Nazdar, vole...

Nazdar, vole…

zaznělo mi do ucha, když jsem klímavě očekával v čekárně interního oddělení pozvání do ordinace, co tu děláš? Mirek?

Honza.

U více, jak osmdesátiletých mužů trochu nezvyklé oslovení, pravda – ale my jsme spolu válčili dvacet let za ČSD krásnější a poctivé, že se některé denní zvyklosti nedaly ani po letech zapomenout.

Honza, neboli Jan Černý – můj bývalý kolega z oddělení na ministerstvu, kde jsme společně hlídali neuhlídatelné: peníze… peníze co se kutálely a ještě víc peníze, do kterých furt foukal vítr…

Čoveče, jak dlouho jsme se neviděli?  a nastaly vzpomínky. Ptám se po krátké po krátké pomlce: „S čím tu jseš?“ 

„S tebou, vole!“ A strašná sranda a řehot. -  No mám nějaké trable se srdcem, tak jdu s budíkem na kontrolu. Skoro současně se otevřely dveře ordinace a nějaký děda zahuhlal do prostoru: „Prej další…“ Než jsem se stačil nadzdvihnout, byl už pan Černý mezi dveřmi…  On byl vždycky hajzlík…

Když jsme se po deseti minutách potkali ve dveřích ordinace stačilo to už jen na skoro jednohlasé Ahoj!

------

Uplynulo čtrnáct dní. Tentokrát byla čekárna narvaná, sedět nebylo kde, tak jsme vlezli na záchod, kde byl lepší vzduch, než v čekárně a hlavně tam nebylo tolik hlasů a uší.

Vyndal z kapsy cigaretu a vložil si ji tam, kam se cigárka většino vkládají.

„Ty kouříš? Nejsi tak trochu máčo?“

„To víš, že ne, ale přežívá ve mně zvyk mít furt něco v hubě – no a tady vo guláš nezavadíš…“

Povídám jako bychom téma nepřerušili: „Už mám taky budíka. Netiká…“

„Ty si nějak vtipnej!! No já mám taky buďajze… novýho, prý spolehlivějšího – a asi jo: jak vidíš - jsem furt naživu…Vždycky jsi říkal, že mám o kolečko víc. No a teď mám v sobě vo jeden drát víc. Třetí elektrodu… nějakou sichrovku...

Zatím: OK… Ale: pozor! Co jsem zažil - to stojí za krátké vyprávění. A - aniž bych ho pobídl - spustil:

„Začalo to tím, že jen jsem ulehl, přišla sestra a povídá: Tak pane Černý… tady vám paní doktorka něco posílá, abyste se na tu operaci pořádně vyspal. Zobla mne, dobrou noc a zhasla…Po té večerní injekci jsem pravděpodobně usnul vzápětí, ale jen jsem usnul zdálo se mi, že sedím v klubovně. Jen jsem se uprdelil, přišla ke mně mladá žena, připnula mi pouty ruce k opěradlům křesla a zase odešla. Přede mnou vyrostl velký panel obrazovky, napravo od něj druhý a nalevo třetí. Ze začátku tam probíhaly nějaké texty, které jsem se marně snažil mazat. Nalevo ode se objevil obraz operátora, který obsluhoval velký panel monitoru, na němž v regále bylo narovnáno bezpočet malých trezorků. Operátor je chvilku řadil, vybíral, otevíral, četl, likvidoval, nebo dával zpět do rozsáhlého regálu. Některé z nich otvíral a já zjistil, že to byly moje texty, které jsem psal na internetu o Pirátech.

V pozadí byl slyšet hlas Ivana Bartoše…

Na pravém panelu se objevil černoch – nejspíš Amík, jak jsem usoudil. I on před sebou měl vysoký stoh kontejnerů, ovšem mnohem větších… když jeden takový mohutným jeřábem sundal svrchu stohu a otevřel, vyjel z něho tank.

Tak takhle se pašují zbraně… pomyslil jsem si a sledoval, jak tank vyjel z obrazu.

Obrovský jeřáb přerovnal pár kontejnerů. Jeden svrchu sundal na plochu. Otevřely se dveře a malý traktor vytáhl z kontejneru křižník… Tak takhle tedy se utajují dodávky zbraní…

Operátor napravo byl – jak jsem už řekl - černoch, usoudil jsem, že Američan. Ač neumím anglicky ani Ň požádal jsem ho, jestli by nemohl vyndat z té pirátské hromady moje texty a zničit je.  Udělal to beze slova… asi má nějaký translator, řekl jsem si a přestal se divit. Zleva mého obzoru vyjely tanky a plamenomety a začaly chrlit střely a oheň na křižník a stoh kontejnerů za ním.

Konflikt přerostl v bitvu strojů, do nichž se posléze zapojila i pěší vojska, rakety a dokonce civilisté a …

Samopaly, kulomety, mezitím civilisté a k mé hrůze i manželka, kterou  právě znásilňoval nějaký voják. Zoufale jsem se snažil zbavit pout a nakonec jsem raději zavřel oči. Bitva pak popkračovala dál, ale to už mne nezajímalo.

------------

Bojiště zmizelo a na největší monitor vyjely luxusní sportovní vozy, které na slabém sněhovém poprašku opakovaně pneumatikami a bravurními kousky vykouzlily nádherné obrazce, z nichž nakonec vykoukla reklama na ryby – prodejny u níž ta reklama byla. Obraz se několikrát v rozdílných variantách opakoval... Na pravém monitoru mezitím vypukly orgie, že býk kryl krávu, to není nic… ale vedle něj se sápal na útlou dívčinu borec a neskutečně velkým penisem. Jen jako ilustraci pestrosti obrazů ještě vzpomenu další abnormality, zoofilní soulož, tu s prasnicí, tu s krávou a takové lahůdky – vše, co mi působí stud za lidskou rasu… 

Můj pocit, že je konec, byl mylný.  Přepadla mne tlupa mladých žen i mužů a nutila mne srovnávat své přirození s mladým chlapem převlečeným za benzinovou pumpu. Nakonec ještě další potupa – navlečení do kojeneckých kalhotek… Nikdy jsem si ani nepomyslil, jak umím nenávidět a přát někomu – komukoli – smrt.

Hodiny ukázaly šest hodin ráno… Bůhví, kolik v tu chvíli doopravdy bylo… všechno zmizelo.

Přišla mladá žena a sundala mi z rukou pouta.  

Ráno, když mne sestra vzbudila teploměrem jsem asi moc chytře nekoukal. Po zdech jsem viděl injekční stříkačky, jak se později ukázalo i to ještě bylo součástí toho nočního snu. Ptal jsem se ostatních na pokoji, jestli vidí to, co já, ale odpovědí byly pohledy jako na bláznivého dědka. Tedˇuž vím, že to ještě stále dozníval účinek té večerní injekce. Dnes si už umím představit, že ti pacienti byli stejnou halucinací, jako všechny tanky a lodi v kontejnerech. Čtyři obyvatelé pokoje byli už pryč, nastal oběd – ovšem pro mne ne.

Dobrý, před operací mne přece nenacpou…

-----

Přijeli pro mne až v půl druhé… nevím, jestli skutečných, nebo změřených fentanylem.

Na sále probíhaly přípravy… nikdo se mne nevšímal… Pak ženský hlas zavelel: Tak jdeme na to!   Na to! Copak jsem nějaké to?

Další povel: Takžeéé… pane Černý svlékat! Povídám: …no jo,  já se stydím! ale už jsem měl dole jak blůzu, tak kalhoty… Sestry, které stály okolo mne se rozesmály. Byl jsem překvapený, možná jsem měl i otevřenou pusu: proč? Pak mi to docvaklo: můj již scvrklý stařecký penis… a ač mi to připadalo neprofesionální, zasmál jsem se s nimi. Kdybyste věděly… Ona ta vaše mazlítka, cácorky, Boženky, kočičky, klícky, hnízdečka ajánevímjak ještě vaše něžně pojmenovaná ornitologická zařízení budou jako čtyřiaosmdesátiletá tak svěží, krásná a žádoucí jako dnes to mé…

---------------------------

Operaci jsem nejen přežil, ale dokonce skoro celou probděl. Komunikoval jsem se skalpelem, jehlami, nylonem. Necítil jsem řezy, ani vpichy – jen hlasy, které měly poradní tón při hledání optimálního vedení třetí elektrody mého stimulátoru kamsi přes celý hrudník...

Stál jsem, operační tým jásal nad zdařilou operací a tak jsem byl chvilku mimo pozornost. Zbytek fentanylu mi řekl, že je šest hodin – to by ukazovalo čtyři a půl hodiny na sále. Nene… kolik to bylo opravdu se nedozvím – a taky je mi to jedno.

Dnes je to už šestadvacet dní po operaci. O srdci ani nevím, že nějaké mám – to bývá průvodní jev zdravého, nebo i jen dobře stabilizovaného orgánu. Teď si ještě zvyknout, že kapalin mohu denně vypít nejvýš půldruha litru. To bude zlé… a ani vodu!

Kvůli hlenům spím jen po dvou, třech – vý-ji-meč-ně i pěti!! hodinách.

Hleny:  nutné zlo. Ale to už je nad rámec tohoto vyprávění… No – ono toho bylo i tak dost.  Život je krásný, jenže když si ho chceme… hodně… rozveselit, a to já po pravdě uměl... tak nám připravuje někdy dost mastný účet…“

S poslední větou jsem usnul u televize. Co se mi zdálo nevím… a je to asi tak lepší…