O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku - část druhá

Pokračujeme ve strašlivé pouti kocoura Gimouše pohádkou O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku

První díl: https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=525462&from=ula

Audioverze: https://youtu.be/4ADQTUl3uR0

 

Princezna si povzdychla. „Zabít tě nechci, jsi hezký a líbíš se mi, ale musíš se mnou bojovat. Když vyhraješ, budu tvým vězněm a vše bude tvé. Já, hrad i celé království. Jestli prohraješ, pak tě musím zabít. A tebe, roztomilý kocourku také. Jiná možnost není.“

„Rozumím,“ povídá Silomil. „Meč nebo kopí?“

To už jsem nevydržel, vykroutil jsem se princi z náručí a sednul si před princeznu. „Moment, princezno. Tady Silomil rozumí, ale já ani trochu! Můžu mít pár otázek?“

„Mluvící kocour! Princi, ty jsi jistě mocný čaroděj! Můžeš si jako první zvolit meč, kterým budeš bojovat,“ ukazuje princezna na zeď.

„Princezno, můžu ty otázky? Rád bych se zeptal, když už mi jde o život,“ připomínám se.

„Ach ano, ptej se, mluvící kocoure!“

„Silomil se ti líbí, zabít ho nechceš. On tebe taky ne. Proč byste bojovali? Nechcete si rovnou okousat hlavy? Teda líbat se, jak tomu říkáte? Nebylo by to jednodušší? A druhá otázka. Kdyby si vyhrála, proč chceš být vězněm? Omlouvám se, ale nějak mi to celý nedává smysl.“ Snažím se uplatnit základní logiku.

„To je úžasný nápad!“ vykřikne princezna. „Škoda, že to nenapadlo paní Němcovou, když tuto pohádku psala. Takto musím bojovat a milého prince zabít. A nebo prohrát a být jeho vězněm. Nelze jinak. Tak jest psáno! Zvol si meč!“ upře oči na Silomila.

To, co teď napíšu, může vypadat jako neúcta k polokočkám, ale nemyslím to tak. Princezna mi prostě přišla stejně pomatená jako slepice, který jsem ukousnul hlavu. Chápete, jak to myslím, že jo? Nabízím skvělý řešení, ale ona to kvůli šílenejm pravidlům pohádky odmítne. V říši českých pohádek, kde se na pravidla zásadně kašle! Hloupý bylo, že princezna byla moc velká, tu bych ani při nejlepší vůli nezakousnul.

Obrátil jsem se s nadějí k Silomilovi. Třeba s ním bude rozumná řeč, jako s kohoutem. „Silomile, pojď, půjdeme jinam. Přece nechceš riskovat život kvůli nějaký no name princezně! Už jsem pár princezen viděl. Všechny jsou hezký, věř zkušenýmu harcovníkovi!“

Co vám mám povídat... s kohoutem je možný se domluvit. Ale s princem... Jen se na mě kouknul zeptal se. „Který meč si mám vybrat, co myslíš?“

Já se v mečích nevyznám, nikdy jsem žádnej nepotřeboval. Odevzdaně jsem se kouknul na zeď. Všechny meče vypadaly stejně. Lišily se jen délkou a byly na nich vyrytý nápisy. Pár vám jich tady napíšu.

„Meč prvního krále“

„Meč syna prvního krále“

„Meč vnuka prvního krále“

Další meče byly dost dlouhý a ty nejdelší měřily snad pět metrů! Stálo na nich „Meč prapraprapraprapravnuka syna vnuka prvního krále,“ a tak dále.

Pomyslel jsem si, že takhle to dopadá, když nemají postavy v pohádkách jména. Pak spotřebujete hromadu železa. Už jsem chtěl Silomilovi doporučit meč, který mi přišel rozumně dlouhej. Mohl by si jím držet princeznu od těla a současně by ho ještě uzvednul, když v tom zírám na jeden z mečů.

Byl krátkej, dost rezavej a stálo na něm „Kouzelný, nepřemožitelný meč.“ Ukázal jsem na něj. „Tenhle princi, ten si vezmi!“

Princezna zbledla. „Jak si mohl zvolit ten jediný meč, kterým je možno mě poraziti?“ nevěřícně na mě kouká.

„Přišel mi nejostřejší,“ zalhal jsem. Nechtěl jsem je ztrapňovat. Nakonec, pohádka to je středověká a v tý době ještě skoro žádná polokočka neuměla číst. Proto se asi ta paní Němcová ani nenamáhala dát princezně jméno.

Silomil popadnul meč, princezna vzala první, který jí přišel pod ruku a nastavila ho před sebe. Silomil máchnul, princeznin meč se rozlomil a princezna klesla na kolena.

„Ó běda! Nyní jsem tvým vězněm až do konce života!“

Z mýho pohledu pohádka dopadla skvěle. Princezna vražedkyně dostane co zaslouží, já jsem úkol splnil a můžu jít hledat šavlozubáka. Snad už ho to přestane bavit a pustí mě domů. Pohádek už jsem pomohl zachránit tak třikrát víc než jsem měl!

No jo, ale tohle by byl konec pohádky z pohledu rozumně uvažující bytosti, čili mě. To, co se pak odehrávalo před mýma očima je... jak to říct, když pro to slova neexistujou. Víte co? Dám sem kus originální pohádky bez překladu do normálního jazyka a pak to probereme jo? Tak začínáme:

„Ó běda!“ vzkřikla princezna, „nyní jsem tvým vězněm.“

„Nikoli,“ řekl Silomil, „ty jsi vítězkou a já tvým otrokem; čiň se mnou jak chceš, jen mě odtud nevyháněj.“

„To neudělám; tys tu nyní pánem, a já tě budu poslouchat.“

„Kdybych ti poroučet mohl, věděl bych, jaké rozkazy tobě dáti.“

„A jaké?“ ptala se princezna, ač dobře věděla, co dostane za odpověď.

,,Abys mě milovala a za manžela pojala.“

„Ráda tvé poručení vyplním,“ řekla princezna a ruku mu podala, „neboť se mi líbíš; silného a udatného muže jsem si vždy přála, a tys mi dal důkaz udatenství.“

Pln radosti vyskočil Silomil a princezně ruce líbal; ta však pravila: „Dříve než svatba bude, musíš dovolit, abych na sedm dní ze zámku odjela.“

„A kam půjdeš?“

„To nesmím žádnému vyjevit. Zde máš klíče ode všech pokojů a skladů, co jich je v zámku; jen jedinou komoru, ku které tento zlatý klíček patří, nesmíš otevřít, chceš-li mě za ženu míti.“

Konec originálního textu pohádky. Co tomu říkáte? Taky jste zmatený jak lesní včely? Koukal jsem na Silomila a na „no name“ princeznu a fakt se mi z toho údivem podlomily nohy.

Silomil tu zabijáckou princeznu konečně dostal a ona to uznala. Souhlasila, že se nechá zavřít. Místo toho, aby jí Silomil svázal a šoupnul do vězení, začnou se ti dva hádat kdo bude čí otrok!

Kdyby mně Mia nebo Dorinka řekly, že budou moje otrokyně a já jejich pánem, okamžitě bych jim doživotně zakázal paštiky a ležení na posteli. Choval bych se prostě rozumně. Nikdy, ale fakt nikdy by mě nenapadlo odvětit „Ó nikoli Mio, já budu tvým otrokem!“ Cejtíte, jak je to praštěný??

A další šílenost. Jak položili základy trvalýho a šťastnýho vztahu. Silomil princezně nakázal, aby ho milovala. A ona hned „Ráda tvé poručení vyplním!“

Silomil znal princeznu asi deset minut a většinu tý doby mu princezna usilovala o život. Věřili byste jí, že vás najednou miluje? Jestli jo, tak si teď za trest sami sražte hlavu, protože jí nepotřebujete!

A abychom měli nesmyslů hezky do třetice, tak jen co mu princezna sdělí, že ho miluje, tak chce na týden zdrhnout a ani sama neví kam.

Teda vlastně do čtvrtice. Dávali byste někomu klíč od dveří, který nechcete aby otvíral? Jako kdybych já Dorince nakreslil na podlahu šipky k misce plný paštiky s červeným pruhem, sám odešel, a k tý misce napsal „Nežrat!“

Omlouvám se, ale musel jsem si postěžovat. Tahle pasáž pohádky je tak šílená, že by tomu nevěřil ani slepej kocour, kterej by zahmouřil obě oči a přikryl si je tlapkama. Nic, za týden jedeme dál, pohádka má bohužel pokračování...

---