsem si všímal, jak rychle uvykám příjemným rituálům spojeným s místem, které jsem si vybral. K tomuto městečku patřila malá kavárna u přístavního mola s každodenním vyhlížením příjezdu trajektu do přístavu. A tak jsem tam k večeru vždy seděl a pozoroval dění kolem sebe. Je zvláštní, jak jsou si lidé podobní. Jak se jako já, podobní lidé vracejí na podobná místa. Pokývnutím hlavy jsem zdravil své nové známé u sklenky dobrého nápoje a čekal.

      Překvapil mě, když se v klikaté uličce klesající k přístavnímu molu objevil znovu. Nechápete kdo? Ten muž přeci. Pomalým krokem prošel kolem všech stánků a bez zaváhání dorazil na místo v rohu mola. Zastavil se, moře ho dál nepustilo, zvedl hlavu k obloze a dlouze, dlouze se na ni díval. Možná v ní četl, co se stane za chvíli, zítra, za týden, za měsíc; určitě z ní uměl vyčíst víc, než bych dokázal já, protože pro mě byla ta obloha stále stejná, svěže letní a modrá, ale on musel zažít tolik barev nebe! Modré, červené, šedé, rudé, žluté, černé, světlé, tmavé… On musel již zažít tolik odstínů, že kdyby uměl malovat, bude takové barvy míchat dlouhé dny a stejně všechny namíchat nedokáže.

      Z myšlenek na toho člověka mě vytrhlo dunění. Malý bod se záhy rozšířil do rozměru, který bere dech, a skřípění připlouvající ocelové obludy dávalo tušit, že se opona večerního představení pomalu zvedá a herci, zatím přikovaní na lodní palubě, rozpohybují co nevidět další dějství této nekonečné letní hry.                A stalo se tak. Netrpělivost, gestikulace, horká krev plná nedočkavosti.

     A vedle toho on. Pomalými pohyby zachytil kotevní lano a jen jakoby nic zkrotil toho ocelového draka až tak, že zůstal líně se houpající stát na jednom určeném místě. Teď už mě ten člověk opravdu zajímal. Klidný a soustředěný na sebe, na ten krátký a opakující se úkon vedle velké námořní lodě.

      „Podívejte na ty lidi!“ říkali si kolem mě. „Podívejte se na to auto!“ ukazovalo dítě něco v dálce svým rodičům. „Podívejte se na tu motorku!“ říkal někdo další u vedlejšího stolu. Pro ně se dělo něco strašně zajímavého tam při ústí toho ocelového monstra. Jenom tam se soustředily zraky všech lidí sledujících to představení. V zákulisí téhle hry byla tma. Z celého hlediště přístavního městečka jen mé oči viděly toho člověka.

      Obří trajekt ještě jednou zahoukal, odplul do začínající noci a diváci věděli, že pro dnešní den je představení s mnoha herci a kulisami u konce, že je čas odpoutat svou pozornost od tohoto pódia, že je čas jiné zábavy, zvuků prázdninové noci, zpěvu a povídání, mileneckého šeptání, dívčího smíchu a mužských hrdelních barytonů.

      Moje oči toho muže sledovaly. Zastavil se krátce s někým místním, prohodil několik slov, dotkl se letmo svého čela, jako by salutoval, a pak mi zmizel v křivolaké uličce stoupající od moře.

      Zvláštní člověk!!!

      Každý z Vás ví, jak krátká je prožitá letní noc.

      Přístavní ráno malého prázdninového letoviska, to je ospalost sama. Mám tuhle dobu rád, procházím se a pozoruji novou tvář těch samých míst, pozvolný běh příběhů vyprávěných domácími aktéry. Líbí se mi nerozumět jazyku, a přesto poslouchat řeč místních lidí, vidět jejich gesta a odhadovat, co asi říkají… Je to uklidňující a poučné zároveň.

     Celé ty přípravy, celý ten pomalý rozběh míří k jedinému prvotnímu cíli. Každý den ve stejný čas vždy a nekonečně jako osud přijíždí opět ocelový kolos plný lidských příběhů.

     Mé oči mimoděk zabloudily na místo v rohu přístavního mola. Ten člověk tam stál a se svou nekonečnou trpělivostí čekal. Zvuk lodního klaksonu, víření vodní masy u malé přístavní hráze a jistý pohyb toho, který celou tu ocelovou příšeru jedním tahem ukotví. Dnes stejně jako včera, stejně jako před měsícem, před rokem, před lety, stejně jako zítra, za měsíc, za rok a za mnoho let. Klidně, rozvážně, bez chvatu a s jistotou pevného přesvědčení, že v tomto pohybu je ukotveno všechno vědění světa.

      Od té chvíle jsem vždy při příjezdu trajektu na molu viděl jen jeho. To množství příběhů, které každým otevřením a zavřením obrovské tlamy ocelového monstra chrlily dovnitř i ven tisíce lásek, tisíce nevěr, pocitů štěstí i smutku, setkání a rozchodů, to všechno mně vyprávěl on. Nepotřeboval jsem vidět tváře těch lidí, stačilo mi vidět jen jeho tvář.

      Zvláštní člověk. Zvláštní vypravěč, nápověda přikrčená na jevišti a schovaná před zraky všech diváků posedávajících v hledišti, v kavárnách a bistrech přístavního městečka s výhledem na molo.

      Zeptal jsem se na něho jednoho z místních: „Kdo je to? Kdo je ten zvláštní člověk postávající v rohu mola?“ „Nerozumím? Vy se opravdu ptáte na toho muže?“ odpověděl mi se smíchem.

„Ano, opravdu, ptám se na toho muže na konci mola.“ řekl jsem rozpačitě.

„To je přeci Balda. Takový podivín, trochu blázen.“ ujistil mne ten člověk s mírným úsměvem.

     Zarazilo mě to. „Ale vždyť přeci každý den pomáhá kotvit trajekt? To přeci není jen tak!“ snažil jsem se ta slova zvrátit.

     „Oni už mu kolikrát říkali, že to nemusí dělat, že ten trajekt řídí turbínovými tryskami, ale on je tam zvyklý chodit, a tak mu vždycky vyhodí lano a on trajekt ukotví. Poledním trajektem mu vozí jídlo, jako by byl v posádce. Je to prostě už takový zvyk.“ vysvětlil mně ten muž a já přesto nechápal. „On je takový od šestadevadesátýho, prý dostal šrapnelem či něco takového. Tohle přesně nevím.“

      Zůstal jsem jako přikovaný. Všechno zšedlo. Ukřičení lidé, troubící auta, nervozita a spěch na molu. Bylo to otravné. Hloupé poznámky lidí sedících u stolků kolem mě. Nepříjemná gestikulace posádky lodi a stupidní chování lidí v autech! Nuda na každém kroku. Teplé pivo a studená káva.

      Co tu dělám? Na co tu civím? Sebral jsem se a rychle zamířil pryč. Ne, tohle není představení pro mě. Tohle je hloupá hra o jednom dějství.

      Na přístavní městečko padla tma. Celý nesvůj jsem odešel spát a měl plnou hlavu pravdy o tom podivném člověku. O tom člověku, který je blázen. Noc mě ukolébala a ráno mi dalo moudrost, o kterou jsem si tak úpěnlivě říkal. „Blázen? On že je blázen? On, který vypráví ty nejkrásnější příběhy ze všech?“ řekl jsem si a šel na něho počkat. Přišel přesně. Postavil se do rohu přístavního mola a čekal. Trpělivě, nekonečně dlouho čekal na svou příležitost. Ocelový kolos se přiblížil a z lodě spadlo lano. Přistálo mu u nohou, zvedl ho a přesným pohybem ho obtočil kolem přístavní kotvy. Vzhlédl k obloze, prohodil pár slov do trupu lodi a pak se zadíval do dálky na otevřené širé moře hýřící tolika barvami, že by je ani nejlepší malíř nedokázal namíchat. Začal vyprávět příběhy, tisíce příběhů o všech těch lidech, které ústí ocelového monstra v pravidelných rytmech chrlilo ze svých útrob, o tisících lásek, o tisících nevěr, pocitech štěstí i smutku, setkání a rozchodech… To všechno mně vyprávěl on. Nepotřeboval jsem vidět tváře těch lidí, stačilo mi vidět jen jeho tvář.

     Tohle byl vypravěč, kterého bych Vám přál!

 Věřte mi, že jsem ho večer pozval na sklenku a že si bylo o čem povídat…