Cesta

Cesta

         Seděla na té stráni nad cestou snad každý večer a dívala se upřeně do dálky. Seděla jako vytesaný artefakt, strnule, bez zjevných známek pohybu.  Kolemjdoucí ji již brali jako samozřejmost toho místa. Vždyť tu podle nich sedávala odjakživa. Pozdravili, ani nečekali na odpověď a pokračovali dál.         

Ta cesta se v dálce stáčela, až zmizela za kopcem jako polekaný had na lesní pasece.

         Byly dny, kdy s ní u té cesty sedávala její vnučka, malé zvídavé děvčátko s velkýma modrýma očima. Byla neposedná, tu odběhla na louku utrhnout luční kvítek, tu zahlédla krásně zbarveného motýla a utíkala za ním. Tu a tam si odběhla s ostatními dětmi hrát.

         „Babi, proč tu takhle sedáváš?“ ptala se často. „Co na té cestě vidíš?“

„Zlé duchy,“ odpovídala babička pokaždé, když se to malé dítě zeptalo.

„Zlé duchy?“ podivovala se holčička, ale i tak se té cesty bála, jako by byla celá zakletá.

         Co je dětství proti celé délce lidského života? Malý střípek skla proti velkému zrcadlu. Malý střípek, kde vidíme víly, princezny, prince, bílé koně a rytíře na nich, draky a ježibaby, čaroděje a loupežníky, zlé duchy a anděly.        

 O všech jí babička vyprávěla a ona, schovaná až po bradu pod duchnou plnou peří, hltala všechny ty příběhy a všechny ty příběhy i viděla. Babička se až smála, když pozorovala její velké chtivé oči, jak vykukují z bezpečí peřiny a svítí vzrušením.

        „Babi,  a co ta cesta se zlými duchy, o ní mi taky vyprávěj!“ poprosila jednou holčička. Babička přerušila svůj příběh, oči jí zvlhly a smutně řekla:

„Kdo na tu cestu jednou vstoupí, ten už se nikdy nevrátí! Taková je ta cesta!“ Pohladila vnučku po vlasech, sfoukla petrolejku a nechala ji jejím představám, ve kterých se „zlý duch cesty“ zhmotnil do podoby sedmihlavého draka, jenž chrlil z tlamy oheň a sežehl všechno živé, co se přiblížilo. Ani princ na bílém koni nedokázal tuhle obludu zkrotit, a tak unaven, utrmácen tím bojem padl do trávy u cesty a zůstal tam navěky ležet. Tak hrozný byl ten „zlý duch cesty“.

         Malý střípek skla za čas již nestačil zvídavým pomněnkovým očím malé holčičky. Jak dětství hbitě přecházelo v mládí, tak i její víly, princezny, princové, bílí koně a rytíři, draci a ježibaby, čarodějové a loupežníci, zlí duchové a andělé přestávali budit strach i očekávání a místo nich se jí ve snech zjevovaly roztodivné příběhy plné barev a stínů. Ty příběhy ji volaly k dobrodružství, k nepoznaným dívčím pocitům, byla z toho tak zmatená, že se někdy zrána budila vlastním zrychleným dechem.

         Uběhl nějaký čas. Babička sedávala stále na stráni nad cestou a dívala se upřeně do dálky, kolemjdoucí ji stále brali jako samozřejmost toho místa a i přesto, že pozdravili, ani nečekali na odpověď, protože její oči byly upřeny úplně jinam.

         „Babičko, řekni mi prosím, proč je na té cestě zlý duch?“ zeptala se jí vnučka jednou, když se večer vracela od řeky zmámená tolika vůněmi jara, tolika melodiemi, které slyšela u řeky zpívat.

         Babička se na ni smutně zadívala. Když viděla její rozpálené tváře, její krásné dlouhé vlasy a hluboké pomněnkové oči, řekla jenom: „Ta prokletá cesta mi vzala tvou maminku, ta prokletá cesta mi vezme jednou i tebe!“

         Dívka nerozuměla tomu, co jí babička říkala, ale viděla v jejích očích, jak je smutná, a tak si sedla vedle ní, vzala její drobnou mozolnatou ruku do svých dlaní a řekla vážně, až to bylo k smíchu: „Babičko, na té cestě přeci není zlý duch, ta cesta vede do města. Mluvili jsme o tom tolikrát ve škole, že už ti to přeci musím říct.“

         Chvíli bylo napjaté ticho. Ale dotyk dívčích dlaní působil na tu mozolnatou ruku jako balzám, jako utišující lék, a tak se smutné oči staré ženy usmály a babička jí odpověděla: „Tak vidíš, rozumbrado, a to já nevěděla!“ A zasmála se tak nahlas, že se udivený pocestný zastavil a začal se s ní smát taky.

         Další roky proletěly ve větru horského údolí jako hejno divokých hus, rychle a nezadržitelně.

               Dívka vyrostla do krásy.

         Ta „prokletá“ cesta v ní už dávno nevzbuzovala strach, spíše zvědavost. Ve škole již o velkém městě na jihu tolik slyšela. Byly noci, kdy se jí zdálo, že za kopcem vidí světla stoupající z jeho ulic, vždyť tak to ti, kteří město viděli, popisovali… Ale ne, to byl jen měsíc v úplňku, protože město bylo daleko, bylo tak daleko od jejich údolí. Snila o něm, viděla blikající barevné neony, slyšela hudbu na ulicích. „Musí to být úchvatné,“ pomyslela si zmatená z těch pocitů.

         Další rok přišlo jaro opravdu brzy. A s jarem se na cestě objevilo něco úplně nového, něco, co dosud většina lidí z vesnice neviděla. Na cestě se objevilo první auto a s dalšími auty začali do jejich klidného údolí proudit výletníci z města. Pro ně bylo auto prostředkem k rychlému uchvácení prostoru a času.

         Byli to mladí muži s neskrývanou energií a duchem dobrodruhů, kteří vtrhli do kraje jako uragán. Byla to „módní výstřednost“, kdy v kostkovaných bundách a čepicích s kšiltem přijížděli po cestě do vesnice, míjeli starou ženu, ten vytesaný artefakt, míjeli ji bez pozdravu, hřmotně a majetnicky, a v jediném zájezdním hostinci ve vesnici pořádali do pozdních nočních hodin své hlučné zábavy.

         Časy se změnily.

A ONA? Co myslíte, že se stalo? Co myslíte, že se muselo stát, když se ve vesnici objevil mladý pohledný muž v módní kostkované bundě s čepicí a kšiltem? Vlasy černé jako uhel, oči mladistvé, ruce tak jemně pěstěné a ústa plná příběhů z velkého města na jihu. Co myslíte, že se stalo, když uviděl její pomněnkové oči?

        Neusmívejte se nad tím dívčím sentimentem, řekněte, co se stalo!

Ano, zamilovala se, zamilovala se tak, jak jen se může mladá žena zamilovat, na věky, na ty nekonečné věky dalšího malého střípku skla, kterému se říká dospívání.

        A ještě nenastal ani podzim, když seděla s hlavou položenou na jeho rameni v krásném autě a nechala vítr pohrávat si s jejími vlasy. Ta cesta se v dálce stáčela, až zmizela za kopcem jako polekaný had na lesní pasece, ale ona se nebála. Toužebně, opravdu toužebně čekala, co bude dál.

        A babička?

        Seděla na stráni nad cestou snad každý večer a dívala se upřeně do dálky. Seděla jako vytesaný artefakt, strnule, bez zjevných známek pohybu.  Kolemjdoucí ji již brali jako samozřejmost toho místa. Vždyť tu podle nich sedávala odjakživa. Pozdravili, ani nečekali na odpověď a pokračovali dál.

        Cítím, že se tomu příběhu smějete. Cítím, že si říkáte: „Jak je prostý, hloupý a obyčejný!“

        Je smutné, jak máte zaslepené oči. Vždyť si sami vzpomeňte, kolik takových „babiček“ na svých cestách denně potkáváte!  

A neodsuzujte ani tu dívku, neodsuzujte její mládí. Vždyť tento příběh se v malých proměnách odehrává dodnes.

        Jako nekonečný koloběh.

        Nekonečné velké zrcadlo života složené z malých střípků skla…