Příhody s naším psem Britem

Dlouhá chůze

Brit byl kříženec jezevčíka. Vypadal jako větší jezevčík, černý s béžovou náprsenkou a předníma nohama do ó. Kvůli těm nohám ho odmítnul lesník, který ho měl zamluveného a tak se na čas dostal k jedné hodné paní, kde žil společně s kočkami a vlčákem.

K nám přišel, když mu bylo asi půl roku. Ze začátku byl spíše nesmělý, ale velice pozorně sledoval dění okolo. A naučil se mluvit. Tedy ne pomoci slabik a slov, ale všemi ostatními způsoby ano.

Když byl malý, byla pro něj délka trasy na zahradu a zpět moc. A tak jakmile nemohl, lehl si na chodník a dál už nešel. Nebyli jsme z toho nadšení, ale ještě se vešel do tašky, tak jsme ho vždycky naložili a bylo to vyřešené.

Ačkoli jsme s ním měli takové zkušenosti, chodili jsme s ním často do lesa, a to i na dlouhé procházky. Přírodní terén byl pro něho příjemnější, taky rostl, tašku jsme s sebou nenosili a on to vždycky došel. Až jednou jsme měli strach. Byli jsem na houbách docela daleko od domova a on pobíhal za námi a vůbec neodpočíval. Příkazy „lehni a zůstaň“ bral tak, že mu chceme utéci.

Naše maminka řekla: „Dej ho na vodítko a přilehni ho, přisedni ho, ať se ani nehne, protože jinak zpátky nedojde. A co s ním potom budeme dělat?“

Brit se na ni nevěřícně díval.

Maminka řekla: „Ty už nevíš, jak to bylo loni? Ty už nevíš, jak sis loni lehl na zem a museli jsme tě nosit?“

Babička řekla za Brita: „Nerozumím, co mně říkáš. Za prvé nevím, co je to „lóni“. A za druhé, už jsem vyrostl a nejsem žádné štěně.“

Nikdo ale neměl odvahu riskovat, že to Brit neujde a slíbit, že ho ponese. Znehybněním psa jsem byla pověřena já. Sedla jsem si na jeho vodítko a donutila jsem ho ležet, vlastně pololežet, protože se neustále snažil vstávat.

Zpáteční cesta byla dlouhá, ale došel. I když – měl toho plné tlapky. :)

U zvěrolékaře

Všimli jsme si, že kulhá.

Maminka prohlédla tlapku. „Něco tu je, ale pro jistotu to nebudu sama vytahovat, půjdeme k veterináři.“

Vešla jsem s Britem do ordinace.

Veterinář se na nás otočil a řekl: „Á kříženeček. Ale vidím jezevčíka. Tak mi ho sem dejte, já se na to podívám!“

Vysvětlovat o co jde jsem nemusela. Kulhání si všiml hned.

„Dovolíš? Já si to prohlédnu.“

A Brit dovolil.

Vytáhl mu to během okamžiku.

Položila jsem Brita na zem a oba jsme sledovali, jestli bude jeho chůze v pořádku. On ale začal kulhat jako předtím.

„Ty aby sis nezakulhal! Tohle dělá úplně každý jezevčík! Oni si asi nemůžou pomoci.“

Brit se otočil a na jeho tváři se objevil provinilý výraz. Dál už šel normálně, bez kulhání.

„No proto!“

Strážce kuchyně

Brit měl svůj pelíšek v kuchyni a tuto mísnost a část obýváku, kde se jedlo, považoval za svůj prostor. Místo, které nejvíce hlídal. I když sledoval dění všude. Přístup měl do celého bytu, všechny dveře byly otevřené.

Brit byl spokojený strávník a diplomat a nikdy nezapomněl pochválit jídlo, které dostal. Pochvala znamenala, že se olíznul. Nejvíce měl ale rád maso, zejména bůček, v jehož přítomnosti poňafával nedočkavou radostí. Když se bůček pekl, stál před troubou a upřeně se na ni díval.

„Všimnou si, jak moc o maso stojím a dají mi,“ říkal si asi.

A měl pravdu.

Zastával názor, že líná huba je hotové neštěstí. Když jsme šli okolo masny nebo jiné prodejny, kde se prodávalo maso, upozorňoval na to a olizováním a nadšeným pohledem nám říkal, že je velká škoda si pro něco tak výborného nezajít.

Uměl dát najevo i nesouhlas. Třeba když jsme sušili houby, tvářil se rozpačitě jako by říkal:

„To bych rád věděl, k čemu tohle bude. Ochutnal jsem to a není to dobré.“

Na svém si trval a když naše maminka jich část donesla na kuchyňskou linku že bude vařit omáčku, sedl si před linku a tázavě a s nedůvěrou ji pozoroval.

„Co se tak díváš, bude to dobré, uvidíš. Dám ti ochutnat, aby jsi se přesvědčil.“

Ochutnal a chutnalo mu. Přišel, olíznul se a omluvně se zatvářil. Možná to bylo tím, že smetanu i mléko měl rád, ale houby to nezkazily!