Slzy v barvách kanou

Slova má rodí se z klína tvého,

hle, horkostí svou Slunce vábí,

když na nebeských lánech plá,

v žáru rudém topí ho plameně,

bez uzardění, přesto tak rudě,

že ruměnec studu závistí bledne,

neptaje se po významu vět i

veršů do básní ladně vetkaných

paprskem úsvitu, co uzme mi tě

hned, jak bez přivítání otevře

svá, spánkem unavená očka,

po hříchu roztoužená životem

bohémsky rozevlátém, ve větru

lapeném v pouta bezbolestná,

přesto tak svůdně pevná, až

láska v nich klíčí samovolně,

svobodně, dětinsky a bez okovů,

touha neptá se po hodinách,

ba ani o vteřinách nemá šajn,

já vězím v tobě bez ohledu na to,

zda smím tě mít dnes v červánkách

v rozpuku nahoty lačně vepsanou.

25.3.2017