Neděle

Jdi za svým snem ...

Vyhnálek chtěl vždycky rovnoprávnější svět. A takový, ve kterém by si plnili sny s manželkou, dcerou i synem. Manželka ale chtěla už jenom dobře pohnojenou zahrádku, dcera sex s přítelem a syn pokoj co možná nejdále od rodičů.  Proto teď Vyhnálek stál na Gibraltarské skále sám. Od druhé třídy Základní devítileté školy pokládal právě Gibraltar za počátek cesty za snem. Za konec Evropy.

V mlžné dálce na druhé straně průlivu prosvítal pustý béžový africký břeh. Zdálo se, že tam není ani živáčka. Dole na úpatí evropské skály také nebylo přelidněno. Na závětrné pláži ležela na matraci zralá žena s velkými slunečními brýlemi na očích. Opodál postával přihrbený chlapík a čekal, co si žena na lehátku zase vymyslí.

Mezi těmi dvěma na pláži se rozhořel dialog, ze strany ženiny spíše obsáhlý a důrazný, z mužových úst poněkud stručný a sotva slyšitelný. Vyhnálek maně sestupoval dolů a zabrán do odezírání z úst si nevšiml, že svými už tak nestabilními sandály vstoupil na ještě více nestabilní suť. Šutry pod ním ujely a on se smýkal několik desítek metrů přes kamení, prach a popínavé rostliny.

Když si dole setřel krev z obličeje, pochopil, že právě přišla doba, kdy by mohl své sny uskutečnit! Naštěstí už nežijeme v době Daniela Defoea, abychom se museli nechat najímat na obchodní plachetnice a zdlouhavě se plavili po oceánech v naději, že nás dobrodružná povaha zavede na pustý ostrov. Vyhnálkovi stačilo, aby si na kiwi.com zabookoval nejekonomičtější let na Pitcairn. Sbalil notebook, wifi stanici a platební kartu a vyrazil.

Levný let znamená, že máte jen palubní zavazadlo, vody se napijete pouze při mezipřistáních na záchodě (z umyvadla) a jídlo nemáte vůbec žádné, pokud si nekoupíte sandwich za 12 Euro.

Po mezipřistání v Bergamu, Helsinkách, na ostrově Skiathos, na Bouganville, u jezera Murray na nové Guinei a v Hobartu objevil se Vyhnálek konečně na cílovém letišti uprostřed Tichomoří hladový a špinavější než v 18. století Robinson po několikaleté plavbě na brigantině.

Když opustil prašnou přistávací plochu, zbývalo už jen několik kroků do prodejny LIDL v Adamstownu. Tam si koupil nafukovací Stand Up Paddle Board, usedl na ohradní betonovou zídku a board nafoukl. Dopádlovat na něm na 193 kilometrů vzdálený Hendersonův ostrov už bylo hračkou. Po třicetihodinové plavbě se sice roztrhlo dno boardu o korálový útes, ale to už byl naštěstí na mělčině.

Skočil do vody a pospíchal na pláž. Tam ve stínu košaté Thespesie instaloval solární zdroj energie, vyzkoušel wifinu, na vyvýšené skalisko hodil samoinstalační stan, několik desítek metrů od pobřeží zavrtal do vápencové země čerpadlo brakické vody a spokojeně se dal do práce. Jako IT Nomád už nepotřeboval k životu nic jiného. Jakmile se rozběhl notebook, uplatnil reklamaci na paddle board pod záminkou, že kolem ventilu uchází vzduch. Reklamační služba mu doporučila, aby povolil a lépe utáhl ventil. Vyhnálek ale trval na tom, že chyba není v nedostatečném zašroubování ventilu, ale že vzduch uchází kolem ventilu. Po čtvrtém emailu to reklamační služba vzdala a přislíbila mu nový board pod podmínkou, že vadný board vrátí.

„Jsem na ostrově, kde UPS nemá zastoupení,“ upozornil Vyhnálek reklamační službu.

„V tom případě vyzvedne vadný artikl helikoptéra, na níž vás upozorníme smskou.“         

Slunce už se klonilo k západu, když se nad Vyhnálkovou hlavou objevil vrtulník společnosti PPL. Usměvavý pilot zamával otevřeným okénkem směrem dolů a vyhodil balíček s padáčkem od rohlík.cz. Ještě v Hobartu si Vyhnálek objednal k večeři křupavý bochníček od Odkolka a konzervu s tuňákem v tomatové šťávě. Jako prémii mu dodavatel přibalil dvě lahve perlivé Magnézie.

Do černočerné noci už na plné pecky zářil Jižní kříž, když Vyhnálek uváděl notebook do režimu spánku. Ulehl, zaposlouchal se do šumících pacifických vln a pomyslel si, že mu ke štěstí chybí už jen přítulná ostrovanka. Ostrov Henderson je neobydlený.

V Evropě bylo teprve odpoledne, když Vyhnálka vzbudil o půl třetí v noci mobil vyzvánějící melodií „Rule Britannia!“.

„Jak se máš?“ chtěl si dlouholetý velký zákazník ukrátit pracovní dobu v korporátu. Místo aby Vyhnálek spal, musel si vyslechnout, jaké eskapády si užili Evropani v práci, když se tam objevila nová svačinářka. Protože tenhle zákazník mu přinášel každý měsíc 750 dolarů, Vyhnálek se přemohl a sestavil i několik vtipných poznámek, jimiž dovedně zakrýval potlačované zívnutí.

„Jsi taky ještě v práci?“ zajímalo zákazníka.

„To víš,“ nechtěl Vyhnálek prozradit, že si užívá výhod IT-nomadismu na bělostné pláži jižního Pacifiku. Kochal se šumotem datlových palem a vůbec mu nevadilo, že se v písku válí plastové odpadky.  Měly nejrůznější barvy a tvary od neporušených lahví až po malé hranaté úlomky.  Ostatně sám Vyhnálek už také přispěl jednou plastovou od vypité Magnézie.

Tak uplynulo dvanáct dnů. Nedělal vlastně nic, odhlédneme-li od dvou až tří hodin denně, kdy vyřizoval na notebooku svoje zakázky, nebo kontroloval platby v appce. Několikrát se marně pokoušel dovolat synovi. Jednou vedl videokonferenci s manželkou:

„Hlavně se teď nevracej domů!“ upozornila ho na sílící pandemii.

„Stejně by mě nepustili,“ uklidnil ji.

Zřetelně slyšel, jak si manželka oddechla. Pak poznamenala:

„Nevypínej telefon!“ jasně: Potřebuje sledovat jeho GPS, aby ho mohla hlídat.

Taky mu zavolala dcera. Zeptal se jí na jejího bratra a svého syna:

„Proč mi nebere telefon?“

„Říkal, že nezvedá neznámá čísla.“ 

Třináctého dne k polednímu se zrovna chystal změnit dodavatele z Rohlíku.cz na hellofresh.com, když uslyšel vířivý zvuk rotoru helikoptéry.

Zdál se mu tentokrát nějaký jiný než obvykle. Nejprve myslel, že mu přivážejí nový board za ten reklamovaný a zlobil se na LIDL, že mu prostřednictvím  SMS neposlali slíbené avízo. Helikoptéra ale byla nezvykle veliká a klesla těsně nad vlny. Pak z ní někdo vyhodil wing a posléze vyskočila štíhlá postava se surfařským prknem. Bravurně najela na vlnu a s pomocí wingu se blížila k pláži. Bezprostředně za ní z helikoptéry vyskočilo stejně bezchybně dalších pět lidí a Vyhnálek pochopil, že jeho osamělost končí.  

Stál po kotníky ve vodě a čekal, až k němu doplachtí. Blondýna asi 165 cm, 50 kilo, v jednodílných šatečkových plavkách a se širokou pusou, tak asi 30-35 let. Čekal, jestli ho ona pozdraví jako první, ale pak se neudržel:

„Ahoj!“

Pozdrav neopětovala a rovnou vyprskla pohrdlivě:

„To chodíš pořád nahý?“

Ani si neuvědomil, že se přestal oblékat, aby nemusel prát prádlo. Poznámku přešel a podával jí ruku:

„Já jsem Standa.“

Ignorovala jeho gesto.

Nedal se a uhodil na krasavici: „Jak se jmenuješ?“

„Co je dneska za den?“

Pokrčil rameny. Všechny dny tu byly stejné a jeho zákazníci také nerozlišovali, jestli je pátek nebo svátek. Ti, kteří byl vzdálení více než šest časových pásem, nerozlišovali ani den a noc!

„To nevíš ani to? Neděle. Říkej mi „Neděle“!“

To už k němu dosurfovali i ostatní. Všichni byli mladí a měli polynéské rysy, zamávali na něho a zamířili rovnou mezi mangrovníky, jako by tu byli doma. Neděle odešla s nimi.

Když Vyhnálek večer rozdělal oheň, bez pozvání se vynořili a rozesadili se dokola.

„Cos nám ukuchtil, Stando?“ zeptala se Neděle.

To tak, pomyslel si: Horkotěžko si vydělám na potraviny a ještě vás tím budu krmit:

„Dneska mám postní den! Vy si běžte sami něco ulovit do buše,“ mávl směrem k mangrovníkům.

„Nevadí,“ mávla rukou Neděle a rozvázala svůj vak. Rozložila několik plastových krabiček s čerstvě naservírovanou zeleninou a masem, „uvařili nám ještě na Zélandu,“ poznamenala a dala se svými přáteli do jídla.

„Když jsi Neděle, myslel jsem, že nic neděláš, tedy ani nevaříš,“ pokusil se odlehčit atmosféru Vyhnálek. Odpovědí mu bylo jen to, že Neděle zamumlala s pohledem stočeným úplně pryč od Vyhnálka:

„Trapný!“

Během potlachu se Vyhnálek dozvěděl, že Neděle je slovanského původu, ale ostatních pět jsou sportovci z olympijské delegace z království Tonga. Vraceli se z olympijských her v Číně a zdrželi se rok a půl v karanténě na Novém Zélandu. Mezitím jim došly peníze a tonžský král si nedovolil vypsat kvůli zaplacení jejich lodního lístku novou daň. Tak jim nezbylo, než se dostat domů stopem. Nepohrdli na své cestě ani helikoptérou. Do ní je vzala Neděle, ze které se vyklubala militantní ochránkyně přírody.

Jmenovitě do olympijské delegace patřili běžkař na lyžích Pita Taufatofua, zápasnice v taek wondo Malia Paseka, generální tajemník tonžského královského olympijského výboru, výživový poradce a kouč plavání.

„Proč je s vámi kouč plavání, když se olympiády neúčastnil žádný plavec?“ překvapilo Vyhnálka.

„Bylo volné místo a jediný kouč, který zrovna měl čas, jsem byl já,“ pochlubil se Polynésan. Ze svého lodního vaku vytáhl bonga a začal rytmicky bubnovat. Malia Paseka odmítla Vyhnálkovi sdělit, co znamená její příjmení v tonžštině a začala se svíjet v tanečních kreacích do rytmu bubínků. Neděle ukázala panovačně k pláži za Vyhnálkovými zády:

„Ten plastový bordel je od tebe?“

„Ne, to už tu bylo,“ odmítl zodpovědnost Vyhnálek a přece jen si zalezl do stanu, aby si oblékl bermudy a současně zkontroloval své osobní doklady. Tady u těch lidí člověk nikdy neví!

„Koho to tam máš?“ ozvala se manželka na mobil, protože očividně viděla kolem něho osoby, jejichž mladistvý vzhled si hravě ověřila na googlu.

„Ti se tady objevili nečekaně a doufám, že zase rychle zmizejí,“ zoufal si Vyhnálek.

Když se vrátil k ohništi, zmizela nejen Paseka, ale i Taufatofua a jejich polohu v hustém podrostu zbývajícím trosečníkům u ohniště prozrazovaly jen hlasité projevy jejich sexuálního styku.

Ráno Vyhnálka vzbudil nepříjemný pokřik mořských ptáků. Už se naučil rozeznávat zvuky z přírody a toto bylo nezvyklé. Když vylezl ze stanu, pár desítek metrů od břehu patřil vor, na němž Tonžané vyrazili směrem k domovu. Čtyři z nich – muži – pádlovali – a Malia Paseka udržovala směr s pomocí plochého pahýlu.

Vyhnálek si uvědomil, že už se nikdy nedozví, proč se Malia jmenuje Paseka. Některá tajemství zůstanou člověku skryta až do konce života! Tu mu ale s hrůzou došla skutečnost mnohem strašidelnější: Na ostrově zůstal s Nedělí sám.

Zatímco propadal zoufalé bezvýchodnosti, kráčel rychlým krokem po pláži na východní stranu ostrova. Když přelezl menší skalisko, otevřel se mu pohled na dlouhou pláž. Daleko před sebou viděl Neděli, přikrčenou a něco kutící z klacíků v písku. Rozběhl se k ní. Cestou zavadil o jeden stojánek z chroští a rozkopl ho.

Dorazil k Neděli: „Co to děláš?“

„Dobré jitro,“ procedila skrze zuby, aby mu zdůraznila, že nepozdravil. Pak se ohlédla a spatřila, že jeden stojánek je rozbořený: „Cos to udělal, ty debile?“

„Co to, prosím tě, stavíš?“

„To jsou hnízda želvích vajíček. Budu je hlídat a až se vylíhnou, pomůžu jim dostat se do moře!“

„Tak to už nebudeme ty vajíčka smažit k snídani?“ zažertoval. Neděle se s nečekanou mrštností postavila a kopla ho do kotníku. Asi se to naučila od Malii.

Zatímco se Vyhnálek svíjel v písku, zvedla se a poručila:

„Až si přestaneš předstírat, že tě to bolí, pomůžeš mi sbírat plasty!“ a odkráčela k dalšímu želvímu stanovišti.

Ztěžka se zvedl a vyrazil na druhou stranu. Šel pět hodin, celý den, až obešel celý Hendersonův ostrov – 32,3 km. Během pochodu se rozhodl zavolat příslušný novozélandský soud a podat žalobu „Me too!“ Skutečně se dovolal, ale celý soud byl s výjimkou vrátného na home office.

„Kdy budu moct opustit ostrov?“

„Karanténa je stále časově neomezená, I´m so sorry, Sir!“ poznamenal úředník, jako kdyby už měl s Nedělí či do činění i osobně.

Vyhnálek zůstal skryt za vykotlaným pařezem, na místě co nejvíce vzdáleném od Neděle. Díval se na zapadající slunce a s láskou vzpomínal, jak mu bylo v Evropě s manželkou dobře. 

---