Dívka a moře - Smlouva I.

Smlouva

(listopad 2002)

I.

Dívka odhodila telefon a vzdychla. Kde jsou časy, kdy měla pokoj od lidí. Žila v chatě odstřižená od světa a nikdo ji neobtěžoval. Před šesti týdny vše změnili filmaři nešetrným přístupem k místu, které si oblíbila. Od té doby obden zavítá šerif z Lockhartu nebo některý pomocník. Zajímají je novinky z útesu, řeknou si o kafe a zeptají se, zda něco nepotřebuje. Jednu výhodu však návštěvám musela přiznat, ochotně jí obstarávali v městečku nákupy.

Také ze správy parku se občas staví. Mají zmapovaný útes pod dohledem Iron Range National Parku, ale několik let neprováděli aktualizaci. Dostala mapu s údaji o živočišných druzích a do ní zaznamenává pozorování. Nejezdili často, tak se s návštěvami smířila. Dnes to bylo jiné. Volal osobně ředitel Nowack, že vystavil povolení potápěčům natáčejícím dokument pro National Geographic.

„Zas ňáký filmaři, a ještě jim mám vyjít vstříc, když budou něco potřebovat. Copak sem zaměstnanec parku?“ brblala vztekle, když praštila s telefonem, ale rychle vychladla při vzpomínce na šek. „Jo, děvenko, každej dobrej skutek musí bejt po zásluze potrestanej.“ 

Čtvrtý den trávila na vnější straně útesu, kde osm metrů pod hladinou vykukovala z dutiny hlava murény síťkované, druhého největšího druhu z řádu Anguilliformes. Gymnothorax favagineus byl zřejmě výstavní kousek. Chtěla vidět celé třímetrové tělo, ale s rybou nebyla rozumná řeč. Věděla, že za soumraku opouští úkryt, aby lovila, jenže riskovat několik stovek metrů ke břehu po tmě, nebyl rozumný nápad. Murény nejsou jedinými nočními lovci na útesu.

Vedení parku jí umožnilo přístup do databáze obyvatel útesu, kde získala informace o síťkované krasavici. Muréna patří mezi ryby, u nichž se vyvinuly dvojité, nezávisle zavěšené čelisti. Některé druhy uchopí kořist předním párem a zadními ukusují. Jiné doširoka otevřou tlamu, z níž vystřelí druhý pár, který se zmocní kořisti. Jediné cvaknutí čelistí zvládne amputovat ruku nebo nohu. Stejnou anatomii použily filmaři v Predátorovi se Sigourney Weaver.

Čím víc informací měla, tím víc nebezpečná ryba lákala. Zkusila nabídnout pamlsky napíchnuté na dlouhé tyči, ale marně. Blíž se neodvážila a byla si vědomá, že ani tato vzdálenost není bezpečná. Pokud by se muréna rozhodla zaútočit, tak žádné vybavení ji neochrání a na útěk je pomalá.

Dívku rozčilovala tvrdohlavost, s níž předmět jejího zájmu odmítal opustit puklinu. Po týdnu marné snahy zkusila poslední možnost. Většina murén sídlí v dutinách útesu, ale tento exemplář byl zřejmě tak velký, že úkryt nenašel. Vzala proto zavděk třiceticentimetrovou puklinou, která se směrem vzhůru zužovala.

Na konci pukliny se dívka usadila. V sítěném váčku u pasu měla připravené kameny různé velikosti, které začala pouštět do úkrytu. Při několika prvních pokuse sebou ryba škubla, jak kámen doputoval k jejímu tělu. Zacouvala do úkrytu, kde podle zkalené vody zřejmě pátrala po příčině. Po chvilce však již opět opatrně vykukovala z rozsedliny. Následovalo bombardování většími kameny a tentokrát dokonce vyjela asi metr z úkrytu, než se opět rychle stáhla.

Počkej potvoro, však tě vystrnadím, umínila si dívka, která byla stejně tvrdohlavá jako muréna. Příští den dorazila vyzbrojená tenkým prutem. Nasoukala ho do škvíry, dokud neucítila odpor následovaný prudkým zacukáním. Šťouchla znovu a víc. Ryba couvla a z pukliny se vyvalil proud zkalené vody. Já ti dám, vyšťouchám tě z tý díry, vyhrožovala v duchu, cloumajíc klackem.

Co následovalo bylo tak rychlé, že nestačila vyfotit jediný obrázek. Prut jí vylétl z ruky, zmizel v puklině a muréna vyrazila z úkrytu. Zřejmě dezorientovaná zamířila k hladině, kde na úrovní dívky vytvořila ve vodě klikyhák, než zmizela v hlubině. Celé představení netrvalo déle, jak tři, možná čtyři vteřiny, ale stálo za vynaloženou námahu. Výrazně zrychlený proud bublin z ventilu automatiky svědčil o obrovském množství adrenalinu vyplaveného do krve.

Potom přišel šok. Cítila, jak jí cosi poklepalo na rameno. Vzrušení ze zážitku bylo tak velké, že zapomněla sledovat okolí, což je pro samotářského potápěče na útesu nutný předpoklad k přežití. Prudce se otočila a zjistila, že cosi je ruka jednoho z dvojice potápěčů. Viděla, jak se pod obličejovými maskami kření zřejmě radostí, jak ji vyděsili. Druhý ukázal palcem k hladině a kývla, že rozumí.

„Co tu děláte? Nevíte, že tady je potápění zakázaný?“ vyjela, když si po vynoření sundali masky.

„Promiňte,“ promluvil s francouzským akcentem muž, který ji před chvílí vyděsil, „nechtěli jsme vás polekat. Zajímá nás, co muréna provedla tak hrozného, že jste na ni vzala klacek.“

„Co tu děláte?“ opakovala, aniž věnovala jeho slovům pozornost.

„Natáčíme dokument o téhle části útesu a vy budete určitě žena, co kamarádí se žraloky. To není z naší hlavy, to nám řekli na správě parku,“ dodal se smíchem muž, když viděl její zamračený obličej a zvedl ruce nad hlavu, jako by se vzdával.

„Hmm,“ bylo jediné, co z ní vypadlo a opět si nasadila masku.

Vše nasvědčovalo, že dívka nemíní v hovoru pokračovat, proto dodal: „Ráno jsme vás hledali u chaty, ale byla jste pryč. Na správě řekli, že o našem příjezdu víte a potřebujeme nějaké informace.“

„Tak jo,“ vzdychla, „přijďte v osm, budu doma.“

Krátce před osmou dorazila k chatě trojice mužů. Našli dívku, jak sedí na prahu a na konec půldruhého metru dlouhé tyče připevňuje drátem očko. Byla tak zabraná do práce, že si příchozích nevšimla.

„Ahoj,“ pozdravil vousatý, asi čtyřicetiletý muž.

Kývla, že je vzala na vědomí a dál pokračovala v činnosti. Pánové se po sobě rozpačitě podívali. Byli informováni, že chování dívky není zrovna v souladu s běžnou etiketou a moc toho nenamluví, ale situace působila nanejvýš trapně.

„Co to děláte? Chystáte se po muréně na lov mořskejch hadů? Pokud ano, můžem vám půjčit profesionální vybavení,“ snažil se vybruslit z nepříjemného mlčení nejstarší z návštěvníků.

Kleštěmi uštípla zbytek drátu, uvázala na očko konec tkalounu a druhý jím protáhla. Vznikla smyčka, kterou mohla z konce tyče kdykoliv zadrhnout nebo povolit. Odzkoušela funkci, vstala a konečně vypadala, že je ochotná s návštěvou mluvit.

„Jste tu brzo, ještě jsem nevyprovodila hosta, co přišel před váma,“ poklepala na tyčku, vešla do chaty a muži se zvědavě nahrnuli za ní.

 Uvnitř ukázala na postel vedle dveří, kde ležel barevný polštářek, z jehož středu se zdvihla hlava. Had byl zřejmě vyrušen z rozjímání a z tlamičky mu vystřeloval rozeklaný jazyk, aby pomocí Jacobsonova orgánu zachytil pach vetřelců.

„Jůůů,“ vydechl ten z trojice, kterého před chvílí zaujala tyč s okem a couvl do uctivé vzdálenosti, „Oxyuranus scutellatus.“

„Zkus to srozumitelně,“ vybídl ho vousáč a také ustoupil.

„Taipan velkej, někdy také nazývanej pobřežní. Existuje jen málo jedovatějších druhů,“ dostalo se tazateli vysvětlení.

„Nehejbejte se!“ přikázala dívka a opatrně se přiblížila k posteli.

„Panebože,“ vyhrkl nejmladší z trojice, který zatím mlčel, „všude tahám kameru nebo foťák a teď nemám ani jedno.“

„Na stole je oboje, vyberte si, ale pomalu. Potvůrka nemá ráda společnost, je nervózní,“ sykla dívka a strnula kousek od lůžka.

„Co chcete dělat?“ vyjevil se vousáč.

„Mám hada v posteli, co asi?“ odsekla.

„Můžete,“ oznámil muž, který vzal ze stolu kameru a foťák podal vousáčovi, „a ty mačkej záběr za záběrem.“

- pokračování –

(v dílně)