Vzpomínková

Vzpomínková

Nadešel pátek a podloubníci se opět sešli v plném počtu, jako by se báli, že jich bude stále ubývat. Poslední přišel, trochu opožděn doktor Kárný, který byl doma podroben přísnému poučení manželkou, aby nezapomínal na svoji dietu a nespouštěl se kvůli kamarádům.

Srdečně byli uvítání Zdeňkem, který se pochlubil, že od pondělka již nebude na výčepu a roznášce sám, ale vrátí se Vašek Švejda. Dokonce se podařil návrát i Alence, neteři paní Alžběty. Ani takové posily však nestačily na zvýšený zájem hostů a byla na něm vidět únava.

„Vítám vás podloubníci, posaďte se, chvilku počkejte, mám tu dneska rajtunk, nevím, kam dřív skočit.“

„Samozřejmě Zdeňku, rádi počkáme,“ uklidnil ho inženýr Doubek, „my se zatím můžeme pobavit vzpomínkami na minisukně a bujné zážitky, které nás již minuly. Viděl jsem, že Alenka je již tady, zalévala kytky v podloubí. To má paní Alžběta radost, že jo.“

„To máte pravdu,“ navázal pan Váša, „hned to má tady příjemnější vzhled. To nejcennější, co si můžeme dát, jsou dobré vzpomínky. Nedá mně to, ale připomenu Rudlu. To přece byl takovej vtipálek a herec, že jsme z něho měli kolikrát bolení břicha.“

„Jó, Rudla,“ přidal se hned s usměvavou tváří fotograf Chudoba, „vzpomínám si, jak vyprávěl, že předávali koně, co dostala bývalá služebná od baronky Valdštejnové, nějaké neziskovce pro hiporehabilitaci v Chuchli. Dostal za to čestný diplom ‚Člověk s čistým srdcem‘ pro zásluhy.“

Mezitím se Zdeňkovi podařilo přinést všem plzničku a vyřídit pozdrav od paní Alžběty. Připravovala již její podloubnický gulášek, na který se již všichni těšili. Jen místo slaných loupáků se museli spokojit tentokrát s chlebem. S provoláním – Ať žije Rudla, farmář emigrantskej, kofejnovej – povstali a připili si.

„Pánové, já si vzpomínám na zážitek z dovolené na Rujáně,“ rozpovídal se doktor Kárný, „většina lidí dnes užívá teplý Jadran, ale nám bylo tehdy dobře i u chladnějšího Baltu ve štrandkorbě. Přece jen moře je moře. V naší zájezdové skupině byla inženýrka Veselá s dcerou v rozpuku. No, jestli v rozpuku, nebo před rozpukem to je jedno, ale povšiml jsem si, že se po mně často dívá, tak nějak jinak než jiná děvčata. Mně se líbila. Vendulka štíhlounká zrovna nebyla, ale pánové postavu, postavu měla jak modelka. Prsa po mamince, jen ještě trochu výše posazená, co vám mám říkat.“

„Co jí zaujalo na mně, nevím. Váhově jsem byl těsně pod docenturou, solárus, kde je umístěný druhý mozek, chráněný tukovým štítem tvaru hory Říp, čelo zvýšené do půl hlavy, prostě figura hodná úřednické námaze.“

„No, nám nic vysvětlovat nemusíte, prostě zvědavá žabička k nakousnutí, to je jasný,“ připojil se poznámkou ctitel žen Chudoba.

„Překvapila mě jednou po obědě, jestli si nepůjdu zaplavat. To byla výzva. Tomu se odolat nedá. Musím ukázat co je ve mně. Samozřejmě jsem souhlasil a hned jsem se hrnul do vody. Kdo zná zátoku u Binzu, ví, že jsou tam silné proudy. Já jsem to netušil a v zápalu touhy ukázat se jako zdatný plavec, jsem vyrazil ve stylu prsa paní starostové vpřed vlnám. Vendulka skočila za mnou. Chvíli jsme plavali vedle sebe, ale ona se opožďovala, opožďovala, až jsem plaval sám.“

„To jste byl ještě atlet, že jó. Dnes byste si asi tak neskočil,“ přidal si trochu závistivě pan Váša.

„Pánové, já dřel jako kůň, dech se mi krátil, plival jsem slanou vodu, na voči sem už neviděl, zrychloval tempa, až jsem si pletl pohyby rukou a nohou. Chvílemi jsem prorážel vlny, až jsem cítil, že už to dál nejde. Zkusil jsem zašmátrat nohou, jestli stačím a když jsem ucítil pod sebou písek, postavil jsem se. Ohlédnu se a Vendulka stála krok za mnou s užaslýma očima a povídá zasněně: ‚Já vás obdivuji. Víte, vy jste mi připadal jako Venclovský, taková tempa bych nedokázala‘. Zeptal jsem se jí, jestli celou dobu za mnou stála. Řekla, že ano, protože čekala, že mně bude muset poskytnout první pomoc. To mi věřte, že na rozdíl od Venclovského jsem z toho nebyl vůbec šťastné. Plavat deset minut na stejném místě v proudu dokáže jen blbec.“

„Víte, co je nejhorší? Vzpomenout si, jak odpovědět na dotazy doktora, aby člověk nevypadal jako blbec,“ přidal si svou zkušenost inženýr Doubek.

„Dostal jsem novýho praktickýho lékaře, po odchodu mýho starýho lapiducha, kterej mě kurýroval víc jak dvacet let. Ten novej zjistil, že v počítači mu o mně chybí v anamnéze podrobné údaje. Já mu odkejval všechno. Spalničky, spálu, záškrt, příušnice, mdloby, úpal, úžeh, prostě všechno, i průjem. Musím říct, že ťukal do tý mašiny jako čert. Horší bylo, že jsem si nemohl vzpomenout, kdy jsem s tím onemocněl. Jak postupně psal, tak se na mě začal dívat víc a víc podezíravě. Pak na mě vybafnul – člověče, jak se po tom všem cítíte? To mě převez, protože vzhledem jeho snaze doplnit si v počítači povědomost o mý tělesný stránce, jsem mu chtěl udělat radost. Tak jsem řekl, že se cítím zdráv a dobře a na nějakém datu snad nezáleží. To jsem si dal. No, představte si, že je vám sedmdesát let, rodiče uže nežijí, a vzpomeňte si, kdy jste měli kopřivku. Co jsem věděl přesně, a na to mě nenachytal, byly pohlavní nemoci a filcky. To jsem opravdu neměl.“

„Vy jste byl asi stydlivější osoba, že jó,“ zeptal se fotograf Chudoba, „to jste asi neobcoval ani s žádnou prodejnou ženštinou. Nebo jste nechtěl zbytečně utrácet? Neptal se vás taky náhodou kolikátého je a jaký je den, nebo rok?“

„Proč by se mě ptal na datum?“

„Aby zjistil, jestli nemáte sklerózu! No, jestli nejste marod na hlavu.“

„To víte, bejt se mnou manželka, tak by se toho dozvěděl daleko víc. Naštěstí se mnou nebyla. Ta si pamatovala každej zub, kterej mě bolel, každou modřinu, když jsem se vracel z porady, vlastně z flámu. Pánové, ta měla spočítané i moje angíny, o kterejch už já neměl ani tušení.“

„Je pravda, že ženský mají úžasnou paměť. Proto je nebezpečný jim něco slibovat,“ projevil svoji zkušenost školský inspektor Hanák.

„Co jste jí slíbil?“ zvědavě zapátral pan Váša.

„To je to,“ odpověděl nejistě Hanák, „já si za Boha nemohl vzpomenout, co jsem jí slíbil. Urazila se a dva dny byla tichá domácnost.“

Tedy, vy nás dokážete napínat pane Hanáku,“ s nevolí se ozval redaktor Kolda, „vy byste mohl příspívat ve sloupku na pokračování.“

Nostalgické vzpomínání narušil Zdeněk s napěněnou plzničkou a paní Alžběta, která je překvapila s jejím originálním receptem na podloubnický guláš. U stolu zavoněla podávaná večeře zvláštní aromatickou vůní, připomínající zvěřinu, s výrazněji kořeněnou, hnědou omáčkou, pikantním masem krájeným přes vlákna, kde byly vidět kousky slaniny. Tentokrát se přidal a neodolal ani doktor Kárný, který v duchu odprošoval pečlivou manželku, dbající na jeho diety.

Při jídle nikdo nemluvil, jako kdyby se jednalo o slavnostní rituál. Teprve po přípitku plzničkou se ozval pan Váša:

„Pánové, tedy to byla zase dnes pochoutka. Paní Alžběta by měla dostat čestné uznání klubu za takovou dobrotu. Recept by se měl umístit na vyšším místě v nějaké kulinářské soutěži.“

„Jistěže, podloubnický guláš paní Alžběty nemá konkurenci, to je gastronomický skvost, to se nedá popřít,“ horlil inspektor Hanák, když spokojeně dojedl a utřel ústa.

„Já si vzpomněl na podobnou pochoutku, na kterou jsme chodili kdysi, ještě před vosumašedesátým do Konibaru v Jakubský. To byla vyhlášená restaurace. Jejich guláš, to byla pochutinka, a nejen to, pánové řízky, nebo šťavnaté karbanátky, to byl koňský gurmánský zážitek.

Nemyslete, že tam chodila jen chudina, tam chodili fajnšmekři z celý Prahy. Takovej kabanos, nebo teplá sekaná, to jste se jen olizovali. Furt narváno, tam si někdy člověk ani neměl kam sednout a čekalo se na chodníku, až někdo vyjde. V polední pauze nebylo v Konibaru vůbec k hnutí. Vlastně to byla jediná restaurace v Praze s teplým sortimentem levných uzenin a jídel z koňského masa.

Chodil jsem tam přes pasáž dnešního paláce Brodway tehdy kino Moskva, pak Morava a potom, když nás přijeli osvobodit, tak zase Moskva. Tenkrát tam na chodníku před vstupem do pasáže postávala taková chuděra, prostě oblečená jako venkovská žena s pravou rukou v sádře.

Oslovila mě, že jí chybí dvacet korun na vlak do Českého Brodu, jestli nemám nějaké drobné. Slitoval jsem se – chudinka vypadala velmi věrohodně – dostala ode mě celou dvacku. Poděkovala zdvořile, ale bylo mi divné, že nešla směrem k Masaryčce, ale do pasáže, jako do Celetný. Chvíli jsem očumoval knihy v knihkupectví na rohu pasáže, čekal jsem na kamaráda Lojzu, že půjdeme spolu do Konibaru na pověstný guláš.

Lojza přišel a vydali jsme se do Konibaru přes Celetnou a Štupartskou. Jen jsme vešli, tak jsem ji spatřil. Překvapením jsem málem spolkl cigaretu, co jsem kouřil. Seděla u stolu s takovými pořízky, před kterýma bych položil peněženku a utekl. Rozesmátá, před sebou talíř s gulášem a pivo. No budiž, to bych ještě přežil, ale ona měla tu sádru položenou vedle sebe na stole, jako nějakou rouru. Ruce volné. To byl pro mě šok. Když mě uviděla, jen na mě mrkla a pohodila hlavou. Ten den mně gulášek vůbec nechutnal, jen jsem si nadával, jakej jsem vůl a sociální naivka. Trochu mi ulevilo, když jsem to řekl Lojzovi a on se mi přiznal, že ji dal pár dní přede mnou dvacku také.

Několik dní na to jsem ji před pasáží viděl znovu. Dostal jsem vztek a když jsem k ní přišel, vyhrkla na mě tu samou otázku, jestli nemám drobné. Zeptal jsem se jí, jestli nepotřebuje jet do Českého Brodu. Zůstala překvapená, jen se chytla za protézu a stála. Přišel ke mně chlápek, co stál opodál a hrozivě na mě zařval – Nech nás pracovat a vodprejskni vobludo. Pánové nejsem žádnej hrdina, já od nich mazal jak sprintér na oválu.“

„Tak oni tomu falešnýmu žebrání říkali práce?“ zeptal se pan Váša trochu naivně.

„Práce jako práce,“ neodpustil si poznámku drogista Bouček, „podívejte se, já jsem jednou obkreslil pérovku Mikuláše Alše a dal jsem to ověřit jednomu znalci z nároďáku u Ludmily. Byl jsem zvědavej, jak to posoudí, a přesvědčenej, že to musí poznat. Už jenom kvůli papíru. Byl to starej kreslící karton, který jsem vyhrabal z desek pamatujících snad ještě protektorát. Ten samozřejmě nemohl pamatovat Aleše, který byl už dávno po smrti. No a co byste řekli? Za týden mi znalec řekl, že je to těžký a abych měl strpení. Ukazoval to prý kolegům a nemohli se shodnout a budou to ještě dál zkoumat.“

„Odkud jste vzal tu pérovku, a co na ní bylo? zeptal se doktor Kárný.

„Pokud se pamatuju, tak jsem ten obrázek dostal od jedné zákaznice, z vděčnosti za to, že jsem ji pomohl zbavit akné svou originální mastí. Říkala, že ten obrázek jí zůstal po babičce, která tancovala jako sboristka v baletu Národního divadla. Musel jí ho darovat asi sám Aleš.“

„Takže máte vlastně originál vy,“ dosti důrazně namítl redaktor Kolda.

„Jo, ale nejsem si s tím jistej,“ vysvětloval dál Bouček, „signatura je na něm typicky Alšovská, takové rozkročené ‚á‘ s tečkou. Chybí ale datum.“

„No a jak to s tím Alšem dopadlo?“ nedočkavě se zeptal pan Váša.

„Vlastně nijak,“ vážně odpověděl Bouček, „znalec mně nakonec vrátil obrázek s tím, že s největší pravděpodobností se jedná o pozdní práci Mikuláše Alše z let 1905 až 1910, ale bez záruky.“

„Člověče, vy jste opravdový talent,“ obdivně prohlásil Chudoba. Z vás by byl úžasný padělatel. Proč to nezkoušíte?“

„To bych nemoh,“ zakroutil hlavou Bouček, „a potom, nemyslete, že to posouzení byl nějakej špás. Stálo mě to pár tisíc, ale za tu legraci to stálo. Mám je oba doma v obýváku nad svým malířským koutkem a ten rytíř s mečem se na mě tajemně usmívá.“

„To je pěkný, mít takhle před očima furt svůj hřích,“ posoudil jeho nadšení doktor Kárný, „ještě, že jste to nezpeněžil.“

„Což o to,“ vzpomněl si Bouček na odměnu za pérovky, „odměna za obrázky je někdy problematická. Jednou jsem dostal příležitost kreslit jednoduché pérovky s rozmývanou tintou k textům do časopisu Železnice. Měl jsem dostat pět stovek za obrázek. Řeknete si, to je kšeft. Nebyl to kšeft. Protože jsem nebyl členem svazu výtvarníků, mohla mi redakce vyplatit maximálně padesát korun. Takže jsem pro ně kreslit přestal a dva roky mi chodilo na účet padesát korun měsíčně.“

„Takže vám to vyplatili ve splátkách,“ zasmál se inspektor Hanák, „proč jste se nestal členem toho svazu?

„Pane inspektore, to je jasný. Jsem normální amatér, fuškař ze záliby, hlavně nemám vůbec žádné výtvarné vzdělání, mezi profíkama bych si ani neškrt.“

„Kdybyste se nezanedbal v mládí,“ dal tomu korunu pan Váša, „moh jste dneska bejt slavnej národní umělec.“

„Já myslím, že kdybyste byl ve straně, tak by vás do toho svazu výtvarníků určitě přijali,“ podotkl zamyšleně Kolda.

Jako na zavolanou přinesl Zdeněk další várku plzniček a nálada stoupala. Stoupala dál, když se objevila paní Alžběta s obrovským tácem jednopodloubek, krásně ozdobených sýrem a zeleninou. Její chuťovky byly opravdu velice chutné a mizely z tácu jak jarní tání.

„Pane Vášo, mládí jsem nezanedbal, čmáral jsem všude. Jenže, znáte to, život vás stejně zatáhne jinam, než by se slušelo“, poněkud zjihle připomněl Bouček, „to je jako s vaším Edou. Nadanej študent, chemik, analytik, samej pokus, a nakonec to nedotáhnul ani na asistenta. Jak to bylo s tím malérem, kvůli zmrzlině?“

„To nebyl žádnej malér, jen nepochopení marketingu,“ bránil synovce Váša, „já jsem mu tehdy říkal, aby si vybral na ten pivní sorbet jiný pivo než Plzeňský, ale on né. Chtěl se svým nápadem vytáhnout, tak volil naši plzničku. Na to velikášství doplatil, ale zaplatit jsem to celý musel já. Pivní sorbet, takovou volovinu, jako by nebylo dost jiných piv, který by se k tomu hodily určitě líp.“

„Jó, to máte pravdu“, přidal se inženýr Doubek, „dneska je tolik fajnšmekrů, který vaří pivo i z mořských řas, nebo z banánů.“

„Z toho pocházejí nemoci a závislosti,“ varovně se přihlásil inspektor Hanák, vždyť oni to dávají pít i dětem.“

„Víte, sou lidi, že jim to chutná,“ vzletně se přidal Kolda, „u nás v redakci se pije i pivo medové, máme své dodavatele, ale já, ačkoliv jsem včelař, já to pít nemůžu. Nemůžu si pomoct naše klubová plznička od Zděnka, to je zázrak. Jestli chcete, zařídím příště degustaci, abyste mi věřili. Také jde o servírování. Každý pivo chce svůj obal a sklenici.“

Jejich debatu o ovocných pivech, radlerech, ciderech a sorbetech zaslechl Zdeněk, který jen zakroutil hlavou a rozhodl se takové řeči raději ukončit. Zachrastil kasírtaškou a podloubníky vyprovodil s úklonou až do podloubí.